6 Tdo 1443/2008 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1443/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2008 Spisová značka:6 Tdo 1443/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1443.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. § 3 odst. 2,4 písm. b) tr. zák. Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1443/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.listopadu 2008 o dovolání, které podal obviněný X. Q. V. (přepisováno též jako X. Q. V.), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 3/2008, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 1 T 3/2008, byl obviněný X. Q. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v době od 16. 11. 2007 do 16. 1. 2008, kdy byl v 10.00 hodin zadržen orgány P. v P., K., se vědomě neoprávněně zdržoval na území České republiky, ačkoli mu bylo rozhodnutím P., O. ř., č. j., ze dne 5. 1. 2006, které nabylo právní moci dne 11. 1. 2006, uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na dva roky a současně mu byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky do 30ti dnů od okamžiku, kdy pozbude postavení žadatele o udělení azylu, což nastalo dne 16. 10. 2007, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 Azs 38/2007 ze dne 15. 8. 2007“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nemohl v žádném případě mařit výkon správního rozhodnutí v období od 5. 1. 2008, resp. nejpozději od 12. 1. 2008, do 16. 1. 2008, neboť správní vyhoštění uplynulo v korelaci se zákonem č. 326/1999 Sb., resp. zákonem č. 500/2004 Sb., již dne 5. 1. 2008, resp. nejpozději dne 11. 1. 2008, tedy dva roky po nabytí právní moci předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle jeho názoru soudy obou stupňů chybně vázaly běh lhůty správního vyhoštění na rozhodnutí o kasační stížnosti. Poznamenal, že správní orgán nezákonně a neoprávněně odsunul počátek běhu lhůty, pokud ve svém rozhodnutí konstatoval, že doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (České republiky), neběží z důvodů uvedených v § 119 odst. 4, 5 zákona č. 326/1999 Sb. a § 32 odst. 5 zákona č. 325/199 S., jelikož § 119 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. se vztahuje pouze na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, aniž by mělo vliv na právní moc tohoto rozhodnutí. V návaznosti na to, soudům vytkl, že mylně operovaly s právními pojmy platnost, vykonatelnost a právní moc rozhodnutí, když je nezákonně ztotožnily. Zdůraznil přitom, že zákon v ustanovení § 119 odst. 5, 6 vylučuje vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, a pokud neupravil v tomto smyslu také dobu platnosti rozhodnutí, je rozhodnutí platné a doba, po níž je cizinci zakázán vstup na území, běží bez přerušení. Vykonatelnost rozhodnutí nelze s platností spojovat na základě individuálního aktu správního orgánu a takto přerušit či pozastavit platnost rozhodnutí. Správní orgán je oprávněn zasáhnout do běhu doby platnosti jen v souladu s ustanovením § 101 správního řádu formou nového rozhodnutí po provedeném novém řízení, a to jen po právní moci původního rozhodnutí. Dodal, že v případě, kdy je počátek běhu lhůty správního vyhoštění odsouván do pravomocného ukončení azylového řízení (navíc bez zákonného zmocnění), dochází k evidentnímu porušení všech ústavně zaručených základních práv a svobod, a to nejen vůči němu, ale i ke všem dalším osobám, na které je či bude tento postup aplikován. V souvislosti s tím poznamenal, že soud se mylně domnívá, že (obviněný) pozbyl postavení žadatele o azyl až právní mocí usnesení Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 6 Azs 38/2007. Z dikce § 2 odst. 3 zákona o azylu totiž vyplývá, že subjekt ztrácí postavení žadatele o azyl nikoliv až po rozhodnutí o kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, ale již po nabytí právní moci rozsudku příslušného krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Zejména však obviněný namítl, že je fakticky veden v seznamu nežádoucích osob i po lhůtě, ve které mělo být již dávno ukončeno správní vyhoštění. Konstatoval přitom, že jeho argumentace plně koreluje s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a konkrétně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 643/2008. Závěrem této části odůvodnění shrnul, že v žádném případě nemohl mařit výkon správního rozhodnutí v období od 5. 1. 2008 do 16. 1. 2008, neboť rozhodnutí o vyhoštění bylo vydáno dne 5. 1. 2006 s dobou platnosti dvou let a tedy skončilo dne 5. 1. 2008. Vzhledem k tomu se nemohl dopustit jednání v rozsahu, v němž je mu kladeno za vinu odsuzujícím rozsudkem. V návaznosti na uvedený závěr obviněný namítl, že byla nesprávně interpretována otázka naplnění společenské nebezpečnosti jeho jednání. Podle jeho názoru i pro případ prokázání toho, že se na území České republiky v inkriminované době zdržoval, nejednalo by se o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. z důvodu absence materiální stránky. Na území České republiky totiž pobýval pouze necelé dva měsíce, navíc se sám a dobrovolně dostavil na místně příslušné oddělení cizinecké policie (nebyl tedy orgány cizinecké policie jednostranně zadržen). Navíc na území České republiky pečuje, resp. se spolupodílí na materiálním zabezpečení a výchově svého dítěte, českého státního občana a jeho jednání tak bylo primárně motivováno zájmem o své dítě a nikoliv snahou komplikovat výkon veřejné správy. K uvedenému dodal, že soud prvního stupně svůj závěr o naplnění materiální stránky prakticky neodůvodnil a odvolací soud se s vytýkanou absencí tohoto znaku předmětného trestného činu nevypořádal vůbec. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. zák. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 9 To 241/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Každý dovolatel je totiž v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na p