5 Tdo 591/2021 – Nejvyšší soud

5 Tdo 591/2021-403 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. I., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 4 To 140/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 165/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. I. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 74 T 165/2019, byl obviněný D. I. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, tj. do změny provedené zákonem č. 287/2018 Sb. (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků [správně mělo být uvedeno, že jde o trestný čin podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku]. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. D. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba zmínění obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 4 To 140/2020, zamítl. 3. Uvedené trestné činnosti se obviněný D. I. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v blíže nezjištěnou dobu roku 2017 a na nezjištěném místě v Ostravě po předchozí komunikaci se svým známým J. D. požádal o poskytnutí jeho bankovního účtu se záměrem zastřít původ finančních prostředků, jež byly výnosem z úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, pro který bylo proti D. I. dne 3. 7. 2019 zahájeno trestní stíhání. Následně byly na bankovní účet J. D. převedeny zmíněné finanční prostředky, aby byly následně vybrány v hotovosti. Konkrétně pod bodem 1) dne 8. 6. 2017 z bankovního účtu R. M. byla na účet J. D. převedena částka ve výši 245 000 Kč, ze které podle instrukcí obviněného D. I. obviněný J. D. vybral dne 8. 6. 2017 částku ve výši 200 000 Kč a dne 12. 6. 2017 částku ve výši 34 000 Kč, jež v hotovosti předal v nezjištěnou dobu a na nezjištěném místě obviněnému D. I., zbylou část ve výši 11 000 Kč si obviněný J. D. ponechal na splacení dluhu obviněného D. I.; dne 20. 6. 2017 na bankovní účet obviněného J. D. vložil R. M. hotovost ve výši 255 000 Kč, kterou podle instrukcí obviněného D. I. dne 21. 6. 2017 obviněný J. D. v plné výši vybral a následně ji v hotovosti v nezjištěnou dobu předal obviněnému D. I. v místě jeho bydliště. Dále pak pod bodem 2) z bankovního účtu majitele L. K. dne 21. 7. 2017 byla převedena na účet J. D. částka ve výši 500 000 Kč, kterou poté obviněný J. D. podle instrukcí obviněného D. I. dne 21. 7. 2017 v plné výši vybral a v hotovosti mu ji v nezjištěnou dobu předal v místě jeho bydliště. II. Dovolání obviněného 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. I. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 5. Obviněný v dovolání napadl zákonnost svého odsouzení za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti jako navazující trestné činnosti na zločin úvěrového podvodu, pro který byl rovněž stíhán v jiném trestním řízení. Prostředky, jejichž původ měl být zakryt, totiž měly být získány právě obviněným D. I. prostřednictvím zločinu úvěrového podvodu, jehož spáchání je mu rovněž kladeno za vinu v jiném trestním řízení vedeném proti němu u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 10/2019. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku nemůže byt pachatel základního (zdrojového) trestného činu, z něhož nelegální výnosy pocházejí. Tento svůj závěr obviněný opřel o dva základní argumenty, jednak by podle něj docházelo k porušení principu zákazu sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare), jednak by došlo k porušení principu zákazu dvojího přičítání (ne bis in idem). Poukázal na podobnou povahu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti s trestnými činy podílnictví a nadržování. 6. Podle dovolatele je nutné uplatnit zásadu, že nikdo není povinen obviňovat sám sebe. Odkázal při tom na „publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1974“ (aniž by jej blíže označil), které řešilo zatajení příjmu docíleného trestným činem ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, jehož souběh byl z důvodu principu nemo tenetur se ipsum accusare zapovězen. 7. Možnost postihu za tzv. samopraní podle obviněného zapovídá dále zákaz dvojího přičítání, neboť navazující trestná činnost je tzv. „spolutrestána“ se základním trestným činem. Zdůraznil, že smyslem následného tzv. praní špinavých peněz je pouze snaha o zametení stop po spáchání vlastní předešlé trestné činnosti a zajištění si možnosti dispozice s výnosem z této trestné činnosti. Samotná povaha praní špinavých peněz představuje navazující (následnou) trestnou činnost. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti má akcesorní povahu a svou trestnost odvozuje od základního trestného činu. To obviněný dovodil z těchto slov uvedených v § 216 odst. 1 tr. zákoníku: „…spáchá-li takový čin ve vztahu k věci …, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším.“ 8. Obviněný v tom spatřoval podobnost s trestným činem krádeže, pokud pachatel následně kradenou věc prodá třetí osobě, kterou přitom zároveň uvede v omyl, že věc byla získána legálně. V takovém případě je souběh trestných činů krádeže a podvodu vyloučen. Následné jednání v podobě praní špinavých peněz (byť relativně samostatné) je podobně třeba považovat za součást původní trestné činnosti. Tyto své závěry obviněný opřel rovněž o názory k dané problematice týkající se subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti publikované v odborné literatuře Eduardem Brunou a Vladimírem Pelcem (opět aniž by konkrétní zdroje identifikoval). 9. Podle dovolatele byla v tomto trestním řízení porušena také jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny, zásada in dubio pro reo a rovnost účastníků řízení. 10. Porušení presumpce neviny spatřoval obviněný v tom, že soud prvního stupně si musel jako předběžnou otázku vyřešit, zda prostředky, k jejichž zakrytí trestná činnost směřovala, pocházely z trestné činnosti. Sám tak vlastně vyslovil vinu o trestném činu, o němž se v té době ještě vedlo trestní řízení, které ještě nebylo skončeno a v němž dovolatel za úvěrové podvody nebyl ještě odsouzen. Jeho vinu touto trestnou činností soudy nižších stupňů dovodily pouze z výpovědí svědků L. K. a R. M., kteří jsou zároveň společně s dovolatelem obviněnými v trestním řízení vedeném pro úvěrové podvody a mají tak zájem hájit spíše své zájmy. 11. Dále dovolatel brojil proti důkazům, jež ho měly usvědčit ze spáchané trestné činnosti. Podle jeho názoru nelze vycházet z výpovědi spoluobviněného J. D., který měl také zájem chránit sebe a jako obviněný nemusel vypovídat pravdu. Dovolatel upozornil na řadu nesrovnalostí ve výpovědi uvedeného spoluobviněného, kterými se soudy nižších stupňů nezabývaly. Podle dovolatele nelze vycházet z úředních záznamů o podaných vysvětleních L. K. a R. M., neboť se jedná o spoluobviněné v trestním řízení o úvěrových podvodech, kteří si chránili především své zájmy. Tyto důkazy, jež dovolatele údajně měly usvědčovat, považoval obviněný pouze za nepřímé důkazy, a proto v souladu se zásadou in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn. Porušení zásady rovnosti účastníků řízení pak dovolatel spatřoval v tom, že v řízení o úvěrových podvodech je stíháno 10 osob jako členů organizované skupiny a pouze dovolatel D. I. byl stíhán také pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Obviněný v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení spatřoval pokus předběžně docílit rozhodnutí o vině obviněného D. I. úvěrovými podvody zjednodušenou formou v řízení o legalizaci výnosů z trestné činnosti, a to včetně jeho postavení organizátora úvěrových podvodů. 12. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadené usnesení soudu druhého stupně, jednak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nesouhlasil s obviněným, že by snad nebylo možno současně postihnout pachatele zdrojového trestného činu úvěrového podvodu (popřípadě účastníka na něm) též jako pachatele následného trestného čin