7 Tdo 72/2010 — Nejvyšší soud

7 Tdo 72/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2010 Spisová značka:7 Tdo 72/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.72.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 72/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. 2. 2010 dovolání obviněného Mgr. O. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 97/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 33/2008 a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 97/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 15 T 33/2008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 15 T 33/2008, byl obviněný Mgr. O. K. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák., § 53 odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle § 54 odst. 3 tr. zák. na 8 měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnila poškozená J. P. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a dalším výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 6 To 97/2009. Z podnětu odvolání státního zástupce byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a contrario rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výroku o trestu doplněn tak, že obviněnému byl podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora na 5 let, s tím, že jinak zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 nedotčen. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Skutek, který soudy posoudily jako trestný čin, je ve výroku o vině popsán poněkud neurovnaně, nepřehledně a místy i nepřesně. V podstatě šlo o to, že obviněný jako soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 3, pověřený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. Nc 725/2003, provedením exekuce proti povinnému V. P., vedl exekuci proti majetku, který ve skutečnosti byl majetkem jeho manželky J. P. (od 1. 6. 2004 bývalé manželky). Podle těchto zjištění obviněný v rozporu s ustanoveními § 65, § 66 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), vydal dne 26. 2. 2004 exekuční příkaz k prodeji nemovitostí J. P. na adrese P., H., a dne 16. 3. 2004 exekuční příkaz k přikázání pohledávky ze dvou účtů J. P. vedených u Č. s. s., a. s., aniž by zkoumal vlastnická práva k nemovitostem a k účtům, a ač věděl, že provedení exekuce bylo odloženo rozhodnutím soudu ze dne 24. 6. 2004 (s právní mocí dnem 28. 7.2004), pokračoval v jednání směřujícím k vymožení pohledávky, v důsledku čehož byly z účtů J. P. dne 12. 8. 2004 odepsány částky 77 824,40 Kč a 2 710 Kč, které byly vráceny dne 8. 10. 2004 s výjimkou částky 16 482 Kč představující státní podporu (tato částka byla vrácena Ministerstvu financí). Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na způsob formulace výroku o vině namítl neurčitost a nejasnost tohoto výroku, a to jednak z hlediska vymezení pozice povinného, jednak z hlediska otázky, zda za trestný čin bylo považováno pouze jednání spadající do stadia poté, co soud rozhodl o odkladu provedení exekuce, anebo i jednání zahrnující vydání exekučních příkazů. Odmítl trestní odpovědnost za to, že v době odkladu provedení exekuce byly z účtů J. P. odepsány uvedené částky, namítl, že šlo o chybu jeho koncipientky, a připustil pouze nedbalostní zavinění za nedostatečnou kontrolu jejího postupu. Jinak uplatnil obsáhlé námitky v tom smyslu, že vydání exekučních příkazů považoval za oprávněné, neboť je vydal s vědomím, že šlo o vymožení pohledávky vzniklé za trvání manželství V. P. a J. P., a s předpokladem, že majetek, jehož se exekuční příkazy týkaly, tvořil společné jmění manželů jak ve smyslu § 144 obč. zák., tak ve smyslu § 42 odst. 1 exekučního řádu. Vytkl, že soudy chybně posoudily vydání exekučních příkazů jako porušení ustanovení § 65, § 66 odst. 2 exekučního řádu, a vyjádřil názor, že exekuční příkaz je jen předběžným zajišťovacím instrumentem, jehož vydání se citovaná ustanovení netýkají, neboť se vztahují až na vlastní realizaci zvoleného způsobu exekuce, tj. postupu následujícího po vydání exekučního příkazu. Zvláště zdůraznil, že k účastníkům exekučního řízení, k věci jako takové ani k osobě J. P. neměl žádný subjektivní vztah, z něhož by vyplýval jeho úmysl způsobit škodu či získat pro sebe nebo pro jiného neoprávněný prospěch. Ohradil se proti tomu, jak soudy hodnotily stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu. Poukázal na zásadu subsidiarity trestního postihu s tím, že měl být volán jen k odpovědnosti za kárné provinění. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, byť se ztotožnil jen s částí uplatněných námitek. Pokud je ve výroku o vině uvedeno, že obviněný byl pověřen „k vymožení pohledávky povinného V. P.“, jde o evidentní nepřesnost. Ve skutečnosti šlo o vztah mezi oprávněným, jímž byla Č. z. a r. b., a. s., a povinným, jímž byl V. P., a vymožena měla být pohledávka Č. z. a r. b., a. s., jako oprávněného, a nikoli „pohledávka povinného V. P.“. Jasně to vyplývá již ze samotného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. Nc 725/2003, jímž byla nařízena exekuce. Podle tohoto usnesení šlo o pohledávku Č. z. a r. b., a. s., ve výši 3 017 239,95 Kč s příslušenstvím. Přestože je skutek popsán ve výroku o vině poněkud neurovnaně a nepřehledně, je jasné, že za trestný čin bylo považováno nejen jednání obviněného, které následovalo po vydání exekučních příkazů, ale i jednání, které spočívalo v samotném vydání exekučních příkazů. Patrné to je z té části výroku o vině, která obsahuje dikci „přičemž exekuční příkazy vydal v rozporu s ust. § 65 a § 66 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu)“. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustil veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. K naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu nestačí objektivně závadný výkon pravomoci veřejného činitele a zavinění ve formě úmyslu. Subjektivní stránka trestného činu se tu totiž nevyčerpává samotným úmyslem podle § 4 písm. a) nebo b) tr. zák. zahrnujícím to, že veřejný činitel vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Jednání veřejného činitele musí být zároveň vedeno pohnutkou „způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Jestliže z hlediska subjektivní stránky je zákonným znakem trestného činu také pohnutka, pak z toho vyplývá, že skutková část výroku o vině musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Musí jít o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co veřejný činitel závadným výkonem pravomoci sledoval, a tato okolnost musí být podřaditelná pod zákonný znak vymezující pohnutku činu. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly pohnutku jako zákonný znak trestného činu za naplněnou v té variantě, která je v zákoně vymezena dikcí „v úmyslu způsobit jinému škodu“. Skutková část výroku o vině však postrádá jakoukoli konkrétní skutkovou okolnost, která by odpovídala uvedenému zákonnému znaku. Ve skutkové části výroku o vině není žádné konkrétní zjištění v tom směru, co obviněný svým jednáním sledoval. K subjektivní stránce trestného činu se vztahuje jed