8 Tdo 430/2009 — Nejvyšší soud

8 Tdo 430/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2009 Spisová značka:8 Tdo 430/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.430.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 430/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání obviněné J. Ť., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 6 To 468/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 73/2008, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Ť. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 34 T 73/2008, byli obvinění J.V. a J. Ť. uznáni vinnými, že: „jako osoby jednající za společnost F. Z., spol. s r. o., se sídlem Z., P., aby získali ze zablokovaného účtu vedeného u eB., a. s., peněžní prostředky a vyloučili důsledek provedení exekuce, vypracovali dne 21. 2. 2003 každý za sebe prohlášení o mzdových nárocích zaměstnanců povinného dle ustanovení § 304a Občanského soudního řádu, které měly být splatné ve výplatním termínu nejblíže následujícím po dni, kdy byl peněžnímu ústavu doručen výkon rozhodnutí, v tomto uvedli neoprávněný mzdový nárok J. V. ve výši 720.000,- Kč splatný dne 10. 2. 2003, téhož dne tato prohlášení předložili na pobočce eB., a. s., ve Z., na základě těchto prohlášení byla eB., a. s., vyplacena J. Ť. ze zablokovaného účtu finanční částka v celkové výši 737.255,- Kč, se kterou naložili blíže nezjištěným způsobem, čímž zmařili výkon rozhodnutí soudního exekutora JUDr. J. P. pověřeného usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 12. 2002, č. j. 13 Nc 1184/2002-5, k výkonu exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného společnosti Š., a. s., se sídlem P., O. ve výši 2.000.000,- Kč a nákladů exekuce proti povinnému F. Z., spol. s r. o., kdy JUDr. J. P. vydal dne 5. 2. 2003 exekuční příkaz sp. zn. EX-1125/02-35, kterým rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného eB., a. s., se sídlem N., P., doručený bance dne 7. 2. 2003, protože po výběru této částky již nebyl zjištěn žádný jiný majetek povinného, jehož postižením by mohlo dojít k uspokojení pohledávky oprávněného“. Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a uložil za to každému z nich podle § 171 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, jehož výkon u každého z nich podmíněně odložil podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání do výroku o vině i trestu. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, o nich rozhodl usnesením ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 6 To 468/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala dovolání již jen obviněná J. Ť. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“). Učinila tak prostřednictvím obhájce Mgr. M. Ch. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatelka především vytkla soudům obou stupňů nesprávný procesní postup v rámci dokazování, neboť prý nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy a nepřihlédly k její obhajobě. Obviněná dále namítla, že nebyla naplněna formální stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť v době, kdy se skutek stal, byly zákonné znaky vymezeny tak, že „Kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají cizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká, ...“. Finanční prostředky na bankovním účtu, o kterém v konečném důsledku šlo, však byly evidovány na základě smlouvy o běžném účtu podle § 708 a násl. obchodního zákoníku, jejímž smyslem je uložení peněžních prostředků na účtu, přičemž majitel účtu má kdykoliv zajištěn přístup k těmto prostředkům. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu jsou však vždy v majetku peněžního ústavu, a nikoliv v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen. V tomto smyslu je tedy nutno považovat peněžní prostředky, které klient svěřil bance, za pohledávku tohoto klienta vůči bance, která je splatná kdykoliv podle příkazu klienta. Pohledávka pak podle názoru obviněné představuje z pohledu právní teorie právo – majetkovou hodnotu, které může být předmětem občansko právních vztahů, připouští-li to jeho povaha, a proto se nejedná o věc v právním smyslu. Protože pohledávka za bankou není objektem skutkové podstaty jmenovaného trestného činu, nemohla se zjištěným jednáním tohoto trestného činu dopustit. Obviněná rovněž namítla, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinné, tedy obchodní společnosti F. Z., spol. s r. o., doručeno až 13. 5. 2003, přičemž do tohoto okamžiku mohla volně nakládat s majetkem společnosti, jejíž jednatelkou byla, tedy i s hotovými finančními prostředky, neboť jí v tom žádný zákonný předpis nebránil. Podle ustanovení § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) totiž nesmí povinný nakládat se svým majetkem, včetně nemovitosti a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku po doručení usnesení o nařízení exekuce. Obviněná zdůraznila, že jediný akt představující výkon úředního rozhodnutí, který mohl být mařen, byl exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinné, avšak ten nemohl z formálních důvodů naplnit znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Obviněná má za to, že vykonávala právo, které jí bylo umožněno zákonem a poukázala na to, že pokud neporušila žádnou normu práva civilního, pak nemůže nastoupit ani žádná norma práva trestního. Odkázala rovněž na zásadu ultima ratio, která měla být podle jejího názoru aplikována, neboť trestní právo je třeba vnímat jako poslední prostředek nápravy, který nastupuje teprve v případech, kdy normy civilního práva selhávají. Pokud normy civilního práva určité chování výslovně připouštějí, nelze dovozovat, že by stejné jednání mělo být v rozporu s právem trestním. Zásada podpůrné funkce trestní represe jako posledního prostředku nápravy nemůže být vykládána účelově, aby mohlo nastoupit trestní právo, ale musí být v první řadě porušeny normy práva civilního a současně může být zvažována aplikace norem trestně právních, nikoli naopak. Dovolatelka konečně zpochybnila právní názor obou soudů o tom, že by mzdový nárok spoluobviněného J. V. nebyl po právu, neboť k tomu prý nebyl předložen jediný důkaz (snad jediným důkazem, který byl ve věci proveden, byla právě výpověď jmenovaného, který uvedl, že na výplatu předmětné částky měl nárok). Pokud mu soudy obou stupňů v takovém tvrzení neuvěřily, pak bylo jejich povinností se s ním řádně vypořádat. V návaznosti na to obviněná zpochybnila (ovšem již bez bližší argumentace) rovněž naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla uznána vinou. V závěru svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky obviněné, které představují polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, stejně jako polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy na podkladě procesního postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. Na druhé straně však státní zástupkyně poukázala na to, že obviněná ve svém podání věcně namítala, že skutek popsaný ve výrokové větě rozsudku soudu prvého stupně neodpovídá zákonným znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., protože za věc ve smyslu uvede