7 Tdo 1229/2020 – Nejvyšší soud

7 Tdo 1229/2020-881 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 12. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných Z. K., nar. XY ve XY, a J. K., roz. T., nar. XY ve XY, oba trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 590/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 165/2018 takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 590/2019, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 T 165/2018, obě pouze v části týkající se obviněných Z. K. a J. K. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prachaticích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 8. 2019, č. j. 1 T 165/2018-819, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Z. K., J. K. a právnické osoby G. I., pro skutky kvalifikované podanou obžalobou jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť samosoudce dospěl k závěru, že žalované skutky nejsou trestným činem a není důvod k postoupení věci. 2. Tento přečin měl (pokud jde o obviněné Z. K. a J. K.) podle obžaloby spočívat v podstatě v tom, že Z. K. v období od 11. 8. 2005 do 31. 3. 2008 jako osoba samostatně výdělečně činná provozoval ve Vimperku H. a r. T. s šestnácti pokoji a v období od 1. 10. 2009 do 30. 11. 2016 provozoval rovněž ve Vimperku H. Z. h. s osmnácti pokoji, na obou hotelích v souvislosti s poskytováním ubytovacích služeb používal televizní přijímače, a dále Z. K. společně s J. K. vykonávali funkce jednatelů společnosti G. I., která v období od 1. 4. 2008 do 30. 11. 2016 provozovala výše uvedený H. a r. T. s šestnácti pokoji včetně televizních přijímačů, přičemž podle § 6 odst. 2, 5 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, účinného do 12. 9. 2005, byl Z. K. povinen do patnácti dnů oznámit místně příslušné provozovně pošty den, kdy se stal držitelem televizních přijímačů, a posléze podle § 8 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, byli Z. K. a J. K. povinni do patnácti dnů oznámit provozovateli televizního vysílání České televizi, že se stali poplatníky televizního poplatku, popřípadě že se jím stala společnost G. I., a následně platit České televizi poplatek z každého používaného televizoru v období do 30. 9. 2005 ve výši 75 Kč měsíčně, v období od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2006 ve výši 100 Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 120 Kč měsíčně a v období od 1. 1. 2008 do 30. 11. 2016 ve výši 135 Kč měsíčně, což řádně neučinili, neboť v různých, v obžalobě specifikovaných obdobích neoznámili, že jsou či společnost G. I. je poplatníkem televizního poplatku, a celkem tak Z. K. sám za uvedené období zkrátil poplatek o 179 820 Kč a společně s J. K. zkrátili poplatek o 147 690 Kč (dohromady 327 510 Kč). 3. Stížnost státního zástupce (kterou napadl citované usnesení v celém rozsahu v neprospěch obviněných) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 3 To 590/2019-848, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Soudy uzavřely, že televizní poplatek nelze podřadit pod jinou podobnou povinnou platbu ve smyslu § 240 tr. zákoníku, a jednání, které bylo obviněným kladeno za vinu, proto není trestným činem. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolání, kterým napadl část týkající se obviněných Z. K. a J. K. Odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. Zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že soudy považovaly za klíčovou otázku, zda televizní poplatek je jinou podobnou povinnou platbou ve smyslu § 240 tr. zákoníku. Podle nich se televizní poplatek značně odlišuje od veřejnoprávních plateb, jako jsou daň, clo, správní, soudní a místní poplatky. Soudy přitom vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3370/2010, a uvedly, že vztahy týkající se dlužných televizních poplatků a přirážek k nim mají charakter soukromoprávní, byť jsou obsaženy v zákoně, v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní. Krajský soud poukázal na to, že správnost závěrů uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla potvrzena usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1039/20. 5. Nejvyšší státní zástupce se s uvedenými právními závěry krajského soudu neztotožnil a namítl, že soudy do svého výkladu zahrnuly pouze část relevantních norem a nepostupovaly důsledně při užití metody systematického výkladu, který smysl normy zjišťuje i v její souvislosti s dalšími normami nebo celým zákonem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které soudy poukázaly, se zabývalo povahou vztahu mezi poplatníkem a Českou televizí v souvislosti s otázkou, zda v tomto vztahu lze aplikovat ustanovení občanského zákoníku o úroku z prodlení. Nejvyšší soud tuto otázku zodpověděl kladně a vyslovil, že vztah mezi účastníky, týkající se úhrady dlužných poplatků a přirážek, je soukromoprávním závazkovým vztahem, byť je upraven v zákoně, v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní. Nejvyšší soud však s ohledem na rozsah otázky významné pro jeho rozhodnutí neměl podle dovolatele důvod komplexně zkoumat povahu televizního poplatku. Ústavní soud se ve zmíněném usnesení zabýval otázkou, zda o povinnosti zaplatit televizní poplatek mají rozhodovat soudy v občanském soudním řízení nebo soudy správní, tudíž ani on se povahou televizního poplatku nezabýval ze všech hledisek. 6. V projednávané věci podle dovolatele soudy do svých úvah nezahrnuly ta ustanovení, která upravují předmět televizního poplatku, osobu poplatníka, důvody osvobození od poplatku, základ poplatku, jeho sazbu, způsob placení a splatnost (§ 1 odst. 2, § 2 – 5 zákona č. 252/1994 Sb., resp. § 2 odst. 2 a § 3 – 7 zákona č. 348/2005 Sb.). Nepřihlédly ani k dalším ustanovením o povinnosti vést evidenci poplatníků, povinnosti poplatníků oznámit, že se stali poplatníky, a také o jejich povinnosti zaplatit přirážku k poplatku, pokud svoji oznamovací povinnost nesplnili (§ 6 odst. 1, 2 zákona č. 252/1994 Sb., resp. § 8 odst. 1, 2 zákona č. 348/2005 Sb.). Povinnost k placení televizního poplatku vzniká přímo ze zákona, jsou-li splněny stanovené podmínky. Zákonem je ve všech podstatných částech určen obsah právního vztahu mezi poplatníkem a provozovatelem vysílání, tedy Českou televizí. Tento právní vztah nemohou jeho účastníci dohodou založit ani ukončit. Zákon č. 252/1994 Sb. ani zákon č. 348/2005 Sb. neobsahuje dispozitivní ustanovení, která by jeho účastníkům umožňovala upravit obsah právního vztahu odchylně od zákona. Fyzická nebo právnická osoba je povinna poplatek platit bez ohledu na to, zda přijímá veřejnou službu České televize v oblasti televizního vysílání. Smyslem poplatku, vedle zajištění úhrady nákladů spojených se zajištěním vysílání, je i poskytnout určitý finanční ekvivalent za možnost využívat tuto službu (jak uvádí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí), ale poplatek, s ohledem na jeho paušální výši, která není závislá na tom, zda vůbec, případně v jakém rozsahu je služba skutečně přijata, nelze považovat za platbu ceny odpovídající poskytnuté službě, jak by tomu bylo ve smluvním vztahu rovnoprávných účastníků. 7. Relevantní úvahy pro posouzení povahy televizního poplatku nabízí podle dovolatele nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, který se zabýval postavením České televize a povahou televizního poplatku v souvislosti s otázkou práva České televize na náhradu nákladů vynaložených v občanském soudním řízení. Úvahy Ústavního soudu zde podle dovolatele vycházejí z širší perspektivy a jeho závěry překračují úzký rozsah jím řešené specifické otázky. 8. Při širším posouzení právní úpravy televizního poplatku vystupuje podle dovolatele do popředí právě její veřejnoprávní povaha, z níž lze usuzovat na to, že televizní poplatek je povinnou platbou. Česká televize, která je příjemcem poplatku, byla zákonem zřízena jako právnická osoba veřejného práva, která plní úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání (§ 1 odst. 2, § 2 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o České televizi“). Byla vyčleněna ze soustavy orgánů státu, aby přímými politickými vlivy nebo podřízeností moci výkonné nebylo splnění jejího poslání ohroženo. Proto získala právní a majetkovou samostatnost. Stát jí současně musel zajistit i stabilní zdroje financování. Této potřebě stabilního financování odpovídá právě povaha telev