1 As 78/2012 — Nejvyšší správní soud

29 Af 280/2011- 64 - text 13 pokračování 29 Af 280/2011 [OBRÁZEK]29 Af 280/2011-64 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, Havlišova 15, proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem v Brně, Koliště 17, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-392/2011-010100-21, takto: I. Rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-392/2011- 010100-21, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.200,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám Mgr. Luďka Růžičky, advokáta se sídlem v Brně, Havlišova 15. Odůvodnění: I. Předmět řízení [1] Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 18. 11. 2011 domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2011, č. j. 2804-392/2011- 010100-21, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Celního úřadu Břeclav (dále též „správce daně“) ze dne 24. 11. 2010, č.j. 25582-391/2010-021100-021. Rozhodnutím bylo žalobci vyměřeno z dovezeného zboží dovozní clo (dále též „clo“), spotřební daň a daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“). Napadené rozhodnutí považoval za nezákonné, nepřezkoumatelné, založené na podstatných vadách řízení a vydané v rozporu s právními předpisy. [2] Žalobce podal k zdejšímu soudu dalších 390 žalob. Z celkového počtu 391 žalob napadlo senátu 29 celkem 131 věcí chronologicky vedených pod sp. zn. 29 Af 148/2011 až 280/2011 (s výjimkou věcí pod sp. zn. 29 Af 203/2011, 29 Af 204/2011 a 29 Af 205/2011) a 29 Af 32/2012. Nyní projednávaná žaloba byla obdobná jako ostatní, avšak nebyla s nimi spojena, neboť v bodu III.A žaloby byla uplatněna specifická námitka vnitřní rozpornosti, která v ostatních věcech uplatněna nebyla. [3] Pro mimořádné množství podaných žalob bylo rozhodování všech věcí žalobce rozděleno mezi tři senáty zdejšího soudu (29, 30 a 31). Senát 31 s ohledem na pořadí, v jakém k němu věci došly, již dříve rozhodl (17. 10. 2012) o části podaných žalob. Jelikož tyto úzce souvisely i s nyní posuzovanou věcí, dospěl senát 29 zdejšího soudu k závěru, že s přihlédnutím k zásadám efektivity řízení a legitimního očekávání žalobce, zde byly ve smyslu § 56 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), dány závažné důvody pro přednostní projednání a rozhodnutí věci. II. Relevantní skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu [4] Z konkrétních okolností přezkoumávaných věcí je pro přehlednost vhodné chronologicky zdůraznit následující skutečnosti. [5] Dne 24. 11. 2010 vydal správce daně platební výměr č. j. 25582-391/2010-021100-021, kterým žalobci vyměřil z dovezeného zboží (benzín automobilový 95 Eurosuper) dovozní clo, spotřební daň a DPH. Dle správce daně vznikl celní dluh v okamžiku, kdy bylo dovezené zboží odňato celnímu dohledu. Za toto protiprávní jednání byl žalobce odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008, č. j. 5 To 85/2007-10.646. Žalobce se tak stal společným a nerozdílným dlužníkem ve smyslu § 240 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „celní zákon“). [6] Proti uvedenému platebnímu výměru podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítal, že rozhodnutí bylo nesrozumitelné, neurčité a neplatné, neboť neobsahovalo základní náležitosti dle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ale ani obecné náležitosti ve smyslu § 34 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „občanský zákoník“). Dále mělo dojít k nesprávné aplikaci všech použitých hmotněprávních daňových předpisů, tj. zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „starý zákon o dani z přidané hodnoty“), zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále též „starý zákon o spotřebních daních“), zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále též „zákon o spotřebních daních“) a celního zákona, neboť žalobce nebyl dlužníkem ve smyslu § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona. Žalobce konstatoval, že součástí správního spisu sice je pravomocný trestní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 39 T 10/2005-9474, ale ani trestní soud nebyl schopen popsat a prokázat jednání, které bylo žalobci kladeno za vinu. Nebyl totiž opatřen ani jeden důkaz, který by vinu prokazoval. Proti rozsudku bylo tehdy žalobcem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu. Dle žalobce nebyl žádný důkaz opatřen ani v řízení daňovém. Dokazování tedy nebylo provedeno zákonným způsobem a došlo k porušení § 2 odst. 1, 2, 3, 9, § 31 odst. 1, 2, 4 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně byl navíc podjatý a zneužil své pravomoci. Žalobce rovněž namítl, že právo vyměřit mu daň již zaniklo, neboť je nepřijatelné, aby mohly být daně vyměřeny v libovolné lhůtě. Byl tedy porušen § 268 celního zákona a § 47 zákona o správě daní a poplatků. [7] O odvolání žalobce proti výše uvedenému platebnímu výměru rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. III. Obsah žaloby [8] V podané žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, založené na podstatných vadách řízení a vydané v rozporu se zákonem. Soudu proto navrhl zrušit napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správce daně a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. K tomu uvedl následující námitky: III.A Námitka prekluze práva vyměřit daň [9] Stěžejní námitka uplatněná v žalobě se týkala prekluze práva vyměřit daň. Žalobce měl za to, že žalovaný v jeho věci nesprávně aplikoval § 268 celního zákona, pokud dospěl k závěru, že právo k vyměření daně žalobci nezaniklo a rozhodnutí správce daně nezrušil. [10] Ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona pozbylo ke dni 30. 4. 2004 platnosti, neboť od tohoto okamžiku začalo v České republice platit nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává Celní kodex Společenství, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „celní kodex“). Od 1. 5. 2004 tedy neměly procesní úkony, dle kterých mělo dojít k přetržení prekluzivní lhůty (ve smyslu § 268 odst. 3 celního zákona), hmotněprávní oporu k tomu, aby běh lhůty přetrhly. Ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona totiž již nebylo součástí platného práva. Jinak řečeno, pokud by správce daně učinil úkon do 30. 4. 2004, měl by takový úkon účinky podle § 268 odst. 3 celního zákona, tj. prodloužil by lhůtu do 31. 12. 2007. Po 30. 4. 2004 však již procesní úkony takové účinky mít nemohly. Vstupem do Evropské unie se platnost a přerušení prekluzivní lhůty měla odvozovat výhradně od celního kodexu. Na tom nic nezměnil ani hmotněprávní charakter § 268 celního zákona. [11] Postup, kterým by mohla být tříletá subjektivní prekluzivní lhůta neustále prodlužována, narušuje právní jistotu daňových subjektů. Jak potvrdily správní soudy, je nezbytné, aby každé zahájené řízení bylo zakončeno v subjektivní prekluzivní lhůtě – tj. zde ve lhůtě tříleté. V případě žalobce trvala právní nejistota k okamžiku podání žaloby již 7 let. Postup, při kterém je neustále prodlužována zákonná tříletá lhůta, aniž by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech účastníka řízení, nemohl obstát nejen na poli jednoduchého práva, ale zvláště na poli práva ústavního. Došlo totiž k porušení práva na spravedlivý proces a rovného postavení subjektů ve správním řízení. Takový výklad zákona byl libovůlí správního orgánu. [12] Úkony, o které se žalovaný opíral jako o úkony přetrhávající prekluzivní lhůtu, nebyly učiněny v řízení o této dani. Aby mohl mít úkon účinky ve smyslu § 268 odst. 3 celního zákona (potažmo ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků), měl být proveden v tom kterém individuálně určeném a zahájeném řízení. Dané úkony tedy nemohly přetrhnout lhůtu pro vyměření daně; navíc ani neměly kvalitu úkonů, které by byly schopny přetrhnout běh lhůty. Žalobce dále v žalobě popsal jednotlivé procesní úkony a rozvedl důvody, proč tyto úkony nebyly způsobilé běh lhůty přetrhnout. [13] Žalovaný nesprávně vyložil § 268 celního zákona, čímž bylo zasaženo do práv žalobce garantovaných čl. 11 odst. 5 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. III.