Tpjn 304/2001 – Nejvyšší soud

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, k rozhodovací činnosti soudů ohledně  výkladu ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., pokud škoda měla být způsobena přisvojením si věci svěřené tzv. leasingovou smlouvou. Jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem tzv. leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, zejména tak, že ji převede na někoho jiného, je možno naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. O d ů v o d n ě n í : Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 30 odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 14 odst. 1 písm. f) Jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo stanovisko ke správnému a jednotnému výkladu ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., pokud škoda měla být způsobena přisvojením si věci svěřené tzv. leasingovou smlouvou. Tento návrh učinil předseda trestního kolegia jednak na základě závěrů porady trestního kolegia ze dne 28. 2. 2001, kdy bylo navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 1999 sp. zn. 12 To 31/99, jednak k podnětu prvního náměstka nejvyšší státní zástupkyně. Z předložených poznatků vyplývá, že výše naznačená otázka je v praxi orgánů činných v trestním řízení posuzována nejednotně. K tomu je třeba uvést, že ve shora uváděném usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 31/99 je vysloven právní názor, že i neoprávněné pronajmutí věci svěřené na základě tzv. leasingové smlouvy jiné osobě může naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. a že při zjišťování škody způsobené tímto jednáním je třeba vycházet z ceny zpronevěřené věci stanovené podle hledisek uvedených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., a to bez ohledu na výši dosud uhrazených leasingových splátek. Výše pachatelem zaplacených leasingových splátek je pouze okolností významnou z hlediska naplnění materiální podmínky trestnosti činu, resp. jeho vyšší trestnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, § 75 a § 88 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. 12 To 200/98, naproti tomu vyslovil zcela opačný právní názor spočívající v tom, že pokud pachatel prodá věc svěřenou na základě tzv. leasingové smlouvy, podle které se má po splacení všech splátek stát jejím vlastníkem, pak za okolností, že hodlá i po prodeji nadále pokračovat ve splácení jednotlivých splátek, nezpůsobí tímto jednáním vůbec majetkovou újmu poškozenému a nedopouští se tak trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Nejednotně je tato problematika posuzována i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Lze poukázat na rozsudek ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 5 Tz 33/99, ve kterém senát Nejvyššího soudu vyslovil právní názor, že při posuzování výše škody způsobené zpronevěrou věci svěřené na základě leasingové smlouvy není škodou cena, kterou by pachatel musel postupně zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy o pronájmu věci, ale škoda, která je rozdílem prodejní ceny věci pronajaté a finanční částky, kterou zaplatil obviněný při odebrání věci (tzv. akontace). Při zjišťování výše škody je třeba vycházet z ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., tedy z ceny pronajaté věci na trhu v době, kdy obviněný v rozporu s leasingovou smlouvou pronajatou věc předal jiné osobě, a po zjištění této ceny je třeba od ní odečíst částku, kterou obviněný zaplatil při odebrání věci. Tento právní názor je evidentně inspirován závěry obsaženými v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 1995 sp. zn. 3 To 609/95, ovšem ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. (č. 27/1996 Sb. rozh. tr.). V judikátu je právní věta následujícího znění: „Škodou způsobenou trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaného uzavřením tzv. leasingové smlouvy, kdy záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného vylákání (§ 89 odst. 15 tr. zák. - nyní § 89 odst. 12 tr. zák.), nikoli cena, kterou by postupně musel pachatel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Pokud podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky při odebrání věci a pachatel ji zaplatil, je způsobená škoda o tuto částku menší“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2001 sp. zn. 4 Tz 222/2001 k otázce zjišťování škody způsobené tím, že pachatel věc, kterou měl svěřenu na základě leasingové smlouvy, v rozporu s touto smlouvou prodal třetí osobě, Nejvyšší soud uvedl, že je nutno vycházet z hodnoty věci v době neoprávněné dispozice s ní. Skutečnost, že pachatel by pokračoval ve splátkách po dokonání činu, by bylo možno pokládat jen za náhradu způsobené škody. Samotné leasingové splátky a zaplacená tzv. akontace ovšem nejsou splátkami na zaplacení kupní ceny, ale jedná se o hrazení nájemného za pronájem věci. S jejich zaplacením a celkovou částkou takto uhrazenou proto při zkoumání, zda došlo k naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry, nelze argumentovat. Naproti tomu senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. 5 Tz 245/2000 dospěl k závěru, že v případě pronájmu věci na podkladě leasingové smlouvy nejde o koupi věci na splátky, i když se pachatel po skončení pronájmu a po úplném zaplacení všech splátek, pokut a smluvních úroků má automaticky stát vlastníkem pronajaté věci. Při zjišťování výše škody pak od ceny pronajaté věci v případě tzv. finančního pronájmu nelze mechanicky odečítat celou výši zaplacených splátek, protože tyto nezahrnují postupnou splátku kupní ceny, ale rovněž další položky, zejména úroky z dlužné částky, náklady na pojištění pronajaté věci, v některých případech leasingu též platbu za zvláštní služby spojené s nájmem (např. údržbu, opravy, poskytnutí náhradního předmětu při jeho poruše). Splátky uhrazené až po neoprávněném prodeji svěřených věcí nelze v žádném případě zohledňovat při určování výše škody, poněvadž k jejich zaplacení došlo až poté, co již byl trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. dokonán. V podstatě shodný právní názor je pak obsažen i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001 sp. zn. 3 Tz 95/2001: „Zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. lze spatřovat i v jednání pachatele, který cizí věc svěřenou mu na podkladě leasingové smlouvy po zaplacení příslušné akontace, popř. jedné či několika smluvně dohodnutých leasingových splátek, fakticky odejme z dispozice vlastníka, jímž je až do zaplacení poslední splátky a zůstatkové ceny leasingová organizace, a věc prodá. Základem pro stanovení výše škody způsobené tímto trestným činem je prodejní cena pronajaté věci, a nikoliv částka, kterou by byl nájemce povinen zaplatit souhrnem všech splátek za celou dobu nájmu. Při zjišťování výše škody je třeba zjistit, jaká část ze zaplacené akontace a dalších leasingových splátek představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětné věci a jaká část tvoří složku představující úroky, náklady na pojištění předmětu leasingu, poplatky za zvláštní služby spojené s jeho užíváním apod. Takto zjištěnou částku je třeba odečíst od zjištěné ceny pronajaté věci v době spáchání činu. Majetková újma poškozeného se totiž nezmenší zaplacením leasingové splátky o celou výši splátky, poněvadž leasingová splátka není pouhou splátkou na pořizovací cenu věci, ale zahrnuje v sobě i další, výše již uvedené položky“. Trestní kolegium Nejvyššího soudu před zaujetím stanoviska vyžádalo podle § 30 odst. 3 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření od Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra, Nejvyššího státního zastupitelství, předsedů vrchních a krajských soudů, právnických fakult v Praze, v Brně, v Plzni a Olomouci, Veřejného ochránce práv, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a České advokátní komory. Z vyjádření Ministerstva spravedlnosti, Nejvyššího státního zastupitelství, Ministerstva vnitra, Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, Právnické fakulty UK v Praze, Veřejného ochránce práv, Vrchního soudu v Olomouci, Městského soudu v