5 Tdo 40/2020 – Nejvyšší soud

5 Tdo 40/2020-1015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 67 To 395/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 27/2018, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá. O d ů v o d n ě n íI. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 2 T 27/2018, byl obviněný P. K. odsouzen za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku na dobu osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Obvodní soud uložil obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku také peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 1000 Kč, tedy v celkové výměře 400 000 Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 67 To 395/2018, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným pokusem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 21 odst. 1 a § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, za který mu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců se stanovením zkušební doby v trvání dvaceti měsíců. Současně obviněnému uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 200 000 Kč, přičemž pro případ nevykonání tohoto druhu trestu ve stanovené lhůtě soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. 3. Skutek, pro který byl obviněný P. K. uznán vinným odvolacím soudem, spočíval stručně uvedeno v tom, že obviněný dne 29. 1. 2015 v XY v pozici jediného jednatele a společníka obchodní společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY, vědom si správního řízení o správním deliktu podle § 180 odst. 2 písm. a), d) a j) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „stavební zákon“), vedeném na Úřadu městské části Praha 14 proti obchodní společnosti A., a vědom si vysoké pravděpodobnosti uložení pokuty za tento delikt, v úmyslu zbavit se odpovědnosti za stav a fungování této obchodní společnosti a odstranit její účetnictví převedl svůj obchodní podíl na L. M., nar. XY, jemuž měl předat také účetní doklady této obchodní společnosti a jehož téhož dne jmenoval jednatelem, ačkoli věděl, že tyto úkony mají pouze formální charakter, fakticky k předání účetnictví nedošlo a věděl, že L. M. se nikdy opravdovým společníkem a jednatelem stát nechtěl, za tímto účelem nečinil žádné kroky, fyzicky nepřevzal účetní doklady, s nimiž bylo naloženo nezjištěným způsobem, přičemž toto jednání vedlo mimo jiné k tomu, že minimálně věřitel Městská část Praha 14, IČ: 00231312, se sídlem Bratří Venclíků 1073, Praha 9, není a nebude schopen zjistit možnost, popř. rozsah uspokojení svých pohledávek vůči dlužníku A., plynoucích z rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 200 000 Kč vydaném dne 27. 4. 2015, sp. zn. UMCP14/14/09027/OV/BARK odborem výstavby Městské části Praha 14, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2015, a z rozhodnutí téhož odboru výstavby ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. UMCP14/14/20148/OV/BARK, ve spojení s rozhodnutím odboru stavebního řádu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. S-MHMP1776442/2015/STR, které nabylo právní moci 7. 3. 2016, a jímž byla rovněž A., uložena pokuta ve výši 300 000 Kč. 4. V posuzované trestní věci se koná již druhé dovolací řízení, jak upozornil i obviněný P. K. v úvodu svého dovolání. Shora citovaný odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 byl na podkladě odvolání obviněného původně v celém rozsahu zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 67 To 395/2018, jímž byl zároveň obviněný P. K. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Důvodem pro zprošťující výrok se pro odvolací soud stala mimo jiné úvaha, podle níž nárok na zaplacení pokuty uložené správním orgánem ve správním řízení nespadá pod pojem „majetková práva jiného“ ve smyslu § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného proti citovanému rozsudku, který byl v dovolacím řízení zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 322/2019, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Následně probíhalo nové odvolací řízení, v němž městský soud rozhodl o odvolání obviněného P. K. rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 tak, jak již bylo podrobně uvedeno pod bodem 2. tohoto usnesení. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Michala Boušky dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 6. Po úvodní rekapitulaci procesního průběhu trestní věci obviněný vyslovil přesvědčení, že v prvním rozhodnutí o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v jeho neprospěch Nejvyšší soud nezaujal správný právní názor. Za podmínky, že s obviněným bude senát Nejvyššího soudu projednávající jeho dovolání souhlasit, navrhl ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. 7. V samotném textu dovolání uplatnil obviněný avizovanou námitku proti povaze pokuty uložené ve správním řízení, na niž podle jeho přesvědčení nelze nahlížet jako na majetkové právo, jež by mohlo být ohroženo ve smyslu tzv. dovětku skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentoval tím, že orgány veřejné moci nemohou při ukládání represivních opatření vytvářet vlastní majetková práva, která by následně byla chráněna trestním právem. Svůj názor podpořil odkazem na odbornou literaturu, která podle jeho interpretace přistupuje k majetkovým právům (ve smyslu § 254 odst. 1 tr. zákoníku) jako k právům výhradně soukromoprávní povahy. O tu však u pokuty uložené ve správním řízení nejde, ta má povahu veřejnoprávní. V té souvislosti citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 7 As 167/2012, v němž soud mj. konstatoval, že „…pokuta za správní delikt neztrácí svou povahu veřejnoprávní sankce represivního charakteru….bylo by přílišným zjednodušením, pokud by na ni bylo pohlíženo pouze jako na pohledávku státu“. Výklad pojmu majetková práva tedy nemůže podle obviněného být extenzivní, tj. v jeho neprospěch, k čemuž v projednávané věci mělo dojít. Obviněný se dále zabýval účelem správní pokuty, kterým podle jeho názoru nemůže být generování majetkových práv státu, jako je tomu naopak u daní (anebo odvodů na zdravotní a sociální zabezpečení), na něž dovětek ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku rovněž dopadá. Nemá-li tedy plnění z pravomocně uložených pokut sloužit k rozšíření majetkové sféry subjektu, který pokutu uložil, v podstatě pro tento subjekt podle obviněného „taková majetková práva neexistují“. K tomu obviněný poukázal na další rozsudek Nejvyššího správního soudu, a to ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 107/2018-36, v němž se soud postavil proti majetkové zainteresovanosti soukromých subjektů na výsledcích přestupkových řízení o přestupcích podle zákona o silničním provozu tím, že pronajímají měřicí zařízení (radary) orgánu územní samosprávy. Z tohoto postoje Nejvyššího správního soudu obviněný dovodil, že kdyby pokuty uložené za dotčené přestupky měly povahu majetkových práv, mělo by být možné s nimi dále disponovat (tedy i ve prospěch soukromého subjektu). 8. Obviněný v dovolání předložil další výhrady pro případ, že by nebyly akceptovány jeho námitky proti charakteru pokuty ve správním řízení a šlo by tudíž o majetkové právo ve smyslu § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Ani v takové situaci by podle obviněného nemohlo dojít k naplnění sporného znaku této skutkové podstaty, neboť rozhodnutí o uložení pokuty ve správním řízení v době převodu obchodního podílu nenabylo právní moci. I když odvolací správní orgán zrušil rozhodnutí o uložení pokuty pouze z formálních důvodů, nemuselo nakonec dojít k pravomocnému uložení pokuty uplynutím času a s tím spojeným zánikem odpovědnosti za přestupek. Očekávání opětovného uložení pokut