7 Tdo 1115/2024 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1115/2024-147 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání obviněného L. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 55 To 265/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 61/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 4 T 61/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 2. Podle skutkového zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 3. 6. 2024 v době kolem 12:40 v XY, v ulici XY přes křižovatku s ulicí XY až ke křižovatce s ulicí XY a zpět na parkoviště v ulici XY u č. p. XY řídil motorové vozidlo blíže specifikované ve skutkové větě, přestože věděl, že mu byl třemi rozhodnutími rovněž blíže specifikovanými ve skutkové větě uloženy sankce zákazu řízení, přičemž tyto trvaly v době skutku. 3. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. 4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 55 To 265/2024, bylo jeho odvolání zamítnuto. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 6. Ve vztahu k prvnímu z nich obviněný nejdříve namítl, že je ve věci dán tzv. extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a zjištěním, podle něhož to byl právě on, kdo vozidlo řídil; odkázal na výpovědi svědkyň V. P. a D. K., ze kterých neměl vyplynout jasný důkaz o jeho vině. Žádný svědek, ani z řad policistů, tak neviděl obviněného vozidlo řídit. Orgány činnými v trestním řízení navíc nebyla provedena rekognice. 7. Dále namítl opomenutý důkaz výslechem jeho matky svědkyně M. L. Soud prvního stupně měl zamítnout důkazní návrh s odůvodněním, že svědkyně odmítla vypovídat v přípravném řízení, a tedy nelze očekávat, že by vypovídala v hlavním líčení, resp. v řízení před soudem; takové odůvodnění není podle obviněného možné akceptovat, neboť soud nemůže předvídat, zda svědek bude nebo nebude vypovídat. Odvolací soud pak sice důkazní návrh označil za nadbytečný z důvodu, že svědkyně nebyla přítomna na místě činu, ale i v tomto případě obviněný nesouhlasil, neboť byť by tato svědkyně nemohla vypovědět o tom, kdo vozidlo řídil, mohla se slovy obviněného „vyjádřit k jiným skutečnostem vztahujícím se k [jeho] osobě“ (pozn. Nejvyššího soudu – k jakým skutečnostem už v dovolání obviněného obsaženo není). Soudy dále neprovedly důkaz kamerovými záznamy, resp. vůbec nezjišťovaly, zda nějaký relevantní kamerový záznam existuje, a rovněž orgány činné v trestním řízení nezajistily automobil, kdyby tak však učinily, zjistily by, že obviněný měl své věci na místě spolujezdce. 8. Soudy také podle obviněného nejednaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. 9. V rovině hmotněprávní s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že učiněná kvalifikace skutku nemá vzhledem ke shora namítaným vadám skutkového zjištění dostatečný důkazní podklad. 10. Závěrem obviněný jednak navrhl, aby mu byl přerušen výkon napadeného rozhodnutí, jednak, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a také další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, případně aby Nejvyšší soud rozhodl sám. 11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil a dovolací výtky označil za zjevně neopodstatněné. Obviněný totiž pouze nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny důkazy, přičemž však tyto jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí. Pokud jde o zamítnutý důkaz, státní zástupce odkázal na odůvodnění odvolacího soudu, který odůvodnil toto zamítnutí nadbytečností. 12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. 13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Důvodnost dovolání 14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. 16. Pod uplatněný dovolací důvod byla pořiditelná jednak, byť s jistou mírou tolerance, námitka zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů, konkrétně výslechů svědků ve věci, a skutkovými závěry o tom, že to byl právě obviněný, kdo řídil vozidlo, a to totiž pouze potud, pokud nešlo o pouhou polemiku obviněného s hodnocením důkazů. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. 17. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že s podstatou argumentace obviněného se v šíři vypořádal již odvolací soud v bodě 7 svého rozhodnutí. Tam soud vysvětlil, jak dospěl k závěru o tom, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo řídil; v tomto Nejvyšší soud nebude tam obsažené odůvodnění, které považuje za zcela řádné a logické, reprodukovat a na cit. bod odvolacího rozhodnutí odkazuje. 18. Nad rámec tohoto odkazu však Nejvyšší soud uvádí, že jakkoli lze dát zčásti obviněnému za pravdu, že žádný ze svědků jej přímo neviděl vozidlo řídit, to nevylučuje jeho ztotožnění jako řidiče vozidla. Jak totiž vysvětlil odvolací soud, svědkyně V. P. a D. K. obviněného viděly vystupovat z vozidla z místa řidiče, přičemž dostatečně určitě popsaly jeho vzhled zasahujícím policistům svědkům L. R. a K. H., kteří obviněného vzápětí na místě identifikovali. 19. S důkazním postupem soudů v předchozím řízení se Nejvyšší soud bez výhrad ztotožňuje, neboť je nejen řádně odůvodněný, ale také zcela logický. Sporované skutkové zjištění je založeno na dostatečném a řádně hodnoceném důkazním podkladu. Navíc v jistém rozsahu se argumentace obviněného týká spíše hodnocení výpovědí svědkyň, k čemuž Nejvyšší soud dodává, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. Dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. 20. K dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud navíc připojuje, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj