Nejvyšší soud 5 Tdo 714/2026

Obviněný D. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 57 T 12/2024, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym; dále také jen „poškozená“), k rukám jejího zmocněnce, advokáta L. K., na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky ode dne 14. 2. 2025 do zaplacení. Současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem jejího nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný D. K., a to proti všem jeho výrokům, a prostřednictvím opatrovníka poškozená AAAAA, a to proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, jímž byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze o podaných odvoláních rozhodl tak, že je usnesením ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 2 To 98/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Skutku, jímž byl obviněný D. K. uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že od blíže nezjištěné doby, nejméně od roku 2019 do června 2023, v místě svého aktuálního bydliště XY, v místě bydliště poškozené XY, v době, kdy měl poškozenou jako tehdejší partner její matky svěřenu k dozoru, v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení osahával poškozenou na prsou, na hýždích a na přirození přes oblečení; v jednom případě jí při masáži či lechtání sáhnul rukou pod kalhotky na přirození; v jednom případě, když s poškozenou spal v jedné posteli, přitisknul si ji k sobě, přitom leželi oba na boku, poškozená zády k němu, hladil ji po těle a poškozená na svém těle cítila jeho ztopořený penis; nejméně ve dvou případech vlezl nahý ke koupající se poškozené do vany a rukou si dráždil penis až do ztopoření; chodil před poškozenou ve svém bytě nahý se ztopořeným penisem; poškozenou opakovaně během jízdy autem hladil na vnitřní straně stehen až k přirození; bez souhlasu matky poškozené tuto vzal na nudapláž, kde ji přes její nesouhlas donutil, aby se svlékla donaha; poškozené ve více případech popisoval svůj penis jako „klobásu“ s tím, že ostatní kluci mají penisy jen jako „párečky“. Poškozená přitom byla vzhledem ke svému nízkému věku po všech stránkách nedostatečně vyspělá, aby jednání obviněného mohla plně pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit, dostatečně projevit svoji vůli, dát jednoznačně najevo svůj nesouhlas, projevit svůj odpor nebo se jinak účinně bránit, čehož si obviněný musel být nepochybně vědom a jejího stavu využil k dosažení svého cíle. Tohoto jednání se dopustil i přesto, že jako partner matky poškozené věděl, že poškozená v době tohoto jeho jednání nedosáhla věku 15 let. Svým shora popsaným jednáním poškozené způsobil posttraumatickou stresovou poruchu projevující se narušením emotivity, emoční nestabilitou v důsledku vzpomínek na jeho výše popsané jednání, nervozitou, zvýšenou senzitivitou a úzkostností, nutkavými vzpomínkami a flashbacky na popsané události a obviněného, které vedou ke zhoršení nálady a plačtivosti, dále psychosomatickými obtížemi (zvracení, bolesti břicha), opakovanými myšlenkami na sebevraždu, sebepoškozováním řezáním, narušením spánku (kvůli vzpomínkám na popsané jednání obviněného nemůže usnout, budí se kvůli nočním můrám, jejichž obsahem je zneužívání, obavy z jejího ohrožení obžalovaným a policií), panickými atakami, kvůli nimž byla hospitalizována od 12. 12. 2022 do 13. 12. 2022 na Pediatrické klinice VFN v Praze. Tyto obtíže omezovaly poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovodil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále že je rozhodnutí zatíženo vadou nesprávného právního posouzení a jiného nesprávného hmotněprávního posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že se dopustil jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně, které je mu kladeno za vinu, a namítl, že mu vina nebyla dostatečně prokázána ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Podle jeho přesvědčení nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval, ani ucelený řetězec nepřímých důkazů, který by vyvracel jeho obhajobu. Usnesení odvolacího soudu bylo postaveno podle něj pouze na výpovědi poškozené podpořené znaleckým posudkem, který však vycházel z nesprávných předpokladů. Výpověď poškozené přitom nebyla podpořena žádnými objektivními důkazy.

Usnesení odvolacího soudu bylo podle dovolatele stiženo vadami spočívajícími v selektivním a neúplném hodnocení provedených důkazů, v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, v nesprávné aplikaci pojmu „bezbrannost“ jako znaku skutkové podstaty, v nedůvodném neprovedení všech navržených důkazů podstatných pro rozhodnutí i v porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný uvedl, že za opomenutý důkaz je nutno považovat nejenom důkaz neprovedený, ale i důkaz, který sice byl proveden, avšak nebyl v odůvodnění rozhodnutí zhodnocen.

Obviněný zdůraznil, že jeho trestní řízení bylo iniciováno svědky K. B. a J. F., které označil za psychicky labilní osoby, které vyrůstaly v neúplných rodinách, neznají své biologické otce, svědek J. F. byl navíc psychicky i fyzicky týrán svým otčímem. Svědkyně K. B. poškozenou vídala prakticky pouze jedenkrát ročně na Vánoce. Trestní oznámení bylo touto svědkyní podáno podle něj ze žárlivosti, protože nebyla schopna pochopit, „že se cizí muž (obžalovaný) věnuje cizímu dítěti (AAAAA) a má toto dítě rád“.

Dovolatel vyslovil přesvědčení, že trestní řízení bylo stiženo řadou podstatných vad. Namítl, že znalkyně MUDr. Petra Uhlíková a PhDr. Simona Měchová neměly k dispozici pro vypracování znaleckého posudku celý trestní spis, pouze jeho vybrané části. Neměly k dispozici výpověď K. R. F., nevlastní sestry poškozené, která s ní trávila mnohem více času (asi 30 dnů ročně) než svědci K. B. a J. F. Rovněž nemohly znalkyně vycházet z výpovědi svědkyně Š. V., třídní učitelky poškozené, s níž řešil prospěch, výchovu i psychický stav poškozené, rovněž ji informoval o výletech s poškozenou a o účasti poškozené na tanečních soutěžích, přičemž jí posílal i fotky z těchto akcí, z výpovědi svědkyně E. B., taneční trenérky poškozené, s níž byl rovněž v kontaktu. Obviněný připomněl, že znalkyně neměly k dispozici ani psychologickou zprávu PhDr. Aleny Paloušové ze dne 29. 7. 2020 k osobě poškozené, která byla pro poškozenou značně nelichotivá (byla označena za nesamostatnou, nejistou, neschopnou řádně porozumět zadaným instrukcím, s výrazně podprůměrnou verbální složkou rozumových schopností, s výrazně sníženým sociálním porozuměním, s emočním a sociálním vývojem pod věkovou normou, s labilní psychikou, neurotickými příznaky, silnou fixací na rodinu). Rovněž obě znalkyně neměly k dispozici ani výpověď L. G., jakož i vyhodnocení zájmových souborů telekomunikačních zařízení a elektroniky obviněného. V návaznosti na to obviněný rozvedl, jak mohly tyto důkazy ovlivnit závěry znalkyň, a konstatoval, že absence daných podkladů při vypracování znaleckých posudků měla vliv na jejich kvalitu a na odborné závěry znalkyň, s nimiž vyjádřil nesouhlas. Jmenované znalkyně podle něj nebyly schopny řádně zhodnotit strukturu osobnosti poškozené. Jejich závěr, že u poškozené došlo v důsledku projednávané věci k vážnému narušení osobnostního vývoje, označil za nepravdivý, neodpovídající skutečnosti a nezohledňující katastrofální narušení jejího osobního vývoje, což konstatovala již PhDr. Alena Paloušová ve své zprávě. Zdůraznil, že poškozená měla odmala narušenou osobnost a psychické potíže, kvůli čemuž od dětství navštěvovala specialisty. Označil ji proto za osobu, která byla schopna vycítit, co chce tazatel slyšet. Závěr znaleckého posudku, že poškozené způsobil posttraumatickou stresovou poruchu, z tohoto důvodu označil za zcela neopodstatněný a neprokázaný. Odvolací soud chybně dospěl k závěru, že se s obsahem lékařské zprávy PhDr. Aleny Paloušové soud prvního stupně dostatečně vypořádal. Podle dovolatele se odvolací soud shora uvedenými námitkami řádně nezabýval, fakticky na ně nijak nereagoval a nevypořádal se s nimi.

Podle obviněného odvolací soud v napadeném usnesení neprovedl samostatné hmotněprávní posouzení, zda znalkyněmi popsané potíže poškozené naplnily zákonnou definici těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku, zejména z hlediska vážnosti poruchy, doby jejího trvání, omezení obvyklého způsobu života poškozené a příčinné souvislosti s jeho konkrétním jednáním. Naplnění zákonných znaků těžké újmy na zdraví tak odvolací soud v napadeném usnesení nedostatečně zdůvodnil, čímž došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci.

K výpovědi poškozené dovolatel namítl, že jí byly vyšetřovatelkou kladeny návodné otázky, kterými se pokoušela lstivě vetřít do její přízně. K výpovědím svědků K. B., J. F., E. V., O. V., Š. V., K. R. F., L. G. a ke znaleckému posudku z oboru kybernetika dovolatel uvedl své vlastní hodnocení, v němž zpochybňoval tyto výpovědi, pokud jej z trestné činnosti usvědčovaly, a zdůrazňoval skutečnosti, které především zpochybňovaly věrohodnost poškozené. Namítl, že s poškozenou nebyl v kontaktu od září 2022 do 19. 3. 2023, kdy jí popřál k narozeninám, proto nemohl spáchat skutek v soudem stanoveném období. Obviněný vyslovil přesvědčení, že výpověď poškozené byla motivována žárlivostí, v důsledku toho, že v roce 2023 obnovil vztah s její matkou, proto nebyla již v centru jeho pozornosti, jak tomu bylo v předchozím období. Odvolací soud podle dovolatele ani neprovedl řádné a obsahové hodnocení, respektive přezkoumání provedeného dokazování, nevyvodil z něj žádné právně relevantní závěry a nevysvětlil jejich vztah ke skutkovému závěru o jeho vině. Omezil se na pouhé konstatování existence důkazů, aniž by naplnil svou povinnost jejich racionálního a úplného vyhodnocení ve vztahu ke skutku, pro nějž byl odsouzen. V této souvislosti namítl porušení jeho ústavně garantovaných práv spočívající v selektivním hodnocení důkazů, v absenci řádného odůvodnění rozhodnutí a ve vnitřní rozpornosti skutkových závěrů soudu. Současně vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud je povinen přezkoumat i takové námitky, které směřují proti vadám v hodnocení důkazů, dosahují-li ústavněprávní intenzity, neboť je nemůže odmítnout jako pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, nýbrž je povinen je věcně posoudit.

Odvolací soud podle obviněného neučinil ani žádný právně relevantní závěr z rozsáhlé elektronické komunikace mezi ním a poškozenou ani mezi ním a matkou poškozené, ačkoliv z ní bylo patrné, že komunikace měla kontinuální charakter, zahrnovala běžné každodenní situace, obsahovala aktivní iniciativu poškozené a neobsahovala zjevné projevy jejího strachu, odporu či vyhýbání se kontaktu s obviněným. Odvolací soud měl provést řádnou analýzu této komunikace a vyhodnotit její význam pro posouzení věrohodnosti poškozené, nebo vysvětlit, proč z ní nevyvozuje žádné závěry ve prospěch dovolatele.

Namítl, že soud své závěry postavil pouze na výpovědi poškozené, aniž by však tuto podrobil kritickému zhodnocení ve vztahu k ostatním provedeným důkazům, které jsou s ní ve zřejmém rozporu. Soudy proto dospěly k závěrům, které podle dovolatele neměly oporu v provedeném dokazování, respektive s ním byly v přímém rozporu.

V další části podaného dovolání obviněný namítl, že soudy nesprávně interpretovaly bezbrannost poškozené způsobem, který neodpovídal poměrům poškozené a obviněného (sama jej pravidelně kontaktovala, chtěla s ním trávit čas atd.). Soudy proto nepřijatelně posunuly chápání bezbrannosti, když ji pojaly tak, že se poškozená nechala snadno přesvědčit k jednání, které je dovolateli kladeno za vinu, a naopak zcela pominuly schopnosti poškozené interagovat a aktivně jednat podle její vůle a v její prospěch. Zároveň bezbrannost dovodily pouze s ohledem na věk poškozené, nedostatečně se vypořádaly s aplikací pojmu bezbrannosti poškozené v průběhu času, což obviněný vztáhl k období před dovršením 12. roku věku poškozené a poté. Věk poškozené přitom podle něj hraje významnou roli, pokud jde o definici stavu bezbrannosti.

Dovolatel zdůraznil, že v posuzované věci se jednalo o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení a soudy nižších stupňů neodstranily ani nevysvětlily „rozpor mezi obsahem komunikace a tvrzením poškozené, pokud jde o absenci objektivních důkazů podporujících skutkový závěr, výpovědi svědků, které nepotvrzují tvrzený skutkový děj“, nýbrž jej překlenuly poukazem na obecnou povahu dané trestné činnosti a preferencí výpovědi poškozené jako věrohodného důkazu. Takový postup neodpovídal zásadě in dubio pro reo za situace, v níž tyto soudy konstatovaly absenci přímých důkazů a existenci okolností, které svědčily ve prospěch obviněného. Soudy nižších stupňů tak dospěly k závěru o jeho vině bez toho, aby tyto rozpory logicky a přesvědčivě vysvětlily. Navíc jeho obhajobu v řízení nepřipustily, bagatelizovaly či ji zcela pominuly, zatímco nekriticky akceptovaly tvrzení poškozené. Současně zcela odmítly provést obviněným navržené doplnění dokazování.

S ohledem na shora uvedené obviněný uzavřel, že žádným jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestných činů, pro které byl odsouzen, a jeho vina nebyla spolehlivě prokázána ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Napadené usnesení odvolacího soudu bylo opřeno o neúplné a nesprávné hodnocení výsledků provedeného dokazování a právní závěry odvolacího soudu nebyly v souladu s obsahem trestního spisu.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se omezil pouze na tento dovolací návrh (petit), aniž by současně navrhl, jak má Nejvyšší soud dále rozhodnout, tedy podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázat soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jak by bylo v této situaci příhodné.

Obviněný rovněž v podaném dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, neboť mu již byla doručena výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, což by mohlo způsobit závažný zásah do jeho práv.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání obviněného, k němuž uvedla, že je vystavěno na doslovném opakování námitek, které se prolínají celým trestním řízením, s nimiž se již soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Následně připomněla obecná východiska obviněným zvolených dovolacích důvodů a konstatovala, že jeho výhrady jsou pod tyto částečně podřaditelné, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Zdůraznila, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování. Svým povinnostem dostál i odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.

K obviněným zpochybňované úplnosti dokazování konstatovala, že jednání obviněného bylo dostatečně prokázáno zejména výpovědí poškozené AAAAA, která byla podpořena výpověďmi svědků J. F. a K. B., vypracovaným znaleckým posudkem znalkyň MUDr. Petry Uhlíkové a PhDr. Simony Měchové, poznámkami psanými poškozenou a jejím písemným vyjádřením, jakož i zprávou Dětského krizového centra. Uvedené důkazy shrnul odvolací soud v bodě 7. svého usnesení.

Ve vztahu k tvrzení obviněného o existenci opomenutých důkazů konstatovala, že se s jejich neprovedením odvolací soud podrobně vypořádal v bodech 10. až 12. odůvodnění svého usnesení. S výhradami dovolatele ke znaleckému posudku MUDr. Petry Uhlíkové a PhDr. Simony Měchové se odvolací soud vypořádal v bodě 15. odůvodnění svého usnesení, podle nějž měly znalkyně k dispozici spisový materiál, který v době vypracování posudku mít mohly. Klíčové však bylo samotné vyšetření poškozené, což obě znalkyně učinily a na základě toho posudek zpracovaly. Státní zástupkyně se s takovým odůvodněním ztotožnila a dodala, že relevanci postrádá i námitka obviněného o tendenčním výslechu poškozené, kterou zřejmě mířil na druhou alternativu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tzn. vadu procesně nepoužitelných důkazů. Specifičnost výslechu nezletilých poškozených však podle státní zástupkyně přiléhavě vyložil již odvolací soud v bodě 8. odůvodnění svého usnesení.

Otázkou hmotněprávního posouzení vzniku těžké újmy na zdraví se odvolací soud rovněž podrobně zabýval v bodě 20. odůvodnění svého usnesení. Podle státní zástupkyně bylo možno přisvědčit především závěru, že je plně dostačující, že se na vzniku posttraumatické stresové poruchy třeba jen částečně podílelo jednání obviněného. Navíc v tomto případě bylo zcela zásadním a jediným prokázaným faktorem. Na takovém závěru nemohla nic změnit ani obviněným zmiňovaná psychologická zpráva PhDr. Aleny Paloušové. Námitku dovolatele týkající se nesprávné interpretace pojmu bezbrannosti vyhodnotila rovněž jako nedůvodnou a v této souvislosti odkázala zejména na bod 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznila, že v posuzovaném případě nehrálo roli, že věk poškozené v průběhu páchání skutku přesáhl 12 let, neboť soud prvního stupně učinil závěr o tom, že poškozená jednání obviněného plně nerozuměla, na základě provedeného dokazování, nikoliv mechanickým tvrzením o naplnění znaku bezbrannosti tím, že poškozená byla mladší 12 let. S námitkou obviněného, že soudy pochybily při stanovení délky páchání trestné činnosti, a proto nemohou jejich rozhodnutí obstát, se podle ní nebylo možno ztotožnit. Pokud totiž obviněný pokračoval v páchání trestné činnosti po určitou dobu, neměla skutečnost, že po malou část této doby k jednání nedocházelo, právní význam.

Státní zástupkyně poté zdůraznila, že pokud soud prvního stupně dospěl po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, nebyly splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo. Závěrem svého vyjádření uvedla, že nebyly naplněny obviněným označené dovolací důvody a navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

Úvodem je nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby mu konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

Obviněný D. K. své dovolání opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Je jím „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obviněný svou dovolací argumentací mířil primárně na první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, tedy na vady tzv. zjevného rozporu a tzv. opomenutých důkazů.

Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou obviněný uplatnil, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) Ke konkrétním námitkám obviněného

Je nutno přisvědčit státní zástupkyni, že převážnou část v dovolání uvedených námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Značná část jeho dovolací argumentace tudíž představuje pouze opakování jeho dřívější obhajoby, s níž se již věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. zejména body 17. až 29. rozsudku soudu prvního stupně a body 5. až 20. usnesení odvolacího soudu). V takové situaci se zpravidla jedná o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že obviněným uplatněné námitky nelze podřadit pod jím uvedené dovolací důvody.

Z hlediska námitek obviněného, které bylo možno alespoň formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, je nutno připomenout, že v případě tzv. extrémního (zjevného) rozporu se jedná o situaci, v níž skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo dokonce jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoli jakýchkoli skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Musí se tedy jednat o taková skutková zjištění, bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Nejvyšší soud totiž je a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. Existence tzv. zjevného rozporu proto nemůže být založena jen na tom, že obviněný předložil vlastní hodnocení důkazů a dovodil z něj jiné skutkové, popř. i právní závěry, než soudy nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, či ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Pro jeho naplnění tedy nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem, které je založeno pouze na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, zpravidla pro něj příznivějším.

Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli. Soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.

V této souvislosti Nejvyšší soud zároveň připomíná i obecná východiska k problematice tzv. opomenutých důkazů, tedy k třetí alternativě dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě tzv. opomenutých důkazů jde dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na jeho provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se jedná o situace, v nichž v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy. Jinak vyjádřeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je tedy to, že se musí jednat o důkazy podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces by bylo založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

Při materiálním posouzení té části argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím mířil na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (tvrzená vada tzv. zjevného, či extrémního rozporu) i třetí alternativě (tvrzená vada tzv. opomenutých důkazů) nelze než dospět k závěru, že tímto dovolatel uplatňuje pouze námitky skutkové. Těmito vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými v posuzované věci soudy nižších stupňů, jakož i s provedeným dokazováním, respektive s hodnocením jednotlivých důkazů ze strany těchto soudů. Takové námitky ovšem nejsou, jak již bylo naznačeno, podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, avšak ani žádný jiný. Obviněný navíc v podaném dovolání nepřednáší dostatečně konkretizované námitky, z nichž by bylo patrné, které skutkové zjištění má být v rozporu se kterým provedeným důkazem, zároveň ani nepřednáší, které konkrétní jím navrhované a soudy nižších stupňů neprovedené důkazy považuje za tzv. opomenuté důkazy. Dovolatel se omezil na prosté konstatování, že jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů stižena vadami extrémního rozporu, selektivního hodnocení důkazů, že nebylo prokázáno nade vši pochybnost (tj. v rozporu se zásadou in dubio pro reo), že spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným, jakož i to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy a že odvolací soud se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal a jím uplatněnou obhajobu dokonce bagatelizoval. Neuvedl však již, o která konkrétní skutková zjištění a které důkazy se mělo jednat. Obviněný se pouze omezil na vlastní hodnocení provedených důkazů, tvrzení o domnělých nedostatcích provedeného dokazování v řízení před soudy nižších stupňů (např. v souvislosti s vypracovanými znaleckými posudky na osobu poškozené), přesvědčení o nevěrohodnosti výpovědi některých svědků (zejména poškozené AAAAA a svědků K. B. a J. F.), jakož i o svou vlastní interpretaci toho, jaká skutková zjištění z nich vyplynula. Nejvyšší soud se však nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení a není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů, neboť je zjištěným skutkovým stavem vázán.

K tvrzení obviněného, že Nejvyšší soud nemůže skutkové námitky, které směřují proti vadám v hodnocení důkazů, odmítnout jako právě zmiňovanou polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními, pakliže tvrzené vady dosáhly intenzity porušení práva obviněného na spravedlivý proces, je nutno konstatovat, že v obecné rovině lze tomuto tvrzení dovolatele přisvědčit, neboť se opírá o judikaturní závěry Ústavního soudu, které Nejvyšší soud sám ve svých rozhodnutích pravidelně cituje. Obviněný však pomíjí klíčovou část těchto závěrů, totiž že Nejvyšší soud je povolán k přezkumu skutkových zjištění, provedeného dokazování a k zásahu do skutkových závěrů soudů nižších stupňů pouze tehdy, pokud došlo k porušení ústavně zaručených práv obviněného v předcházejících stadiích trestního řízení. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná. Proto bylo namístě polemiku obviněného se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů odmítnout s poukazem na to, že materiálně nahlíženo není podřaditelná pod uplatněné, avšak ani žádné jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., aniž by tímto postupem došlo k porušení ústavně zaručených práv dovolatele.

Zároveň pokud obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že se nedostatečně zabýval jeho námitkami a jeho obhajobou, je třeba zdůraznit, že i soud druhého stupně se ztotožnil se způsobem, jakým se soud prvního stupně vypořádal s obhajobou obviněného. Odvolací soud ve svém rozhodnutí může odkázat na argumentaci uplatněnou v rozsudku soudu prvního stupně, pokud ji považuje za věcně správnou a argumentačně přesvědčivou, nemusí tedy reagovat na každou námitku obviněného v rámci svého rozhodnutí. V takovém postupu odvolacího soudu nelze spatřovat formalistický přístup, jak naznačuje v dovolání obviněný. Problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (např. věc G. proti Španělsku)“. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že řízení před soudem prvního a druhého stupně nepochybně tvoří jeden celek, takže pokud soud druhého stupně zcela přejímá skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, což se stalo v této věci, tak nepochybně vyjadřuje, že akceptuje i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proto pokud obviněný jen opakuje obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, může odvolací soud v základu odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak jak se to stalo v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 4 Tdo 568/2025). Pokud uvedené závěry platí ve vztahu k řízení o odvolání obviněného, tím spíše pak platí pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 tr. ř. při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám dovolatele věnovaly dostatečnou pozornost.

K uplatněným výhradám obviněného Nejvyšší soud také doplňuje, že se prolínají celým trestním řízením a že se jimi již v dostatečném rozsahu zabývaly soudy nižších stupňů, ačkoli obviněný v podaném dovolání tvrdí opak. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že o vině obviněného není pochyb, a na základě důkazů provedených a hodnocených v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. učinily jednoznačný závěr, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, což obviněný v podaném dovolání znovu zpochybňuje. Soudy rovněž svá meritorní rozhodnutí ve věci náležitě odůvodnily v souladu s požadavky § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Ve svých rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, čím konkrétně byla vyvrácena, jak se vypořádaly s jednotlivými důkazy, zejména pak svědeckou výpovědí poškozené a dalších svědků, ve věci vypracovanými znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy. Stran obviněným tvrzeného nedostatku v podobě neúplnosti podkladů pro vypracování zmíněného znaleckého posudku znalkyň MUDr. Petry Uhlíkové a PhDr. Simony Měchové lze plně odkázat na přesvědčivé odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se touto námitkou podrobně zabýval (bod 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud jde o další námitky obviněného mířící na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze pro úplnost uvést, že s obviněným deklarovanou nevěrohodností výpovědí poškozené a některých dalších svědků se odvolací soud vypořádal v bodech 6. a 9. odůvodnění svého usnesení. Tvrzenému tendenčně vedenému výslechu poškozené se věnoval v bodě 8. odůvodnění svého usnesení, s návrhy obviněného na doplnění dokazování se vypořádal v bodech 10. a 11. odůvodnění svého usnesení a k tvrzené vadě porušení zásady in dubio pro reo se vyjádřil v bodě 17. odůvodnění svého usnesení. K námitce obviněného, že odvolací soud neprovedl samostatné hmotněprávní posouzení toho, zda znalkyněmi popsané potíže poškozené naplnily zákonnou definici těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 tr. zákoníku a případně v jakém rozsahu, lze předně odkázat na shora uvedenou možnost odvolacího soudu převzít skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, včetně odůvodnění jeho rozhodnutí. Zároveň je nutno uvést, že i přesto se odvolací soud touto částí obhajoby obviněného velice podrobně zabýval a s jeho souvisejícími námitkami se vypořádal především v bodech 19. a 20. odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud proto k těmto námitkám obviněného uzavírá, že nelze hovořit o tom, že by se soudy nižších stupňů obhajobou obviněného v dostatečné míře nezabývaly. Naopak se jeho výhradám věnovaly v dostatečné míře, přičemž na odůvodnění jejich rozhodnutí lze pro jejich přiléhavost zcela odkázat.

K tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně interpretovaly pojem bezbrannosti poškozené, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stavem bezbrannosti se podle § 119a odst. 1 tr. zákoníku rozumí jednak stav, v němž daná osoba vůbec není schopna utvářet nebo projevit svou vůli, a jednak stav, v němž je schopnost osoby utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena, a to z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu. Tyto důvody jsou uváděny jako příčiny podstatného snížení schopnosti osoby utvářet nebo projevit vůli, ale některé z nich mohou tyto schopnosti zcela vylučovat, tedy mohou být základem pro první ze zmíněných případů stavu bezbrannosti (dále viz ŠČERBA, Filip. § 119a [Spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 1–3.). Z hlediska stavu bezbrannosti poškozené ve vztahu k jednání dovolatele přitom nelze pominout ani závěry psychologické zprávy PhDr. Aleny Paloušové ze dne 29. 7. 2020, na které sám dovolatel poukazoval a které citoval ve svém dovolání, neboť zde uvedené závěry totiž závěr o stavu bezbrannosti poškozené jen potvrzují.

V souvislosti s důvodem bezbrannosti spočívajícím v nízkém věku oběti je nejprve třeba zdůraznit, že děti mladší dvanácti let jsou bez dalšího považovány za bezbranné, což výslovně stanoví § 119a odst. 2 tr. zákoníku. U dětí starších dvanácti let pak bude stav bezbrannosti ve smyslu § 119a odst. 1 tr. zákoníku spíše výjimečnou záležitostí (myšleno při absenci jiného z důvodů uvedených v tomto ustanovení) a bude existovat v případech, pokud nedostatečné rozumové schopnosti brání tomu, aby taková osoba byla schopna poznat a vyhodnotit důvody, kvůli kterým by měla projevit nesouhlas s pachatelovým jednáním (například s pohlavním stykem či s uskutečněním majetkové transakce), popřípadě bude tato osoba vzhledem k nízké fyzické a duševní zdatnosti výrazně omezena v možnostech účinných projevů odporu vůči jednání pachatele, například pokud k činu dochází na odlehlém místě, popřípadě pachatel využívá i svého rodičovského či obdobného postavení, takže dítě či senior nevnímá jeho jednání jako něco, co by mu ubližovalo (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 7 Tdo 833/2021, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1228/2015, nebo ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 782/2014). O stav bezbrannosti naopak nejde u osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019, uveřejněné pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr.). Jak u osob vysokého věku, tak u dětí starších dvanácti let je pak třeba vždy individuálně hodnotit jejich rozumové schopnosti, fyzickou a duševní zdatnost a specificky jejich znalosti a povědomí v oblasti, jíž se daná trestná činnost týkala (tedy například v oblasti sexuality, šlo-li o sexuálně motivovaný delikt, v oblasti finančních záležitosti, jednalo-li se o podvod apod.), jakož i další okolnosti, které mohly mít vliv na rozpoznání škodlivého charakteru jednání pachatele, resp. důvodů pro jeho odmítnutí, a na možnosti projevení nesouhlasu. K objasnění těchto otázek bude zpravidla nezbytné provést znalecké dokazování (blíže viz ŠČERBA, Filip. § 119a [Spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 12–14.).

Nejvyšší soud připomíná, že pravidlo zakotvené v § 119a odst. 2 tr. zákoníku přineslo do českého trestního práva výraznou změnu, neboť před jeho zavedením (tj. do 31. 12. 2024) se možný stav bezbrannosti u dítěte (zpravidla v souvislosti se sexuálními delikty) posuzoval vždy přísně individuálně a pomocí znaleckého dokazování byla objasňována výše popsaná kritéria, tedy schopnost dítěte pochopit smysl pachatelova jednání a schopnost projevit s ním nesouhlas. Neexistovala žádná pevná věková hranice, pod kterou by bylo dítě považováno vždy za bezbranné. Ustanovení § 119a odst. 2 tr. zákoníku nicméně právě takovou pevnou věkovou hranici zakotvilo, a to na dvanáct let věku dítěte. Dítě mladší dvanácti let tak je považováno vždy a bez dalšího za bezbranné z důvodu nízkého věku. Orgány činné v trestním řízení ve vztahu k posuzování bezbrannosti takového dítěte nemusí provádět žádné dokazování zaměřené na hodnocení jeho volních schopností vůči jednání pachatele či na objasnění vyspělosti či zkušeností dítěte; stačí objasnit samotný věk dítěte a vědomí pachatele o tomto věku. Toto pravidlo tak v podstatě představuje výjimku z obecného pojetí bezbrannosti, neboť na jeho základě musí být za bezbranné považováno třeba i dítě, u kterého průkazně nebyla nijak (natož podstatně) oslabena jeho schopnost utvářet vůli či tuto vůli projevit. Posledním dnem, kdy lze dítě považovat za mladší dvanácti let (a tedy za bezbranné bez nutnosti dalšího posuzování), je den před jeho dvanáctými narozeninami, což vyplývá z výkladového pravidla uvedeného v § 139 tr. zákoníku. Protože o zneužití bezbrannosti lze hovořit pouze v případě úmyslného jednání pachatele, musí pachatel vědět o tom, že osoba, vůči níž jedná, je mladší dvanácti let (v podrobnostech také viz ŠČERBA, Filip. § 119a [Spáchání trestného činu zneužitím bezbrannosti]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 24–26. Dostupné na beck-online.cz.).

Ze shora uvedených teoretických východisek vyjádřených v komentářové literatuře k trestnímu zákoníku tak jednoznačně vyplývá, že od 1. 1. 2025 se, zjednodušeně řečeno, bezbrannost dítěte mladšího 12 let presumuje, tedy nemusí se dokazovat. Naopak bezbrannost dítěte staršího 12 let je nutno patřičně doložit provedeným dokazováním, typicky znaleckým posudkem. Přestože dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně interpretovaly pojem bezbrannosti poškozené a nedostatečně rozlišily stav její bezbrannosti před dovršením věku 12 let a po něm, nelze těmto námitkám přisvědčit. V nyní posuzované věci soud prvního stupně zcela zjevně hodnotil bezbrannost poškozené na základě provedeného znaleckého zkoumání její osoby znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská a dospělá psychologie, a znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská a dorostová psychiatrie a psychiatrie dospělých (viz znalecký posudek na č. l. 279 až 311 spisu). Na základě znaleckého zkoumání poškozené, ale i na základě dalších ve věci provedených důkazů dovodil, že u poškozené bylo možno hovořit o stavu její bezbrannosti i po dovršení věku 12 let, což patřičně odůvodnil, přičemž v adekvátním rozsahu také rozvedl, v čem konkrétně bylo možno její bezbrannost spatřovat (viz bod 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Své závěry poté přetavil i do samotného popisu skutku spáchaného obviněným, v němž taktéž dostatečně popsal, v čem bezbrannost poškozené spatřoval.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací argumentace obviněného nebyla podřaditelná pod uplatněné, avšak ani žádné jiné dovolací důvody, nepřesahovala meze pouhé polemiky s učiněnými skutkovými zjištěními, na to navazující právní kvalifikací, její správností, jakož i s provedeným dokazováním a správností jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný se prostřednictvím své dovolací argumentace snažil prezentovat pro něj příznivější verzi skutkového děje a na to navazující konstrukci skutkových zjištění a následné právní kvalifikace jeho jednání. Co se týče jeho námitky ohledně chybné interpretace pojmu bezbrannost ze strany soudů nižších stupňů, k tomu lze uzavřít, že tato by sice zdánlivě byla podřaditelná pod druhou alternativu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak materiálně vnímáno i jejím prostřednictvím obviněný brojil pouze proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval jím zmíněné vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zjevné, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval v souvislosti s touto výhradou dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., po stránce věcné i v této části dovolání uplatňoval pouze námitky skutkové.

K obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., je nutno připomenout, že toto pravidlo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přitom má jen procesní charakter. Týká se tedy jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný dovolací důvod (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Pokud porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tj. takové, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). O takový případ se však v této věci nejedná. Pravidlo in dubio pro reo tak fakticky znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětnou trestnou činností a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se ovšem v dané věci nejednalo, a proto aplikace pravidla in dubio pro reo nebyla namístě.

Nejvyšší soud závěrem dodává, že neshledal ani takové vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněného, zejména pak jeho práva na spravedlivý proces, které v podaném dovolání deklaroval. Proto nepřicházel v úvahu jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která naopak Nejvyšší soud vyhodnotil jako úplná, správná a řádně odůvodněná. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Obviněný rovněž navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil výkon usnesení odvolacího soudu. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu mj. odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by argumentace obviněného v podaném dovolání s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil a z tohoto důvodu návrhu obviněného nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem nezbylo než dovolání obviněného posoudit tak, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, respektive napadených rozhodnutí, a jim předcházejícího řízení.