6 Tdo 1492/2010 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1492/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:16. 12. 2010 Spisová značka:6 Tdo 1492/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1492.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 30 tr. ř. § 202 odst. 1 tr. zák. § 221 odst. 1,2 písm. c) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1492/2010 - 20 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný S. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To 161/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 18/2009, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 6 T 18/2009, byl obviněný S. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 11. 2007, v době kolem 14.00 hodin ve S., okres K., na náměstí T. G. M., před budovou Městské policie S., v přítomnosti nejméně dalších tří občanů, po předchozí rozepři, fyzicky napadl poškozeného Z. S., který chtěl jeho předchozí nevhodné chování vůči němu ohlásit na služebnu městské policie, slovně ho začal urážet hrubými nadávkami, poté ho několikrát udeřil rukou do obličeje a krku, čímž mu způsobil drobné podkožní krevní výronky na přední straně krku, poté do poškozeného strčil tak, že upadl na bok svého služebního vozidla zn. Mercedes, chytil ho za bundu zn. Family Frost, kterou roztrhl, poté do něj znovu strčil takovou silou, že poškozený upadl na zem a při tomto pádu spadl na palec pravé ruky, v důsledku čehož utrpěl odlomení části horního konce prvního článku palce pravé ruky s posunem kostních úlomků, přičemž pro toto zranění byl následně omezen v běžném způsobu života po dobu asi sedmi týdnů nezbytným vyřazením pravé ruky z běžných činností v rámci pooperačního stavu a prevence hojení komplikací, roztržením bundy zn. Family Frost způsobil zaměstnavateli poškozeného Z. S., firmě Family Frost s. r. o., škodu ve výši 1.750,- Kč“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozenému Z. S. na náhradě škody částku ve výši 32.894,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To 161/2010, podle § 258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému Z. S. a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené V. z. p. České republiky obviněného odsoudil podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného Z. S. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že si je vědom toho, že se v rámci dovolání nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ze kterých napadené rozhodnutí vychází. Přesto dále poznamenal, že jeho námitky týkající se hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování jsou uvedeny v odůvodnění odvolání. V této souvislosti uvedl, že soud prvního i druhého stupně odmítl výpovědi svědků podporujících obhajobu jako účelové a strojené. Soud prvního stupně pak ve výpovědi svědkyně H. označil za zásadní rozpor tu skutečnost, že na rozdíl od obviněného hovořila o tom, že do ní poškozený strčil v přítomnosti strážníka městské policie. On však tuto skutečnost nijak nepopíral, pouze na ni nebyl dotazován a opomněl ji uvést, což nelze považovat za zásadní rozpor jejich výpovědí. Odvolací soud však tuto jeho námitku nechal zcela bez povšimnutí. Obviněný přitom zdůraznil, že naopak výpovědi svědka K., evidentně vykazující rozpory, i výpovědím svědků U., Š. a Š. soudy obou stupňů uvěřily, ačkoliv shledaly, že tyto výpovědi vykazují řadu drobných rozporů a nepřesností. Podle mínění obviněného se však jednalo o rozpory zcela zásadní. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že chybný postup při hodnocení důkazů a neúplnost dokazování jsou tak zásadního charakteru, že v daném případě bylo porušeno právo na spraved1ivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále obviněný uvedl, že při hlavním líčení konaném dne 11. 2. 2010 vznesl námitku podjatosti proti samosoudci soudu prvního stupně JUDr. Ladislavu Koudelkovi, který tuto námitku zamítl. Proti usnesení o zamítnutí námitky podjatosti podal stížnost, kterou odvolací soud rovněž zamítl. V souvislosti s tím rozvedl, že důvody podjatosti jmenovaného samosoudce shledává v tom, že dotyčný si v průběhu trestního řízení vytvořil k jeho osobě negativní poměr, který mu ve svém důsledku bránil, aby mohl nestranně v dané věci rozhodnout. Podle obviněného tento negativní postoj samosoudce vyplývá jednoznačně z jeho postupu při vydání příkazu k zatčení v březnu 2009. Tento příkaz samosoudce odůvodnil tím, že existuje obava, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, přičemž argumentoval skutečností, že se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení nařízenému na den 19. 2. 2009 a k hlavnímu líčení nařízenému na den 11. 3. 2009. K tomu obviněný zdůraznil, že u obou hlavních líčení byla přítomna jeho obhájkyně, která jej řádně omluvila a doložila důvody jeho nepřítomnosti. Hlavního líčení nařízeného na den 19. 2. 2009 se nemohl zúčastnit, protože doprovázel do nemocnice svoji družku, která byla již v pokročilém stadiu těhotenství a měla s tím související vážné zdravotní obtíže, ve druhém případě vezl družku přímo na porod. Samosoudce rozhodl o jeho propuštění ze zatčení z důvodu přijetí písemného slibu, v odůvodnění rozhodnutí však uvedl, že pokud je družka obviněného těhotná a musí k lékaři, neznamená to, že to musí být on (obviněný), kdo ji má doprovodit k lékaři. Takový závěr je podle obviněného důkazem necitlivého a zaujatého postoje samosoudce vůči jeho osobě. Dále obviněný namítl, že zaujatě postupoval samosoudce vůči němu rovněž v případě hlavního líčení konaného dne 9. 9. 2009, kterého se nemohl zúčastnit z důvodu hospitalizace jeho tehdy tříleté dcerky C. H. na jednotce intenzívní péče. Svoji nepřítomnost u hlavního líčení s předstihem omluvil a požádal o odročení, neboť si nepřál, aby ve věci bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Samosoudce přesto hlavní líčení provedl a v rozsudku jeho omluvu označil za zcela zjevně bezdůvodnou. Popsaný postup soudu prvního stupně označil odvolací soud za nemístný a necitlivý, dovodil, že tím došlo k porušení práva na obhajobu, přičemž současně odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný svým postupem úmyslně protahoval řízení. Obviněný rovněž shledal, že svůj negativní poměr k němu samosoudce dotvrdil v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém uvedl, že používá své děti jako rukojmí a štítu před následky vlastního nezákonného jednání. Dále dovodil, že pochybnosti o poměru samosoudce k jeho osobě lze mít i na základě postupu při hodnocení dokazování, s tím, že nelze opomenout ani diametrálně odlišný přístup samosoudce vůči svědkům obžaloby na straně jedné a vůči svědkům obhajoby na straně druhé. Zdůraznil pak, že na rozdíl od odvolacího soudu je přesvědčen, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu již svědčí o podjatosti soudce. Odvolací soud měl proto podle jeho mínění zrušit rozsudek soudu prvního stupně, vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí a zároveň nařídit, aby byla projednána jiným samosoudcem. Obviněný uzavřel, že s ohledem na všechny uvedené skutečnosti, které svědčí o negativním poměru samosoudce soudu prv