7 Tdo 752/2024 — Nejvyšší soud

7 Tdo 752/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 10. 2024 Spisová značka:7 Tdo 752/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.752.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 11. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.01.2025II.ÚS 269/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost5. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 752/2024-274 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněného Z. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 9 To 72/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 97/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. M. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 38 T 97/2023, byl obviněný Z. M. shledán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 2. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 2. 12. 2021 na základě dohody s R. P., kterou ústně uzavřeli v obci XY, neoprávněně, za pomoci vystaveného duplikátu velkého technického průkazu, převedl blíže specifikovaný osobní automobil Land Rover na obchodní společnost a1b, s. r. o., ačkoli věděl, že mu bylo od 30. 5. 2019 v rámci exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu Plzeň-město pod sp. zn. 134 EX 3680/19, resp. v rámci zákonného inhibitoria zakázáno nakládat s majetkem ve smyslu ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu. Tento zákaz se týkal i nakládání se zmíněným automobilem, ve vztahu k němuž byl vydán exekuční příkaz prodejem movitých věcí a který byl uveden v protokolu o soupisu movitých věcí. Se zařazením zmíněného automobilu do soupisu movitých věcí byl přitom obviněný seznámen nejpozději při provádění mobiliární exekuce dne 15. 10. 2020, při níž dobrovolně odevzdal osvědčení o registraci vozidla část II. a jeden klíč k vozidlu. Tímto jednáním obviněný zmařil exekuční rozhodnutí soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška. 3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 24 měsíců. 4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 9 To 72/2024, bylo odvolání obviněného zamítnuto. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podstata dovolací argumentace spočívala v tom, že vozidlo uvedené ve skutkové větě nebylo nikdy v jeho vlastnictví, a tedy jednak bylo jeho zařazení do inhibitoria nezákonné, jednak to vylučovalo, že by vozidlo na někoho převedl, a proto nemohl mařit rozhodnutí exekutora. 6. V rovině důkazního řízení obviněný především namítl, že skutkové zjištění, podle něhož byl vlastníkem vozidla uvedeného ve skutkové větě, je v rozporu s provedeným dokazováním; odkázal na obsah registru silničních vozidel a na skutečnost, že soudy neměly k dispozici žádný důkaz o tom, že by obviněný kdy vlastnictví k vozidlu, které ve skutečnosti patřilo jeho otci, skutečně nabyl. 7. K tomu poukázal na chybný postup soudního exekutora, jenž měl kontaktovat jeho otce, totiž skutečného majitele vozidla. Protože tak ale neučinil, otec obviněného se nemohl (soudní exekutor to svým postupem neumožnil) domáhat tzv. excindační žalobou vyřazení vozidla ze soupisu majetku; toho se nemohl domáhat ani samotný obviněný, právě protože nebyl vlastníkem. Z těchto důvodů bylo rozhodnutí soudního exekutora ve vztahu k vozidlu nezákonné. Připojil, že i kdyby se snad soudní exekutor skutečně domníval, že je obviněný skutečným vlastníkem vozidla, měl podat vlastnickou nebo odpůrčí žalobu. To však rovněž neučinil, což podporuje názor, že soudní exekutor si byl vědom, že vozidlo nepatřilo obviněnému; o tom má svědčit rovněž skutečnost, že soudní exekutor nikdy neuplatnil námitky vůči platnosti jednání, kterým měl obviněný porušit svou povinnost nakládat s vozidlem. Navíc jelikož soudní exekutor uvedené námitky neuplatnil, pak je jednání platné, a tedy nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu, neboť nejde o protiprávní jednání. Současně je v rozporu se zásadou ultima ratio, pokud trestní řízení kompenzuje závadnost činnosti soudního exekutora, jak tomu bylo a je v této věci. 8. V kontrastu s obsahem skutkové věty pak obviněný namítl, že vozidlo na nikoho nepřevedl, a vzhledem k tomu, že nebyl jeho vlastníkem, ani převést nemohl; zdůraznil, že vlastnictví vozidla má význam pro právní kvalifikaci trestného činu. Je tak vyloučeno, aby rozhodnutí soudního exekutora, navíc nezákonné, mařil. Obviněný také sporoval poznatky plynoucí ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle kterých měl po splacení úvěru nabýt vlastnické právo k vozidlu. Důvod, proč byl stranou této smlouvy on (obviněný) namísto jeho otce, bylo, že jeho otec bydlí v Chorvatsku; z dokumentů, které předložil úvěrové společnosti, však bylo zřetelné, že vozidlo nepatřilo jemu (obviněnému). Po splacení úvěru nenabyl vlastnické právo k vozidlu, a pokud toto vlastnické právo nabyla společnost a1b, s. r. o., pak je to záležitostí této společnosti a společnosti MONETA Auto, s. r. o., která poskytla úvěr pro účely financování koupě auta a která byla vzhledem k zajišťovacímu převodu vlastnického práva vlastníkem vozidla (dále jako „úvěrující společnost“). Obviněný popřel, že by kdy se svědkem R. P. podal žádost o zápis změny vlastníka vozidla, naopak upozornil na to, že tento svědek ve své výpovědi uvedl, že o koupi vozidla jednal s úvěrující společností. 9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil zpět soudu druhého stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání nejdříve zdůraznil, že otázka vlastnictví vozidla není okolností, která by byla rozhodující z hlediska naplnění zákonných znaků shora uvedeného trestného činu. Poukázal však, že o vlastnictví obviněného byl podán důkaz úvěrovou smlouvou mezi obviněným a úvěrující společností, na jejímž podkladě obviněný nabyl vlastnické právo splněním závazku ke dni 18. 11. 2021. O společném jednání s R. P. pak svědčí jejich žádost o zápis změny vlastníka motorového vozidla, kterou společně podali dne 2. 12. 2021. 11. V další části se pak státní zástupce věnoval právní kvalifikaci jednání obviněného. Zdůraznil, že obviněný nakládal s věcí postiženou inhibitoriem způsobem popsaným v § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce se neztotožnil ani s namítaným porušením zásady ultima ratio. 12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. 13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož využil a sdělil, že nebylo pochopeno, že nikdy nebyl vlastníkem vozidla, které chtěl exekutor zabavit. Vlastníkem byl jeho otec, kterému však nebyl doručen žádný exekuční příkaz a který byl ve vztahu ke smlouvě o spotřebitelskému úvěru poskytovatelem zajištění. Bylo pak věcí exekutora, aby, pokud došlo k převodu vlastnictví k vozidlu, ho napadl námitkou neplatnosti, což ovšem neučinil a snažil se přenést pochybení na obviněného, což se mu podařilo. Obviněný nakonec trval na tom, aby bylo jeho dovolání projednáno. III. Důvodnost dovolání 14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. III. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první (obviněným tvrzenou) alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního