7 Tdo 1229/2020 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1229/2020 citace  Právní věta:Jinou podobnou povinnou platbou ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku je i rozhlasový a televizní poplatek podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 12. 2020 Spisová značka:7 Tdo 1229/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1229.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:23. 3. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:36 / 2021 Anotace:Usnesením soudu I. stupně bylo podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných pro skutky kvalifikované podanou obžalobou jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soud I. stupně dospěl k závěru, že žalované skutky nejsou trestným činem a není důvod k postoupení věci. Stížnost státního zástupce, kterou napadl rozhodnutí soudu I. stupně, odvolací soud usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Soudy uzavřely, že televizní poplatek nelze podřadit pod jinou podobnou povinnou platbu ve smyslu § 240 tr. zákoníku, a jednání, které bylo obviněným kladeno za vinu, proto není trestným činem. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda jinou podobnou povinnou platbou ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku je i rozhlasový a televizní poplatek podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1229/2020-881 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 12. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných Z. K., nar. XY ve XY, a J. K., roz. T., nar. XY ve XY, oba trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 590/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 165/2018 takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 590/2019, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 T 165/2018, obě pouze v části týkající se obviněných Z. K. a J. K. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prachaticích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 8. 2019, č. j. 1 T 165/2018-819, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Z. K., J. K. a právnické osoby G. I., pro skutky kvalifikované podanou obžalobou jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť samosoudce dospěl k závěru, že žalované skutky nejsou trestným činem a není důvod k postoupení věci. 2. Tento přečin měl (pokud jde o obviněné Z. K. a J. K.) podle obžaloby spočívat v podstatě v tom, že Z. K. v období od 11. 8. 2005 do 31. 3. 2008 jako osoba samostatně výdělečně činná provozoval ve Vimperku H. a r. T. s šestnácti pokoji a v období od 1. 10. 2009 do 30. 11. 2016 provozoval rovněž ve Vimperku H. Z. h. s osmnácti pokoji, na obou hotelích v souvislosti s poskytováním ubytovacích služeb používal televizní přijímače, a dále Z. K. společně s J. K. vykonávali funkce jednatelů společnosti G. I., která v období od 1. 4. 2008 do 30. 11. 2016 provozovala výše uvedený H. a r. T. s šestnácti pokoji včetně televizních přijímačů, přičemž podle § 6 odst. 2, 5 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, účinného do 12. 9. 2005, byl Z. K. povinen do patnácti dnů oznámit místně příslušné provozovně pošty den, kdy se stal držitelem televizních přijímačů, a posléze podle § 8 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, byli Z. K. a J. K. povinni do patnácti dnů oznámit provozovateli televizního vysílání České televizi, že se stali poplatníky televizního poplatku, popřípadě že se jím stala společnost G. I., a následně platit České televizi poplatek z každého používaného televizoru v období do 30. 9. 2005 ve výši 75 Kč měsíčně, v období od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2006 ve výši 100 Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 120 Kč měsíčně a v období od 1. 1. 2008 do 30. 11. 2016 ve výši 135 Kč měsíčně, což řádně neučinili, neboť v různých, v obžalobě specifikovaných obdobích neoznámili, že jsou či společnost G. I. je poplatníkem televizního poplatku, a celkem tak Z. K. sám za uvedené období zkrátil poplatek o 179 820 Kč a společně s J. K. zkrátili poplatek o 147 690 Kč (dohromady 327 510 Kč). 3. Stížnost státního zástupce (kterou napadl citované usnesení v celém rozsahu v neprospěch obviněných) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 3 To 590/2019-848, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Soudy uzavřely, že televizní poplatek nelze podřadit pod jinou podobnou povinnou platbu ve smyslu § 240 tr. zákoníku, a jednání, které bylo obviněným kladeno za vinu, proto není trestným činem. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání, kterým napadl část týkající se obviněných Z. K. a J. K. Odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. Zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že soudy považovaly za klíčovou otázku, zda televizní poplatek je jinou podobnou povinnou platbou ve smyslu § 240 tr. zákoníku. Podle nich se televizní poplatek značně odlišuje od veřejnoprávních plateb, jako jsou daň, clo, správní, soudní a místní poplatky. Soudy přitom vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3370/2010, a uvedly, že vztahy týkající se dlužných televizních poplatků a přirážek k nim mají charakter soukromoprávní, byť jsou obsaženy v zákoně, v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní. Krajský soud poukázal na to, že správnost závěrů uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla potvrzena usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1039/20. 5. Nejvyšší státní zástupce se s uvedenými právními závěry krajského soudu neztotožnil a namítl, že soudy do svého výkladu zahrnuly pouze část relevantních norem a nepostupovaly důsledně při užití metody systematického výkladu, který smysl normy zjišťuje i v její souvislosti s dalšími normami nebo celým zákonem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které soudy poukázaly, se zabývalo povahou vztahu mezi poplatníkem a Českou televizí v souvislosti s otázkou, zda v tomto vztahu lze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o úroku z prodlení. Nejvyšší soud tuto otázku zodpověděl kladně a vyslovil, že vztah mezi účastníky, týkající se úhrady dlužných poplatků a přirážek, je soukromoprávním závazkovým vztahem, byť je upraven v zákoně, v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní. Nejvyšší soud však s ohledem na rozsah otázky významné pro jeho rozhodnutí neměl podle dovolatele důvod komplexně zkoumat povahu televizního poplatku. Ústavní soud se ve zmíněném usnesení zabýval otázkou, zda o povinnosti zaplatit televizní poplatek mají rozhodovat soudy v občanském soudním řízení nebo soudy správní, tudíž ani on se povahou televizního poplatku nezabýval ze všech hledisek. 6. V projednávané věci podle dovolatele soudy do svých úvah nezahrnuly ta ustanovení, která upravují předmět televizního poplatku, osobu poplatníka, důvody osvobození od poplatku, základ poplatku, jeho sazbu, způsob placení a splatnost (§ 1 odst. 2, § 2 – 5 zákona č. 252/1994 Sb., resp. § 2 odst. 2 a § 3 – 7 zákona č. 348/2005 Sb.). Nepřihlédly ani k dalším ustanovením o povinnosti vést evidenci poplatníků, povinnosti poplatníků oznámit, že se stali poplatníky, a také o jejich povinnosti zaplatit přirážku k poplatku, pokud svoji oznamovací povinnost nesplnili (§ 6 odst. 1, 2 zákona č. 252/1994 Sb., resp. § 8 odst. 1, 2 zákona č. 348/2005 Sb.). Povinnost k placení televizního poplatku vzniká přímo ze zákona, jsou-li splněny stanovené podmínky. Zákonem je ve všech podstatných částech určen obsah právního vztahu mezi poplatníkem a provozovatelem vysílání, tedy Českou televizí. Tento právní vztah nem