5 Tdo 898/2018 — Nejvyšší soud

5 Tdo 898/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:26. 9. 2018 Spisová značka:5 Tdo 898/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.898.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku Dotčené předpisy:§ 227 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 1. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 898/2018-33 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 107/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 88/2017, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. G. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 2 T 88/2017, byl obviněný P. G. uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. 2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 227 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. 3. Proti shora zmíněnému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 107/2018, podle § 256 tr. řádu zamítl. 4. K tomu je třeba dodat, že Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl ve věci obviněného P. G. poprvé zprošťujícím rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 2 T 88/2017, přičemž v následném odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 11 To 6/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to pak Okresní soud v Kutné Hoře již výše uvedeným rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 2 T 88/2017, znovu rozhodl o vině a trestu obviněného. II. Dovolání obviněného 5. Obviněný P. G. podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 107/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. 6. V dovolání obviněný namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem, a i v případě, kdyby byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, nejde o natolik společensky škodlivý případ ve smyslu § 12. odst. 2 tr. zákoníku, aby bylo nutné uplatnění trestněprávní represe. Nastalou situaci bylo totiž možné vyřešit pořádkovou pokutou, kterou mohl finanční úřad uložit obviněnému. Po doručení výzvy k podání prohlášení o majetku podle § 180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“) ohledně obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., navíc vyšlo najevo, že obviněný neměl žádné informace o majetkových poměrech této obchodní společnosti, a tedy jeho jednáním nebyl způsoben společensky škodlivý následek a ten ani nemohl vzniknout. 7. Dále podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily odvolání jeho plné moci k zastupování obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., a tedy i zánik povinnosti činit prohlášení o majetku této obchodní společnosti. Proto má obviněný za to, že v dané věci došlo k případu tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy. Plná moc, která byla ve skutečnosti udělena pouze pro konkrétní úkon, měla totiž zaniknout již v roce 2015, takže obviněný v roce 2017 nebyl povinen učinit prohlášení o majetku zmíněné obchodní společnosti, přičemž obecné vymezení plné moci k zastupování vyžadoval finanční úřad v souladu se svou praxí. Navíc obviněný už v roce 2015 uvedl finančnímu úřadu, že obchodní společnost STROMSTAV, s. r. o., nezastupuje, a pak již nikdy nereagoval na žádné výzvy finančního úřadu týkající se této obchodní společnosti. Soud prvního stupně tedy rozhodl v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, čili ve skutkových pochybnostech měl postupovat ve prospěch obviněného. 8. Obviněný napadl rovněž závěry soudů nižších stupňů, které shledaly rozpor mezi jím předloženým odvoláním plné moci k zastupování obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., a jeho vyjádřením v přípravném řízení, kdy uvedl, že mu obchodní společnost STROMSTAV, s. r. o., vystavila potvrzení o zániku plné moci. Obviněný se v tomto ohledu považuje za právního laika, který není schopen rozlišit pojmy „odvolání plné moci“ a „potvrzení o zániku plné moci“. 9. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, konkrétně úmyslné formy zavinění. Posuzovaný čin totiž mohl spáchat jedině z nedbalosti, jelikož byl přesvědčen o tom, že není zmocněn obchodní společností STROMSTAV, s. r. o., k jejímu zastupování v době doručení výzvy k podání prohlášení o jejím majetku, a domníval se, že zmíněnou výzvu mu doručil finanční úřad nesprávně. 10. Jak dále obviněný ve svém dovolání zdůraznil, povinnost učinit prohlášení o majetku ve smyslu § 227 tr. zákoníku je povinností osobní, a tudíž by ji měl primárně splnit sám subjekt, jehož majetkové poměry jsou zkoumány. Výzva k podání prohlášení o majetku tedy měla být na základě ustanovení § 41 odst. 2 daňového řádu zaslána i samotné obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., což však nebylo učiněno. Proto podle názoru obviněného nemohl spáchat přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, neboť nedoručením výzvy samotné obchodní společnosti nezačala běžet lhůta k podání prohlášení o jejím majetku. 11. Závěrem podaného dovolání obviněný P. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření k dovolání 12. K dovolání obviněného P. G. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitka obviněného vytýkající nedostatek jeho úmyslného zavinění nevychází z rozhodného skutkového podkladu k výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž poukazuje na omezený účel a úzké zaměření uděleného zmocnění, zejména pak zdůrazňuje svoje přesvědčení, že v rozhodném období, kdy mu měla být doručena uvedená výzva finančního úřadu, již neexistoval jeho právní titul k zastupování obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o. Obviněný v této souvislosti namítá, že soudy nesprávně posoudily právní otázku spočívající v odvolání plné moci oprávněným jednatelem zastupované obchodní společnosti, resp. že ohledně zániku oprávnění obviněného k zastupování obchodní společnosti jsou učiněná skutková zjištění v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takto zaměřená argumentace ovšem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani není náležitě odůvodněna. 13. Dále se státní zástupce stručně vyjádřil ke způsobu, jakým se soud prvního stupně vypořádal s provedenými důkazy, jak vyhodnotil jejich obsah a jak vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a na základě jakých důvodů považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou. Podle státního zástupce soud prvního stupně správně poukázal na obecnou formulaci předmětné plné moci, na základě které obviněný zastupoval obchodní společnost STROMSTAV, s. r. o., a také na znění odvolání plné moci ze dne 29. 4. 2015, z něhož není zřejmé, kdo je učinil. Z kontextu takto doloženého zániku zastoupení pak vybočuje tvrzení obviněného o zániku plné moci, o kterém by se v přípravném řízení jen stěží zmiňoval, kdyby měl k dispozici doklad o jednostranném ukončení svého zástupčího oprávnění. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, podle níž nebyl schopen jakožto právní laik rozlišit pojmy „odvolání plné moci“ a „potvrzení o zániku plné moci“. Pokud totiž obviněný zastupoval v letech 2015 a 2016 více fyzických a právnických osob, zvládnutí agendy plynoucí z udělené plné moci bylo zcela zákonitě spojeno s odpovědností zmocněnce za splnění všech povinností vyplývajících z takového právního vztahu, a to s nezbytným porozuměním textu všech dokumentů, s nimiž přicházel při této příležitosti do kontaktu. Státní zástupce se neztotožnil s tvrzením obviněného ohledně neprokázání formy zavinění ve formě úmyslu a jeho odkazu na ustanovení § 41 odst. 2 daňové