4 Azs 10/2003 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 27/2010- 31 - text 8 36 Ad 27/2010-31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Haplové a soudkyň JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Jany Kubenové ve věci žalobce V.M., bytem …………………………….., zast. JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem Martina Kříže 8, 628 00 Brno, proti žalovanému řediteli Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, 611 32 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.7.2010 č. 25-OSP/2010, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 22.7.2010, č. 25-OSP/2010 bylo zamítnuto odvolání žalobce směřující proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje pro Službu kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru ze dne 30.4.2010, č. JMK-2570/2010 a současně bylo uvedené rozhodnutí potvrzeno. Tímto rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce propuštěn podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že dne pokračování 36 Ad 27/2010 30.4.2010 v 2:15 hod. prováděla hlídka Policie ČR dohled nad silničním provozem v obci …………… na ulici ……………. V uvedenou dobu a místě bylo zákonným způsobem zastaveno motorové vozidlo zn. ……………, r.z. …………….. Po zastavení vozidla z vozidla vystoupil řidič, J.M., nar. ……………, bytem ……………………., který předložil hlídce požadované doklady a poté byl vyzván k podrobení se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi. V uvedené době přesedl v autě sedící spolujezdec na místo řidiče a z místa začal ujíždět ve směru na obec Hradčany. K zastavení ujíždějícího vozidla si hlídka Policie ČR přizvala i další hlídky Policie ČR. Před obcí Hradčany ujíždějící řidič s vozidlem sjel ze silnice a odstavil vozidlo. Řidič vystoupil z vozidla a snažil se z místa utéci. Hlídka Policie ČR provedla služební zákrok, při kterém řidiče zajistila. Vzhledem k agresivitě řidiče muselo být použito donucovacích prostředků. Následnou kontrolou byl v řidiči ustanoven žalobce. O události byl vyrozuměn nadřízený žalobce, který se na místo bezprostředně dostavil. Poté se na místo dostavil pplk. Mgr. Č., který rozhodl o zadržení žalobce ve smyslu ust. § 76 odst. 1 trestního řádu a žalobce byl vyzván k podrobení se dechové zkoušce na alkohol. Této výzvě se žalobce dobrovolně podrobil a výsledkem měření byly hodnoty 1.24 – 1.22 promile alkoholu v krvi. Vzhledem k výše uvedenému bylo dáno důvodné podezření ze spáchání trestných činů násilí proti úřední osobě dle ust. § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky dle ust. § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 30.4.2010 byly proti žalobci zahájeny ve smyslu ust. § 158 odst. 3 trestního řádu úkony trestního řízení pro výše uvedené trestné činy. Následně se správní orgán prvního stupně zabýval i splněním dalších podmínek pro vznik důvodu propuštění podle ust. § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, podle kterého musí být příslušník propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Žalobce složil dne 16.9.1985 služební přísahu ve smyslu ust. § 5 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, přičemž podle ust. § 221 služebního zákona se složení této přísahy považuje za složení služebního slibu dle § 17 odst. 3 služebního zákona. Jako policista, na jehož charakterově - volní vlastnosti je z povahy jeho příslušnosti k ozbrojenému sboru chránícímu právem uznané společenské hodnoty, práva a svobody jednotlivců a principy a zásady demokracie, společností kladen zvláštní důraz ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu,se dopustil jednání z hlediska trestního práva hmotného vykazujícího znaky shora uvedených trestných činů, tedy jednání Policií ČR samotnou důrazně a trvale potíraných. Jednání, kterého se jmenovaný dopustil, je společností posuzováno jako zavrženíhodné a nemorální. Na základě shromážděných důkazních prostředků, shledal správní orgán prvního stupně naplnění všech podmínek pro propuštění ze služebního poměru podle ust. § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Byl zjištěn takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce v žalobě namítá, že napadená správní rozhodnutí trpí procesním pochybením, které v konečných důsledcích znamenají nicotnost správního rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost. Dle žalobce je nepřezkoumatelné, na základě jakého právního předpisu tyto orgány rozhodovaly a zda k takovému rozhodování měly oprávnění. Věcně příslušným funkcionářem oprávněným jednat ve věcech ukončení služebního poměru příslušníků je na základě § 2 odst. 1 služebního zákona ex lege policejní prezident. Zbývá tak posoudit, zda byla využita zákonem stanovená možnost, zda legitimním a právně relevantním způsobem mohla byla, či de iure mohla být zákonná pravomoc z policejního prezidenta delegována na jiného služebního funkcionáře, zda k tomu došlo v souladu s poslední větou § 2 odst. 1 pokračování 36 Ad 27/2010-32 služebního zákona, zda existuje právně relevantní forma umožňující policejnímu prezidentovi zákonem delegovat pravomoc jinému služebnímu funkcionáři, než kterého vymezuje zákon a zda takovou delegaci policejní prezident skutečně provedl až na podřízeného, resp. zda tuto pravomoc může delegovat dále krajský ředitel policie na svého náměstka. Žalobce spatřuje podstatu nepřezkoumatelnosti v tom, zda ve věci rozhodoval příslušný služební funkcionář či nikoliv. Podle jeho názoru je skutečností, že žalovanou označená interní normativní instrukce není součástí právního řádu České republiky, a to ani jako podzákonný pramen práva. Žalovaný v odvolání odkazuje na dva závazné pokyny policejního prezidenta, nicméně postup a určení služebního funkcionáře podle těchto závazných pokynů vzhledem k tomu, že nejsou pramenem práva a rovněž nejsou součástí spisu, nelze soudem přezkoumat. V případě určení věcné příslušnosti žalovaného zdůvodnění příslušnosti ve spisu chybí úplně. Žalobce namítá, že mu došlo ke zkrácení ústavou zaručenému právu na obhajobu tím, že je mu nebyl znám obsah interních normativních instrukcí, jež nejsou veřejně přístupné a jsou tak určeny výhradně pro vnitřní služební potřebu Policie ČR. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhuje vydání rozsudku, kterým by byla určena neplatnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a navazující rozhodnutí o odvolání žalovaného. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění obou předmětných rozhodnutí. Žalovaný dále k obsahu žaloby uvádí, že z hlediska dikce § 2 odst. 1 věty poslední služebního zákona je policejní prezident jako ředitel bezpečnostního sboru oprávněn stanovit pro vedoucí organizační části bezpečnostního sboru rozsah pravomoci jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, přičemž je zákon označuje jako služební funkcionáře. Služební funkcionář, tj. jak ředitel bezpečnostního sboru, tak i vedoucí organizační části, je ve smyslu § 5 zákona oprávněn vydávat služební předpis, kterým stanovuje zejména rozsah oprávnění příslušníků, kteří řídí výkon služby dalších příslušníků. Služební předpis je pro příslušníky závazný. Žalovaný dále poukazuje na ust. § 181 odst. 2 písm. b) služebního zákona, podle něhož musí být rozhodnutí vydáno příslušným služebním funkcionářem. Dle jeho názoru tak lze jednoznačně konstatovat, že zákon sám dává oprávnění řediteli bezpečnostního sboru stanovit pro vedoucí organizační části pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, a proto je námitka žalobce na věcnou nepříslušnost náměstka ředitele krajského ředitelství policie zcela irelevantní. Z tohoto důvodu není nutné dokazovat ve správním řízení interní normativní akt, kterým se zákonné zmocnění realizuje. Interní normativní akt jen zpřesňuje rozsah pravomoci tohoto služebního funkcionáře. Dle názoru žalovaného platí právní domněnka, že podpisem na rozhodnutí ve věcech personálních je stvrzeno, že jde o služebního funkcionáře, který je řádným způsobem ustanoven do funkce a že postupuje na základě zákona a normativního aktu řízení. V rozhodnutí v souladu s § 181 odst. 5 nemusí být uvedena příslušná ustanovení z interního normativního aktu, podle kterého služební funkcionář postupuje, postačí odk