6 Tdo 1252/2007 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1252/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 2. 2008 Spisová značka:6 Tdo 1252/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1252.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1252/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. února 2008 o dovolání, které podal obviněný T. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 171/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 4/2007, takto: I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 171/2007, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 3 T 4/2007. Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Blansku p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 3 T 4/2007, byl obviněný T. M.(dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 7 T 13/2006, byl odsouzen podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 7 T 13/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené V. z. p. ČR, Ú. p. B., B., škodu ve výši 880,60 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., bytem B., M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 171/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku konstatoval, že soud druhého stupně zamítl jeho odvolání s poměrně stručným odůvodněním a s odkazem na rozhodnutí nalézacího soudu. Poznamenal k tomu, že se domníval, že se v odvolacím řízení dočká přezkumu rozhodnutí soudu první instance stran klíčové otázky, a to naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, přesněji otázky, zda se trestného činu dopustil veden pohnutkou ve smyslu ustanovení § 221 odst. 2 písm. b) tr. zák. Dále prohlásil, že nemá v úmyslu opakovat argumenty uvedené v odvolání, a proto na toto pro stručnost pouze odkazuje. Uvedl pak, že nesprávnost hmotně právního posouzení spatřuje ve zcela nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu ke shora nadepsané otázce, ačkoli zhodnocení důkazů a hmotně právní posouzení je jinak vcelku seriózní. Podle jeho slov je nasnadě, že se mohl dopustit trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák., že se ho ale dopustil veden při jeho páchání pohnutkou ve smyslu odst. 2 písm. b) citovaného zákonného ustanovení stále zůstává sporné. Shledal, že ani odvolací soud v tomto ohledu rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumával a řešení tohoto sporného bodu shrnul tak, že „…obž. M. se do tohoto konfliktu také jistým způsobem zapojil a i když za toto jednání není trestně stíhán, nepochybně byl tomuto konfliktu přítomen. Zcela jistě mu tedy byl znám důvod tohoto konfliktu a příčiny spočívající v rasovém podtextu, kdy jiní hosté v baru byli napadáni právě pro jejich příslušnost k romskému etniku“. Při této úvaze podle názoru obviněného odvolací soud přehlíží mimo jiné skutečnost, že ani poškozený J. P. a snad ani poškozený R. H. k tomuto etniku nenáleží, přičemž prvně jmenovaný na příslušnost k tomuto etniku „neodkazuje ani svým vzhledem“. Následně obviněný podotkl, že právní kvalifikace skutku podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. zůstává nezodpovězena, protože tím, že měl napadnout poškozeného spolu s ostatními obžalovanými „právě z důvodu, že (poškozený) vystoupil… na obranu těchto hostů a obžalovaný se k jednání H. a L. přidal…“ ještě není dán společný úmysl všech spolupachatelů. Dodal, že se nejedná o paralelní ani sukcesivní spolupachatelství, a proto podle jeho přesvědčení úvaha soudu druhého stupně vyjádřená slovy „…nepochybně při svém konkrétním jednání byl veden pohnutkou uvedenou v ustanovení… a tím je také dán znak subjektivní stránky jeho jednání a společný úmysl všech pachatelů“ absolutně nemá oporu v provedeném dokazování, z čehož usoudil, že skutek byl z hmotně právního hlediska nesprávně posouzen. Vyslovil rovněž názor, že stejně tak se nejedná a dokazování neukazuje na to, že by v posuzovaném případě šlo o spolupachatelství (jako formu trestné součinnosti skutečné), jehož pojmové znaky jsou společné jednání a společný úmysl. Zdůraznil, že společné jednání nebylo v jeho případě prokázáno ani v jedné ze tří ustálených forem a společný úmysl být dán také nemůže. K tomu podotkl, že jeho úmysl a pohnutka byly vyvozeny toliko z jednání ostatních spolupachatelů, kterému měl být dříve (obviněný) přítomen, aniž by byly mimo pochybnost prokázány. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „napadené usnesení zrušil a současně s ním zrušil všechny výroky a další rozhodnutí na napadené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke zrušovacímu výroku pozbudou podkladu.“ K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že pokud dovolatel namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou v otázce subjektivní stránky nedostatečně odůvodněna, nelze tento argument považovat za souladný s deklarovaným důvodem dovolání. Naopak tvrzenému dovolacímu důvodu vyhovuje námitka, že důkazním řízením nebylo prokázáno zavinění dovolatele v tom směru, že by se trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. dopustil vůči poškozenému J. P. pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání, nebo proto, že je bez vyznání. Státní zástupce připustil, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je v tomto ohledu strohé a zaviněním obviněného ve vztahu k výše citované kvalifikační okolnosti se v podstatě nezabývá, vyjádřil však přesvědčení, že tento nedostatek zhojil soud druhého stupně, který vyložil, z jakých skutkových okolností lze usuzovat, že obviněný jednak jednal ve shodě s dalšími pachateli a že ve svém jednání byl veden pohnutkou vyhovující dotyčnému znaku kvalifikované skutkové podstaty. Státní zástupce posléze konstatoval, že skutečnost, že se dovolatel vědomě spolupodílel na výtržnosti a páchání násilí je zřejmá již ze skutkových okolností zachycených ve skutkové větě výroku o vině, neboť jinak nelze vysvětlit skutkové zjištění, že spolu s J. L. napadli poškozeného, který se pro danou chvíli ubránil útoku hlavního iniciátora výtržnosti M. H., a později držel spolu s J. L. poškozeného za paže, přičemž M. H. ho bil do obličeje. Státní zástupce dále poznamenal, že pokud jde o motivaci obviněného ve smyslu § 221 odst. 2 písm. b) tr. zák., ani v tomto ohledu zjištěný skutkový stav nepřipouští pochybnosti. Bezprostředně před skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně se totiž na tomtéž místě dopustili M. H. a J. L. v přítomnosti dovolatele verbálního i fyzického útoku proti poškozenému R. H. pro jeho příslušnost k romskému etniku a proti dalším dvěma hostům proto, že seděli u stolu s R. H. V tomto duchu bylo výslovně motivováno i následné výtržnické chování M. H. a J. L., do něhož se již aktivně zapojil i obviněný. Přitom si podle státního zástupce (obviněný) byl vědom motivace svých spolupachatelů spočívající v rasové nenávisti a byl také přítomen verbálnímu