5 Tdo 54/2015 – Nejvyšší soud

5 Tdo 54/2015-28 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 255/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 180/2013, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. K. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 90 T 180/2013, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (bod 1.), přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 2.) a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3.). Této trestné činnosti se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že 1. jako jednatel obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o., IČ: 60727306, se sídlem Purkyňova 71/99, Brno, v době od 24. 4. 2008 do 15. 7. 2008 opakovaně převáděl z bankovního účtu této obchodní společnosti peněžní prostředky v souhrnné výši 4.050.000,- Kč ve prospěch svých soukromých účtů, přičemž obviněný vrátil zpět ve prospěch bankovního účtu obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r.o. pouze částku v souhrnné výši 2.970.686,- Kč, zbývající prostředky ve výši 1.079.314,- Kč si ponechal a naložil s nimi nezjištěným způsobem, čímž způsobil obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. škodu ve výši 1.079.314,- Kč, 2. jako jednatel společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. v době od 29. 6. 2009 do 3. 2. 2010 v baru Domino na ulici L. č. … opakovaně prováděl svou platební kartou z bankovního účtu obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. výběry hotovosti v souhrnné výši 135.000,- Kč, přičemž takto vybrané finanční prostředky si ponechal a naložil s nimi nezjištěným způsobem, nikoli však ve prospěch společnosti, čímž způsobil obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r.o. škodu ve výši 135.000,- Kč. 3. jako jednatel a osoba odpovědná za řádné vedení účetnictví společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. v době od 12. 5. 2008 do 23. 12. 2010 nesplnil svoji zákonnou povinnost řádně vést účetnictví, ačkoliv mu to ukládá ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, (dále jen „obchodní zákoník“), a ustanovení § 9 až § 17 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, když v této době opakovaně prováděl výběry hotovosti z bankovního účtu obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. v souhrnné výši 3.667.537,60 Kč, s peněžními prostředky naložil nezjištěným způsobem, nevystavil k nim žádné účetní doklady, do účetnictví obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. je nezaúčtoval a nelze tak určit, jak bylo s předmětnou částkou naloženo. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Soud prvního stupně dále rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného nahradit poškozené obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. škodu ve výši 1.214.314,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. K. odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 8 To 255/2014, jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Richarda Nováka a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. V jeho úvodu sice připustil, že hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí soudu prvního stupně, případně odvolacího soudu, avšak v případě nesprávné realizace důkazního řízení vyúsťující v porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu nelze tuto zásadu uplatňovat. Ohradil se proti závěru soudu prvního stupně, který převzal i soud odvolací, že v rozsudku uvedeným jednáním si měl přisvojit cizí věc - majetek obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. Jako jeden z jejích společníků však nemohl tento majetek zcizit, protože byl de facto v jeho vlastnictví. Zdůraznil, že ve společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. byl jedním ze dvou jednatelů, přičemž nikdy nebyla uzavřena žádná dohoda o tom, který z nich bude zodpovědný za obchodní záležitosti a který za finanční činnost. Ve smyslu této námitky položil otázku, zda je možné, aby soud provedl vlastní výklad postavení jednatelů obchodní společnosti, a to pouze na základě nevěrohodné výpovědi druhého jednatele Ing. P. S., kdy podle obviněného tento výklad je v rozporu s v té době platným obchodním zákoníkem. Obviněný dále vyslovil své přesvědčení, že soudy pominuly řadu důkazů svědčících o tom, že vybrané peníze použil ve prospěch obchodní společnosti, stejně tak soudy nezohlednily při výpočtu škody finanční prostředky a stroje, které do obchodní společnosti EKODLAŽBA, spol. s r. o. vložil. Obviněný dále soudům vytkl způsob, jakým hodnotily důkazy, přičemž poukázal na existenci tzv. opomenutých důkazů v projednávané věci, kdy soudem nebyly podle něj některé z provedených důkazů vůbec zhodnoceny. Mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudů obou stupňů, stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, je nesoulad, soud prvního stupně prováděl podle obviněného jistou „selekci důkazů“, přičemž jeho závěry převzal následně i odvolací soud. Vyzdvihl nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí jako neopomenutelnou součást práva na tzv. „fair proces“, přitom odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Poukázal na to, že oba soudy ve věci činné nepostupovaly v procesu dokazování a hodnocení v souladu s trestním řádem. Soud prvního stupně se podle obviněného náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy, jím učiněné skutkové závěry nazval neúplnými a nepřesnými, své rozhodnutí soud dostatečně neodůvodnil, čímž nesplnil požadavky § 125 tr. řádu. Z těchto důvodů pak nelze považovat rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a zákonná. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně, resp. Krajského soudu v Brně, a aby věc přikázal jinému senátu Krajskému soudu v Brně znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. K. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegela. Podle něj značná část námitek obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť směřuje proti kvalitě skutkových zjištění resp. proti hodnocení důkazů. Přitom obviněný své námitky uplatnil ve zcela nekonkrétní rovině s odkazem porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Proto ani nelze dovozovat existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud dále obviněný napadl kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na nepřípustnost takového postupu v souladu s ustanovením § 265a odst. 4 tr. řádu. Za jedinou relevantně uplatněnou námitku lze považovat tvrzení, že předmětné finanční prostředky nebyly ve vztahu k obviněnému cizí věcí, neboť obchodní společnost EKODLAŽBA, spol. s r. o. měla být i v „jeho vlastnictví“. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství však upozornil, že tuto výhradu lze vztáhnout pouze ke skutkům pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, navíc není důvodná. V právní teorii i praxi již delší dobu nevznikají pochybnosti o tom, že majetek obchodní společnosti je rozdílný od majetku jejich společníků, dokonce i v případě tzv. jednočlenných společností. Obchodní podíl představoval účast společníka v obchodní společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti, nevyplývalo z něho vlastnické resp. spoluvlastnické právo společníka k věcem náležejícím do majetku obchodní spo