5 Tdo 591/2021 — Nejvyšší soud

5 Tdo 591/2021 citace  Název judikátu:Pachatel legalizace výnosů z trestné činnosti a principy ne bis in idem a nemo tenetur se ipsum acussare Právní věta:Pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, může být i pachatel trestného činu, z něhož pochází věc, jež byla tímto (predikativním, zdrojovým) trestným činem získána jako výnos z ní a jejíž původ je zastírán. Takové posouzení není v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování. Pravomocné odsouzení pachatele za trestný čin (např. proti majetku), kterým získal věc jako výnos z tohoto trestného činu, nezakládá překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem pro trestní postih téhož pachatele za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaný tím, že zastíral původ takové věci získané uvedeným (predikativním, zdrojovým) trestným činem, protože jde o odlišné skutky. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 6. 2021 Spisová značka:5 Tdo 591/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.591.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Legalizace výnosů z trestné činnosti Ne bis in idem Pachatel Zákaz nucení k sebeobviňování Dotčené předpisy:§ 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A EU Zveřejněno na webu:26. 10. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:3 / 2022 Anotace:Rozsudkem okresního soudu byl obviněný uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, tj. do změny provedené zákonem č. 287/2018 Sb. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu dalšího obviněného. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která příslušný krajský soud svým usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, může být i pachatel trestného činu, z něhož pochází věc, jež byla tímto (tj. predikativním, zdrojovým) trestným činem získána jako výnos z ní a jejíž původ je zastírán. Dále si kladl otázku, jestli takové posouzení není v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování a zda pravomocné odsouzení pachatele za trestný čin (např. proti majetku), kterým získal věc jako výnos z tohoto trestného činu, nezakládá překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem pro trestní postih téhož pachatele za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaný tím, že zastíral původ takové věci získané uvedeným (predikativním, zdrojovým) trestným činem. Ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že uvedeným postupem nebyla porušena ani zásada nemo tenetur se ipsum accusare, ani zásada ne bis in idem. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 591/2021-403 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. I., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 4 To 140/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 165/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. I. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 74 T 165/2019, byl obviněný D. I. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, tj. do změny provedené zákonem č. 287/2018 Sb. (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků [správně mělo být uvedeno, že jde o trestný čin podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku]. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. D. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba zmínění obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 4 To 140/2020, zamítl. 3. Uvedené trestné činnosti se obviněný D. I. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v blíže nezjištěnou dobu roku 2017 a na nezjištěném místě v Ostravě po předchozí komunikaci se svým známým J. D. požádal o poskytnutí jeho bankovního účtu se záměrem zastřít původ finančních prostředků, jež byly výnosem z úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, pro který bylo proti D. I. dne 3. 7. 2019 zahájeno trestní stíhání. Následně byly na bankovní účet J. D. převedeny zmíněné finanční prostředky, aby byly následně vybrány v hotovosti. Konkrétně pod bodem 1) dne 8. 6. 2017 z bankovního účtu R. M. byla na účet J. D. převedena částka ve výši 245 000 Kč, ze které podle instrukcí obviněného D. I. obviněný J. D. vybral dne 8. 6. 2017 částku ve výši 200 000 Kč a dne 12. 6. 2017 částku ve výši 34 000 Kč, jež v hotovosti předal v nezjištěnou dobu a na nezjištěném místě obviněnému D. I., zbylou část ve výši 11 000 Kč si obviněný J. D. ponechal na splacení dluhu obviněného D. I.; dne 20. 6. 2017 na bankovní účet obviněného J. D. vložil R. M. hotovost ve výši 255 000 Kč, kterou podle instrukcí obviněného D. I. dne 21. 6. 2017 obviněný J. D. v plné výši vybral a následně ji v hotovosti v nezjištěnou dobu předal obviněnému D. I. v místě jeho bydliště. Dále pak pod bodem 2) z bankovního účtu majitele L. K. dne 21. 7. 2017 byla převedena na účet J. D. částka ve výši 500 000 Kč, kterou poté obviněný J. D. podle instrukcí obviněného D. I. dne 21. 7. 2017 v plné výši vybral a v hotovosti mu ji v nezjištěnou dobu předal v místě jeho bydliště. II. Dovolání obviněného 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. I. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Obviněný v dovolání napadl zákonnost svého odsouzení za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti jako navazující trestné činnosti na zločin úvěrového podvodu, pro který byl rovněž stíhán v jiném trestním řízení. Prostředky, jejichž původ měl být zakryt, totiž měly být získány právě obviněným D. I. prostřednictvím zločinu úvěrového podvodu, jehož spáchání je mu rovněž kladeno za vinu v jiném trestním řízení vedeném proti němu u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 10/2019. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku nemůže byt pachatel základního (zdrojového) trestného činu, z něhož nelegální výnosy pocházejí. Tento svůj závěr obviněný opřel o dva základní argumenty, jednak by podle něj docházelo k porušení principu zákazu sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare), jednak by došlo k porušení principu zákazu dvojího přičítání (ne bis in idem). Poukázal na podobnou povahu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti s trestnými činy podílnictví a nadržování. 6. Podle dovolatele je nutné uplatnit zásadu, že nikdo není povinen obviňovat sám sebe. Odkázal při tom na „publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1974“ (aniž by jej blíže označil), které řešilo zatajení příjmu docíleného trestným činem ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, jehož souběh byl z důvodu principu nemo tenetur se ipsum accusare zapovězen. 7. Možnost postihu za tzv. samopraní podle obviněného zapovídá dále zákaz dvojího přičítání, neboť navazující trestná činnost je tzv. „spolutrestána“ se základním trestným činem. Zdůraznil, že smyslem následného tzv. praní špinavých peněz je pouze snaha o zametení stop po spáchání vlastní předešlé trestné činnosti a zajištění si možnosti dispozice s výnosem z této trestné činnosti. Samotná povaha praní špinavých peněz představuje navazující (následnou) trestnou činnost. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti má akcesorní povahu a svou trestnost odvozuje od základního trestného činu. To obviněný dovodil z těchto slov uvedených v § 216 odst. 1 tr. zákoníku: „…spáchá-li takový čin ve vztahu k věci …, která pocház