8 Tz 62/2016

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1955, sp. zn. T 5/55, byl obviněný F. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 29. 6. 1954 u OVS S. odmítl nastoupiti vojenské cvičení u určeného útvaru a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků a podle § 43 citovaného zákona byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta čestných práv občanských uvedených v § 44 odst. 2 citovaného zákona na dobu 3 roků. Zároveň mu byla podle § 68 odst. 1 písm. a) tr. řádu stanovena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení, tedy 18. 1. 1955.

Obviněný ani příslušný prokurátor po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nepožádali o provedení přezkumného řízení.

Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“, příp. „stěžovatel“) ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Podle názoru stěžovatele byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve vztahu k § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.

Ministr spravedlnosti vycházel z účelu výše citovaného zákona č. 119/1990 Sb., jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, které se staly v 50. letech 20. století v justičním rozhodování. Obviněný byl v podstatě odsouzen pro svoje náboženské přesvědčení, navíc nebylo zohledněno, že v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.). Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě vojenské služby nutno považovat za určující. V tomto směru stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost, a patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem.

Podle stěžovatele v dané věci došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, a proto je třeba tento nezákonný stav napravit a poskytnout obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, určité zadostiučinění.

Ministr spravedlnosti z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1955, sp. zn. T 5/55, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu, případně podle § 271 odst. 1 tr. řádu.

K podané stížnosti pro porušení zákona se souhlasně vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, který uvedl, že ji považuje za důvodnou, neboť vystihuje porušení zákona, k němuž v dané věci došlo, s přiléhavým odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. K tomu dodal, že ke shodným závěrům došel Ústavní soud i v dalších svých nálezech, například ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01). V zásadě souhlasil i s návrhem ministra spravedlnosti, v dané věci však měl za to, že Nejvyšší soud má dostatečné podklady k tomu, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a zemřelého obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, intervenující ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem, po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil vytýkané porušení zákona v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro popsaný skutek, neboť není trestným činem.

Obhájce obviněného ve své závěrečné řeči při veřejném zasedání před Nejvyšším soudem se k již řečenému připojil, odkázal na své písemné vyjádření a učinil shodný návrh, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek výše popsaný.

Nejvyšší soud měl pro účely tohoto rozhodnutí k dispozici jen ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 18. 1. 1955, sp. zn. T 5/55, a zprávu Vojenského ústředního archivu, že jméno F. P. rejstříky sp. zn. Rtv v letech 1990-1993 neprochází. Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona mohl tudíž ve smyslu § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl vzhledem k absenci původního trestního spisu přezkoumat pouze v omezeném rozsahu.

Nejvyšší soud i přes uvedené omezení dospěl bez jakýchkoliv pochybností k závěru, že zákon byl v ustanovení uvedeném ve výroku tohoto rozsudku porušen.

Podle § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“), se zaručuje svoboda svědomí.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 1952, je účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni.

Podle § 2 odst. 3 téhož zákona v témže znění je úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.

Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, se dopustil, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Základním pochybením bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající hmotně právní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odepřel nastoupit na vojenské cvičení z důvodu svého náboženského přesvědčení. Tehdejší Ústava 9. května v ustanovení § 15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle § 16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Těmto právům ale samotná Ústava 9. května neposkytovala reálné záruky, naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními § 15 odst. 2 a § 34 odst. 2. V ustanovení § 15 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem, a v ustanovení § 34 odst. 2 bylo zakotveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb., takže výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.

Za tohoto stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výrok o vině obviněného trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, byl v rozporu s ustanoveními čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a § 15 odst. 1 Ústavy 9. května. Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení § 265 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, o trestném činu nenastoupení služby v branné moci a staví výrok o vině obviněného do pozice, v které tento výrok nemůže obstát.

Tento závěr Nejvyššího soudu je v plném souladu jak s výše již citovanými nálezy Ústavního soudu, na které právem odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona i obhájce zemřelého obviněného ve vyjádření k ní, tak s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud proto na základě podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1955, sp. zn. T 5/55, byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného F. P. Následně podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil.

Jelikož Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci Nižším vojenským soudem v Brně, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodnout. A protože shora popsaný skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno považovat za trestný čin, rozhodl tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950, trestního zákona, zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Ministrem spravedlnosti namítané porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 3 (event. i § 1 odst. 1, které v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona rovněž zmínil) zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nepovažoval Nejvyšší soud za nutné vyslovit. Tato ustanovení, která pouze obecně upravovala účel trestního řádu a úkoly soudů v trestním řízení, totiž nemají přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.