7 Afs 42/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 131/2010- 65 - text - 9 - pokračování 29 Af 131/2010 29 Af 131/2010-65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Zuzany Bystřické a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. K., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4 , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, t a k t o : I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12.10.2010, č.j. 4597/10-1400-704389, s e z a m í t á . II. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12.10.2010, č.j. 4598/10-1400-704389, s e z a m í t á . III. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12.10.2010, č.j. 4600/10-1400-704389, s e z a m í t á . IV. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12.10.2010, č.j. 4601/10-1400-704389, s e z a m í t á . V. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12.10.2010, č.j. 4602/10-1400-704389, s e z a m í t á . VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalovaný rozhodnutími ze dne 12.10.2010, č.j. 4597/10-1400-704389, č.j. 4598/10-1400-704389, č.j.4600/10-1400-704389, č.j.4601/10-1400-704389 a č.j. 4602/10-1400-704389, nepovolil přezkoumání rozhodnutí ze dne 8.6.2009, č.j. 52371/09/338960703927, č.j. 52960/09/338960703927, č.j. 52969/09/338960703927, č.j. 52984/09/338960703927, č.j. 52990/09/338960703927, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností ze dne 8.6.2010, č.j. 50032/338960703927, ze dne 4.6.2010, č.j. 49548/10/338960703927, 49458/10/338960703927, č.j. 49575/10/338960703927, č.j. 49593/10/338960703927, a rozhodnutí o odvolání ze dne 6.9.2010, č.j. 11627/10-1400-704389, č.j. 11626/10-1400-704389, č.j. 11625/10-1400-704389, č.j. 11624/10-1400-704389, a č.j. 11623/10-1400-704389, o výsledku přezkoumání vyměření daně z nemovitostí za roky 2004 – 2008. Z odůvodnění citovaných rozhodnutí vyplývá, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v k.ú. Uherský Brod, zapsaných na LV č. 4511, a to p.č. 640 o výměře 245 m2, na níž je stavba prodejny elektrotechniky a reprografické techniky č.p. 518 a nemovitostí v k.ú. Havřice zapsaných na LV č.113, p.č.1513 o výměře 61 m2 se zastavěnou plochou chaty o výměře 31 m2. Žalobce podal daňová přiznání na daň z nemovitostí za roky 2004-2008, ve kterých si spočítal daňovou povinnost vždy ve výši 391,- Kč. Vzhledem k tomu, že měl správce daně pochybnosti, zaslal žalobci výzvy k jejich odstranění, na které žalobce nereagoval. Správce daně proto vyměřil daň za předmětná zdaňovací období platebními výměry za pomocí pomůcek ve výši 1 291,- Kč. V dalším daňovém řízení byly takto vyměřené daně znovu přezkoumány a rozhodnutími ze dne 8.6.2009, citovanými shora, změněny na částku 1 331,- Kč. Žádost o přezkoumání citovaných rozhodnutí žalobce podal, neboť dle jeho názoru vychází z chybného předpokladu, že stavební objekt č.p.518 na parcele č.640 v k.ú. Uherský Brod je nemovitostí zdaňovanou jako stavba prodejny elektrotechniky a reprografické techniky. Dle žalobce je objekt i nadále veden jako objekt bydlení, neboť provedená adaptace rodinného domu na prodejnu byla provedena jen u dvou místností. Dle žalobce bylo kolaudačním rozhodnutím schváleno pro podnikatelskou činnost užívání pouze dvou místností v rodinném domě č.p.518. K odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že k k přezkoumání citovaných rozhodnutí není právní důvod. Vzhledem k tomu, že daň byla vyměřena pomocí pomůcek, prověřoval relevantnost pomůcek použitých při vyměření daňové povinnosti. Provedeným šetřením správce daně zjistil, že dne 29.5.1992 bylo stavebním úřadem Městského úřadu v Uherském Brodě vydáno stavební povolení na adaptaci rodinného domu č.p. 518 na prodejnu elektroniky a reprografické techniky. Kolaudačním rozhodnutím téhož stavebního úřadu ze dne 18.1.1996 bylo povoleno užívání uvedené stavby, v němž je stavba jednoznačně klasifikována jako prodejna elektrotechniky a reprografické techniky. Dne 6.2.1996 podal žalobce na stavební úřad „žádost do kolaudačního rozhodnutí“, jíž žádal o opravu znění: „adaptace rodinného domu č.p.518 na prodejnu elektrotechniky a reprografické techniky s obytnou částí“. K žádosti žalobce sdělil stavební úřad žalobci, že v kolaudačním řízení zkoumal to, co bylo povoleno ve stavebním povolení, přičemž povolena byla adaptace rodinného domu na prodejnu. Současně mu bylo sděleno, že pokud bude chtít některou místnost užívat jak obytnou, musí požádat o změnu užívání stavby podle § 85 stavebního zákona. Dalším šetřením správce daně zjistil, že taková žádost podána nebyla a stavební úřad o změně užívání stavby nerozhodl. Namítá-li žalobce, že stavba je v katastru nemovitostí stále vedena jako objekt bydlení, zjistil správce daně, že žalobce doposud, poté, co došlo ke kolaudaci stavby dne 18.1.1996 o změnu údajů v katastru nepožádal a nesplnil tak svoji povinnost nahlásit katastrálnímu úřadu do 30 dnů změnu údajů, týkajících se nemovitosti. K tomuto údaji tedy nelze přihlížet. Pro zdanění staveb není rozhodný údaj v katastru nemovitostí, jak je tomu u zdanění pozemků. S ohledem na uvedené a na ustanovení § 7 odst.1 zák.č.338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“), nemůže být stavba zdaňována jako obytný dům podle § 11 odst.1 písm.a) zákona o dani z nemovitostí, ale podle § 11 odst.1 písm.d) zákona o dani z nemovitostí. Z místního šetření navíc správce daně zjistil, že stavba slouží k podnikání, pouze se v ní nachází malá kuchyňka a místnost používaná k přespání. K další námitce pak žalovaný uvedl, že skutečnosti vyplývající z podkladů pro plynoinstalaci, a také žalobcem zmiňované rozdělení nákladů na provoz dotčeného objektu ze dvou třetin na bydlení a z jedné třetiny na podnikání pro účely daně z příjmů, jsou pro stanovení daně z nemovitostí irelevantní, neboť stavba je v kolaudačním rozhodnutí jednoznačně klasifikována jako prodejna. Proti citovaným rozhodnutím podal žalobce žalobu. Dle žalobce rozhodnutí vydaná na základě předchozích daňových řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí již přezkoumaná soudem, nebyla doposud v rozporu s právním názorem soudu doposud opravena, a to ani ve správcem daně zahájené obnově řízení dle § 55 odst.1 ZSDP. Správce daně neprojednal nové skutečnosti z doplněného důkazního materiálu podaného žalobcem dne 17.2.2010, které měly vliv na stanovení základu daně a daně. Rozhodnutí žalovaného vychází z chybného předpokladu, že předmětná nemovitost je nemovitostí zdaňovanou jako stavba prodejny elektrotechniky a reprografické techniky. Nemovitost byla žalobcem zakoupena v roce 1991 jako rodinný dům a od samého počátku zápisů v katastru nemovitostí až dodnes je vedena jako objekt k bydlení. Správní orgány nesprávně interpretují obsah kolaudačního rozhodnutí, kterým byla povolena změna užívání této stavby. Tzv. „adaptace rodinného domu“ byla prováděna výhradně u dvou místností, nikoli u celého rodinného domu. Nelze tedy hovořit o rekolaudaci celého stavebního objektu, který by pro stavební úpravu pouze dvou místností (představujících plošně cca 1/3 rodinného domu) ztratil svůj původní charakter jako objekt bydlení. Proto také žalobce požádal o opravu vadně vydaného kolaudačního rozhodnutí. To, že je stavbu nutno považovat za rodinný dům s přesně vymezenou částí určenou pro podnikání, vyplývá podle žalobce i z toho, že rozvod plynu a elektřiny (který byl realizován dle stavebního povolení a takto i zkolaudován) je proveden samostatně pro obytnou část rodinného domu a samostatně pro podnikatelskou část. Stejně tak to potvrzuje i fakt, že daňové náklady na provoz objektu jsou ve vztahu ke správci daně rozdělovány (dvě třetiny na bydlení a jedna třetina na podnikání) a jím takto akceptovány. Žalobce doplnil, že kolaudační rozhodnutí musí vycházet ze skutečného stavu věci (tj. z projektové dokumentace, kterou žalobce prokazatelně doložil). Žalobce tedy shrnul, že předmětná stavba byla dokončena jako rodinný dům; kolaudačním rozhodnutím bylo pouze schváleno užívání dvou místností. Doplnil, že stavba je jako rodinný dům i užívána, přičemž rozsah reálného užívání stavby je skutečností, kterou zákon o dani z nemovitostí v řadě svých ustanovení považuje za relevantní (odkázal na § 9 odst.1 písm.n), § 11 odst.1 písm.d) a odst.5 tohoto zákona). Správce daně a žalovaný zcela pominul a v rozhodnutích se nevypořádal s Odborným vyjádřením Ing. J. K., autorizovaného inženýra pro pozemní stavitelství, který stanovuje stavební charakter a právní statut předmětných stavebních objektů. Dle žalobce byla daňová povinnost vyměřena v nesprávné výši, rozhodnutí nerespektují rozsudky Krajského soudu v Brně 29 Ca 187-300/2005 a rozsudky Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 Afs 34/2007 a 7 Afs 53/2007, proto žalobce navrhl, aby