8 Tdo 135/2009 – Nejvyšší soud

8 Tdo 135/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněného L. K. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 To 177/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 268/2006,  t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. L.  o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 5 T 268/2006, byli obvinění L. K. L. a D. R. uznáni vinnými, že: 1. v přesně nezjištěné době od konce roku 2005 do 7. 1. 2006 v B. v obchodní galerii V. opakovaně nutili poškozenou B. S., roz. J., k zaplacení nejprve částky 60.000,- Kč, kterou postupně navyšovali až na částku 100.000,- Kč, a to s pohrůžkou fyzického napadení a pohrůžkou, že by se něco mohlo stát její dceři, přičemž k předání peněz nedošlo, 2. v době od 16. 1. do  1. 3. 2006 v N. M. n. M. a Ž. n. S. společně vydírali poškozeného M. Ř., tak, že poté, co poškozený odmítl využít jejich služeb ohledně vymožení dluhu od R. D. ve výši 110.000,- Kč, jej dne 16. 1. 2006 donutili k podepsání uznání dluhu ve výši 23.000,- Kč, přičemž mu hrozili, že mu „nacpou hlavu do hajzlu“ a že ví, kde bydlí a že má rodinu, dne 1. 2. 2006 poškozeného donutili k podepsání „dobrovolného vydání“ osobního motorového vozidla Citroen, přičemž pohledávku navýšili na 32.500,- Kč a osobní motorové vozidlo neoprávněně odvezli do Ž. n. S., dne 6. 2. 2006 poté, kdy poškozený předal D. R. částku 32.500,- Kč a R. mu vystavil potvrzení na částku 22.500,- Kč, jej nutili k zaplacení dalších 10.000,- Kč, jinak mu jeho osobní motorové vozidlo nevrátí, dne 1. 3. 2006 poškozený předal D. R. částku 10.000,- Kč a osobní motorové vozidlo mu bylo vráceno, přičemž v uvedeném období od 16. 1. do 1. 3. 2006 mu L. K. L. telefonicky vyhrožoval fyzickou újmou a napadením rodiny, pokud peníze nezaplatí, čímž poškozenému způsobili celkovou škodu ve výši 42.500,- Kč, 3. v době od 7. 2. do 14. 2. 2006 v B. společně nutili poškozeného I. P., k zaplacení částky 45.000,- Kč za nabídku ochrany před fyzickou újmou ze strany J. K., přičemž k předání peněz nedošlo, 4. v období od 16. 6. do 28. 8. 2006 ve Z., H., K. a B. společně donutili poškozenou P. S., roz. K., k vydání finanční hotovosti v celkové výši 170.000,- Kč tak, že pod tvrzením domnělé fyzické ochrany poškozené, o kterou poškozená nestála a nežádala, ji donutili k vydání částek 20.000,- Kč dne 16. 6. 2006, 30.000,- Kč dne 21. 6. 2006, 10.000,- Kč dne 28. 7. 2006 a 90.000,- Kč dne 18. 8. 2006. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1 tr. zák., a podle § 235 odst. 1 tr. zák. jim uložil tresty odnětí svobody: D. R. v trvání 25 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, a L. K. L. v trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu tři a půl roku. Tomuto druhému obviněnému ještě uložil podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění z území České republiky ve výměře čtyř roků. Konečně podle § 228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému M. Ř. škodu ve výši 42.500,- Kč. Proti takovému rozsudku podal odvolání jen obviněný L. K. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Krajský soud v Brně o něm rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 To 177/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. I. A. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu „byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným“ (současně však uvedl, že dovolání podává „do výroku o vině“). V další části svého podání dovolatel formuloval již jen argumenty vztahující se k uloženému trestu vyhoštění. Namítl, že výše tohoto trestu není adekvátní jednak s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost, jednak s ohledem na jeho minimální podíl na trestné činnosti, a také proto, že jeho výkonem fakticky dojde ke znemožnění realizace rozsudku, jímž mu současně byla uložena povinnost nahradit škodu poškozenému M. Ř. Tvrdil, že sám je ochoten svůj závazek postupně uhradit (po propuštění z vazby si našel stálou práci), přičemž druhý obviněný vzhledem ke své majetkové situaci toho nebude schopen; tím by byla pozice poškozeného zkomplikována. Dále dovolatel uvedl, že pokud mu byl souběžně uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu a trest vyhoštění, pak smysl těchto trestů se navzájem vylučuje. Je prý otázkou, jakým způsobem bude zajištěno plnění podmínek výkonu podmíněného trestu, když dovolatel bude vyhoštěn na shodnou dobu, kdy mu končí doba podmíněného trestu odnětí svobody, když bude z České republiky vyhoštěn, a to na shodnou dobu, kdy mu skončí zkušební doba podmíněného odsouzení. V souvislosti s tím v obecné rovině vymezil hlediska důležitá pro posouzení účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák., a považoval za zřejmé, že uložené tresty tomuto ustanovení neodpovídají. V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní trestně procesní ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o trestu vyhoštění a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že s jistou mírou tolerance lze podané dovolání považovat za přípustné. Obviněný totiž odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvého stupně, zaměřil výlučně do výroku o trestu, proto také dovolání mohl podat jen proti takovému výroku. Státní zástupce dále uvedl, že námitky týkající se neadekvátnosti uloženého trestu s ohledem na dovolatelovu bezúhonnost a minimální podíl na trestné činnosti deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet. Za relevantní považoval pouze ty výhrady, týkající se neslučitelnosti uloženého trestu vyhoštění s rozhodnutím o náhradě škody a s trestem podmíněného odnětí svobody. K tomu uvedl, že žádné ustanovení trestního zákona nevylučuje uložení trestu vyhoštění obviněnému, kterého soud současně výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal nahradit škodu způsobenou trestným činem. Lze připustit, že fakticky může být vyhoštěním obviněného z území České republiky ztížena situace poškozeného při vymáhání přiznaného nároku na náhradu škody; o uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, však v takovémto případě v žádném případě nelze hovořit. Žádné jiné konkrétní námitky týkající se podmínek § 57 tr. zák. pro uložení trestu vyhoštění dovolatel neuvedl. K otázce slučitelnosti trestu vyhoštění s podmíněným trestem odnětí svobody státní zástupce vyjádřil názor, že zcela vyloučit souběžné uložení těchto druhů trestu zřejmě nelze a poukázal na závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozhodnutích ve věcech sp. zn. 2 Tzn 185/96 a sp. zn. 2 Tzn 82/97. Dále vyslovil názor, že o nepřípustnou kumulaci trestů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. půjde pouze v případě, když zákon souběžné uložení některých druhů trestu vylučuje výslovně a jednoznačně, nikoli v případě, kdy kumulace určitých druhů trestu se jeví jako nepřípadná z hlediska účelu trestu, faktické možnosti jejich výkonu apod. Jakkoliv je skutečností, že soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí otázkou možnosti kumulace trestu vyhoštění a trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu nezabývaly (odvolací soud pouze naznačil, že obviněnému měl být spíše uložen trest odnětí svobody jako nepodmíněný), takže soudní rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn není. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst.1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný v úvodu svého dovolání uvedl, že jej podává „do výroku o vině“, ačkoliv proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání výlučně proti výroku o trestu, Nejvyšší soud se zabýval rovněž otázkou přípustnosti podaného dovolání. V této souvislosti p