7 Tdo 22/2025 – Nejvyšší soud

7 Tdo 22/2025-474 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2025 o dovolání obviněného G. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 9 To 109/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 71/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. B. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 3 T 71/2023, byl obviněný G. B. shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. 2. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil v podstatě a zjednodušeně tím, že dne 1. 8. 2023 v době kolem 00:44 hodin až 00:53 hodin v Plzni, ulici XY, v prostoru mezi XY a XY sady, na jedné ze zde umístěných parkových laviček, seděl společně s poškozenou D. Š. a spoluobviněným M. N. Tyto osoby se nejdříve setkaly v XY ulici před večerkou, ve které poškozená zakoupila mimo jiné dvoulitrovou láhev bílého vína, a obviněný poškozené sdělil, že má pěkné prstýnky a vyzval ji, aby láhev zakoupeného vína otevřela a z této se všichni společně napili. Dále poškozenou vyzval, aby s nimi poseděla na lavičce, na kterou společně odešli a na které následně láhev vypili. Když poškozená řekla, že chce odejít, vzala si kabelku přes rameno a pokusila se vstát, obviněný ji udeřil pěstí pravděpodobně levé ruky nejméně do levého ramene a v důsledku popsaného úderu a své silné opilosti následně poškozená upadla přední částí těla na zem. Poté oba obvinění z lavičky vstali, přiklekli k poškozené, která stále ležela na zemi, spoluobviněný uchopil hlavu poškozené, přičemž zjistil, že je poškozená mimo vědomí, obviněný sundal postupně z levé ruky poškozené nejméně 4 prsteny a z pravé ruky poškozené 1 prsten, vše z chirurgické oceli a stříbra v celkové hodnotě nejméně 500 Kč, přitom se pokoušeli nejprve poškozenou posadit na zemi, v mezidobí se obviněný posadil na lavičku a odcizené prsteny uschoval do pravé kapsy svojí bundy. Spoluobviněný po celou dobu jednání obviněného jeho konání přihlížel a hlídal rozhlížením se kolem sebe, následně poškozenou posadili opět mezi sebe na lavičku. V důsledku popsaného jednání poškozená utrpěla krevní podlitinu v oblasti levého oka a drobné odřeniny čela a tváře vlevo bez omezení v obvyklém způsobu života. 3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře 2 a půl roku, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou; společně s tím soud obviněnému uložil zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody s vymezeným úrokem z prodlení. Rozhodnuto bylo současně o vině a trestu spoluobviněného M. N. 4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 9 To 109/2024, odvolací soud zčásti zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl, resp. uložil obviněnému zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně náhradu škody spolu s nově vymezeným úrokem z prodlení. Ve zbytku zůstalo prvostupňové rozhodnutí nedotčeno. Podané odvolání spoluobviněného bylo odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zmítnuto. II. Obsah dovolání a vyjádření k nim 5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 6. V rovině procesněprávní a skutkové obviněný ve svém dovolání nejdříve namítl, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině je „spekulativní“, a tím v rozporu s § 120 odst. 3 tr. ř. Tvrdil rozpor mezi částí tohoto popisu skutku, podle které to byl on, kdo oslovil poškozenou, nabídl jí alkohol a vyzval ji, aby si šla sednout na lavičku, a obsahem výpovědi poškozené D. Š., které přitom podle soudů nebylo důvod nevěřit a která vypověděla, že ji oslovili dva muži s plnovousem, přičemž obviněný byl v době skutku hladce oholený. Návazně poukázal, že se skutku mohl dopustit svědek R. K., jehož výslech neúspěšně navrhoval. 7. S tím souvisí námitka obviněného do opomenutých důkazů. Prvně obviněný namítl pochybení soudů právě ve vztahu k důkaznímu návrhu na výslech R. K.; ten si se spoluobviněným M. N. říkali „bráškové“, a jeho účast na činu by více zapadala do obsahu čteného protokolu o výslechu poškozené, podle které se pachatelé označovali za „brášky“ nebo „dvojčata“. Soud se tímto důkazem nijak nezabýval. Dále obviněný namítl, že se soud nesprávně vypořádal i s jeho důkazním návrhem na zpracování psychiatrického a psychologického posudku spoluobviněného týkající se mj. věrohodnosti jeho výpovědi; k tomu připomněl, že spoluobviněný je osobou mentálně retardovanou. O těchto návrzích nebylo rozhodnuto, přičemž odkázal na vybrané nálezy Ústavního soudu dotýkající se problematiky této kategorie vad důkazního řízení. 8. Dále obviněný namítl, že popis průběhu skutku je v rozporu s obsahem kamerového záznamu; poškozená upadla vlivem vlastní opilosti, přičemž měla podle skutkových zjištění, k nimž připomněl úřední záznam Městské policie, při dechové zkoušce mít naměřeno více jak 3,5 promile alkoholu v dechu, což i vylučuje, aby mohla podat věrohodnou výpověď. 9. Obviněný ke skutkové části svého dovolání připojil, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. 10. V rovině hmotněprávní obviněný namítl, že vzhledem k důkazním vadám nebyl zjištěn a adekvátně promítnut v tzv. skutkové větě skutečný průběh skutkového děje. Kdyby byl, nebylo by možné kvalifikovat skutek jako trestný čin loupeže, neboť obviněný ve skutečnosti neužil ani násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. Jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. 11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i odvolací rozhodnutí, a aby věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že se obviněný dopustil přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. 12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil, neboť obviněný spíše jen nesouhlasil s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Ve věci totiž není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů. Odůvodnění prvostupňového i odvolacího rozhodnutí jsou z procesního hlediska řádná a plně přezkoumatelná a věnují se hodnocení důkazů nejen samostatně, ale také v jejich vzájemné souvislosti, což je v této věci zvlášť významné. K důkazním návrhům státní zástupce uvedl, že na ně soudy reagovaly a odůvodnily jejich zamítnutí. Pokud pak jde o hmotněprávní rovinu námitek obviněného, je evidentně postavena na jeho vlastní verzi skutkového děje, čímž však nemůže být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 13. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. 14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 16. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Třetí alternativu, kterou obviněný rovněž tvrdil, pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. 18. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná jednak námitka