7 Tz 316/2001 — Nejvyšší soud

7 Tz 316/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2002 Spisová značka:7 Tz 316/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:7.TZ.316.2001.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení trestního stíhání Dotčené předpisy:§ 11 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tz 316/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud v Brně projednal v neveřejném zasedání dne 10. dubna 2002 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2001, sp. zn. 2 T 6/2001, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně usnesením ze dne 5. 6. 2001, sp. zn. 2 T 6/2001, podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodu § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2001, dále jen „tr. ř.“), zastavil trestní stíhání vedené proti obviněnému J. H. pro trestné činy znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že I. a) jednak v H., okres K., jednak v K., okres S., v přesně nezjištěných dnech v době od prosince 1989 do července 1990 nejméně ve třech případech nezjištěným uspávacím prostředkem uspal nezletilou O. B., , a poté na ni vykonal soulož, b) v K., okres S., v přesně nezjištěný den v zimních měsících počátkem roku 1990 ve svém bytě za použití násilí vykonal pohlavní styk s nezletilou O. B. II. jednak v H., okres K., jednak v K., okres S., v době od prosince 1989 do července 1990 téměř denně požadoval na nezletilém J. B., aby mu sál pohlavní úd, třel jej až do výronu semene a opakovaně s ním vykonával soulože do konečníku nezletilého, přičemž v této době také osahával na různých místech těla, zejména prsou a přirození nezletilou O. B. Citované usnesení nebylo napadeno opravným prostředkem a nabylo právní moci dne 12. 6. 2001. V jeho odůvodnění soud I. stupně uvedl, že k trestné činnosti obviněného mělo dojít v období let 1989 a 1990 a trestní stíhání je vedeno již deset let, aniž bylo o jeho vině pravomocně rozhodnuto příslušným soudem. K těmto průtahům v řízení došlo, aniž by se na tom jakýmkoliv svým postupem podílel obviněný, nejde o věc složitou skutkově či právně a není rozsáhlá ani z hlediska provádění důkazů. Přesto orgány činné v trestním řízení nebyly schopny v přiměřené lhůtě věc skončit pravomocným meritorním rozhodnutím. S poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“, ke které přistoupila i Česká republika (viz sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR, uveřejněné ve Sbírce zákonů ČSFR pod č. 209/1992; čl. 5 odst. 2 Ústavního zákona č. 4/1993 Sb.) a podle kterého účastníci soudního řízení mají právo na spravedlivý proces a na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, pak trestní stíhání obviněného zastavil. Vycházel přitom z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který pouze ve výjimečných případech uznal za přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány dosahující šesti roků (rozhodnutí Pretto versus Itálie, rozsudek ze dne 8. 12. 1983), v jiných případech však již takováto lhůta byla považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dne 18. 12. 2001 podal ministr spravedlnosti proti uvedenému usnesení krajského soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, a to ve lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. Nesouhlasí s názorem krajského soudu ohledně aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., když ustanovení toho článku Úmluvy je pouze směrnicí pro signatáře, aby systém justičních orgánů zřídili tak, aby daným kriteriím vyhovoval. Nelze z něj ale dovodit, že při existenci průtahů stát není oprávněn v řízení pokračovat a rozhodnout o vině a trestu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 188 odst. 1 tr. ř., v souvislosti s ustanoveními § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona s tím, že samotné průtahy v řízení na straně justičního aparátu nemůžou znamenat, že by stát nebyl oprávněn v řízení pokračovat a rozhodnout o vině a trestu. Takové rozhodování je právem i povinností státu a tím, že by v případě zastavení trestního stíhání neučinil výrok o věci samé, porušil by právo obviněného na spravedlivé rozhodnutí. S ohledem na znění trestního řádu účinného od 1. 1. 2002 navrhl, aby Nejvyšší soud pouze vyslovil porušení zákona v ustanovení § 188 odst. 1 písm. c), § 11 odst. 1 písm. ch) a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve prospěch obviněného. Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 3 tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen nebyl. Podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. soud po předběžném projednání obžaloby trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř. Podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, jeli nepřípustné z některého z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. Podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Jak již bylo výše uvedeno, soud I. stupně zastavil trestní stíhání obviněného z důvodu § 11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., když na daný případ aplikoval ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (sjednané v Římě dne 4. 11. 1950; pro ČSFR vstoupila v platnost dnem 18. 3. 1992), podle kterého má „každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem…“ Podle § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (účinný od 8. 2. 1991), jsou mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, ratifikované a vyhlášené ČSFR, na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem. Tyto závazky vyplývající z mezinárodních smluv pro ČSFR pak ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, přešly dnem 1. ledna 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku, jako dva samostatné nástupnické státy zaniklé ČSFR, na které tímto dnem přešla působnost svěřená ČSFR ústavními a jinými zákony. Bezprostřední závaznost a přednost před zákonem u ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, pak stanoví také čl. 10 Ústavy ČR (č. 1/1993 Sb.). Z uvedeného je zřejmé, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy upravující mj. právo každého na projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, může být soudem aplikován přímo, a to i s překročením případných mezí stanovených zákonem. Jak vyplývá ze spisu, bylo v dané věci trestní stíhání obviněného zahájeno dne 13. 2. 1991 a dne 15. 1. 1993 byla u soudu I. stupně podána obžaloba. Dne 7. 9. 1993 nabylo právní moci usnesení soudu I. stupně o vrácení věci prokurátorovi k došetření (viz čl. 143 spisu) s tím, že je nutno přibrat znalce z oboru zdravotnictví – sexuologie, který by se měl vyjádřit k otázkám v usnesení formulovaným, dále je nutno vyžádat originál zprávy o lékařském vyšetření poškozené ze dne 18. 7. 1990 a 27. 12. 1990 a konečně zprávy o pověsti poškozených a jejich otce. Spis byl poté dne 14. 9. 1993 vrácen vyšetřovateli s pokynem k doplnění důkazů (č. l. 146 spisu) a s ohledem na odstěhování poškozených na území Slovenské republiky sdělil prokurátor dne 14. 12. 1993 vyšetřovateli k jeho dotazu, že nový výslech poškozených nebyl soudem vyžadován a proto jejich osobní přítomnosti není třeba. Dne 14. 4. 1994 pak vyšetřovatel obdržel zprávu o pověsti resp. chování poškozených a dne 15. 4. 1994 lékařské zprávy o vyšetření poškozené ze dne 18. 7. a 27. 12. 1990. Od této doby, tj. od 15. 4. 1994, jak vyplývá ze spisu, nebyl vyšetřovatelem ani jiným orgánem činným v přípravném řízení učiněn žádný úkon až do dne 25. 9. 2000, kdy krajská státní zástupkyně v Plzni požádala j