7 As 74/2008 — Nejvyšší správní soud

57 A 79/2010- 52 - text  57 A 79/2010 – 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce P. E., bytem ……….., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 57A 79/2010 – 18 rozhodl tak, že zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor životního prostředí, vydaného dne 28.6.2010, č.j. JMK 84791/2010, sp. zn. S-JMK 84791/2010/OŽP/Ho, a to pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný má povinnost žalobci nahradit na nákladech řízení 2 000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodnutím žalovaného ze dne 28.6.2010 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí MěÚ v Kyjově, odbor životního prostředí, č.j.: OŽP/21619/10/2010 353 (sp. zn. OŽP 1585/2010/353), vyhotovené dne 17.5.2010, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 49 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti a byla mu uložena pokuta ve výši 4 000,- Kč a byl zavázán k povinnosti nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000,- Kč. Pokračování -2- 57 A 79/2010 Žalobce tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon o myslivosti i správní řád, předně tím, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ rozhodnutí, byl zjištěn na základě nezákonných důkazů a že procesním postupem byl zkrácen na svých právech. Dále tvrdí, že nedošlo k naplnění materiální stránky skutkové podstaty přestupku: Uvedl, že podle ust. § 51 odst. 1 správního řádu, k provedení důkazů ve správním řízení lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Podle ust. § 51 odst. 2 správního řádu o provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. V daném případě však žalovaný, jakožto účastník přestupkového řízení, o provádění důkazů svědeckými výpověďmi mimo ústní jednání nebyl včas vyrozuměn a nebylo mu umožněno být přítomen při výslechu svědků a klást jim otázky. Výslech svědků tak nebyl proveden zákonným způsobem. Toto zásadní pochybení správního orgánu nebylo napraveno tím, že žalobce následně nahlédl do správního spisu. Výslechy svědků v předmětném přestupkovém řízení tak byly provedeny v rozporu s právním řádem, jsou nezákonné a nelze je užít k dokazování. Tento názor žalobce je podporován i rozsudkem Nejvyššího správního soudu, č.j. 4 As 10/2006 – 57, na který žalobce odkázal. Dále uvedl, že podle § 49 odst. 1 zákona o myslivosti, každý kus ulovené nebo nalezené zužitkovatelné zvěře spárkaté musí být ihned po ulovení, nalezení nebo po provedené dohledávce označen nesnímatelnou plombou. Pojem „ihned“ však není v žádném právním předpise specifikován ani počtem vteřin, ani počtem minut či hodin. Není ani přesně specifikováno, kdy je ukončen proces „ulovení“ spárkaté zvěře, po jehož ukončení by mělo dojít ihned k jeho označení plombou. Není ani upravena otázka, kdo, jak a kdy má posuzovat „zužitkovatelnost“ ulovené či nalezené zvěře. Žalobce tvrdí, že mu bylo zamezeno ihned po ulovení provést požadované označené uloveného kusu zvěře nesnímatelnou plombou. Tvrdí dále, že v daném případě lovil legálně, v souladu s platnými předpisy a že chtěl „ihned“ ulovený kus srnčí zvěře označit plombou. Tím, že mu bylo zamezeno provést ihned označení uloveného kusu srnčí zvěře, a toto označení plombou provedl až poté, kdy mu to bylo umožněno, však nebyla z jeho strany naplněna materiální stránka přestupku. Pokud je zvěř ulovena legálně, a k označení uloveného kusu plombou dojde např. po 3, 5 či 10 minutách od „zhasnutí“ zvěře, před jeho další manipulací či dopravou, nejsou žádným způsobem ohroženy zájmy společnosti a takové jednání nemůže být trestné, neboť jeho nebezpečnost pro společnost je nižší než nepatrná, když zákonodárce přijetím ust. § 49 odst. 1 zákona o myslivosti neměl v úmyslu šikanovat legálně lovící myslivce za několikaminutové zpoždění v označení zvěře plombou, nýbrž že chtěl usnadnit boj proti pytlákům. Správní orgány pochybily, neboť se otázkou naplnění materiální stránky přestupku v daném případě vůbec nezabývaly. Naplnění materiálních znaků skutkové podstaty přestupku je však pro trestnost jednání nezbytné, jak vyplývá např. i z rozsudku NSS, č.j. 5 As 103/2008 – 45, na který žalobce odkázal. Krajský soud v Brně v odůvodnění uvedeného rozsudku uvedl, že provedením dokazování správními spisy dospěl k závěru, že žaloba žalobce je důvodná, zejména je důvodná jeho námitka, že o provádění důkazů svědeckými výpověďmi mimo ústní jednání nebyl včas vyrozuměn, a nebylo mu umožněno být přítomen při výslechu svědků a klást jim otázky, neboť tato skutečnost byla zjištěna ze správních spisů i Krajským soudem v Brně. V tomto směru je zcela jednoznačná judikatura NSS, když krajský soud citoval Pokračování -3- 57 A 79/2010 – 53 z rozsudku NSS, č.j. 4 As 10/2006-57, z něhož vyplývá, že není důvod pro to, aby se výslech svědků ve správním řízení, resp. podle zákona o správním řízení, prováděl jiným způsobem, než v ostatních právních odvětvích, tedy v občanském soudním řízení a v řízení trestním. Právě naopak se zřetelem k zásadám vyjádřeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992, který vyjadřují principy práva na spravedlivý proces, musí řízení o přestupku, stejně tak i o jiném správním deliktu, podléhat stejnému režimu jako řízení o trestných činech. V tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestními (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají orgány exekutivy (tedy i přestupky), je výrazem vůle suverénního zákonodárce, není odůvodněno přirozenoprávními předpisy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu. Z těchto důvodů – a přinejmenším od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin, správní delikt nebo přestupek. Zmiňuje-li se Úmluva v čl. 6 odst. 1 o „jakémkoliv trestním obvinění“, je třeba záruky v této souvislosti poskytnuté tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení správním, tak i v řízení o přestupcích. NSS poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.2.2007, č.j. 1 Azs 96/2005 – 63, v němž dospěl senát rozhodující ve věci k závěru, že účastník správního řízení má právo klást svědkům otázky, i když je jejich výslech prováděn mimo ústní jednání. O takto prováděném důkazu musí být včas vyrozuměn. K tomu nutno dodat, že z jazykového výkladu ust. § 33 správního řádu by se sice mohlo zdát, že právo na kladení otázek vyslýchanému svědkovi přísluší účastníku řízení pouze tehdy, je-li tento výslech konán v rámci ústního jednání či místního ohledání, avšak na věci nutno nahlížet z hlediska výkladu ústavně-konformního. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo mimo jiné i na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z judikatury Ústavního soudu (vztahující se sice věcně k daňovému řízení, nicméně vzhledem k podobnosti řešené otázky i právní úpravy není důvodu k ní nepřihlížet; srov. nález ze dne 11.9.2001, sp. zn. I ÚS 591/2000, dále nález ze dne 13.8.2001, sp. zn. I ÚS 159/1999, nález ze dne 29.2.2002, sp. zn. II ÚS 232/2002), pak vyvstává jednoznačný závěr, že v rámci zachování „rovnosti zbraní“ ve správním řízení, je třeba vycházet z principu, že pravidlo uvedené v § 33 odst. 1 správního řádu je třeba aplikovat vždy, je-li správním orgánem ve vztahu k účastníku řízení prováděno dokazování. Tomuto závěru pak svědčí i účinná právní úprava, kdy podle § 51 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, musí být o provádění důkazů mimo ústní jednání účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Tuto povinnost nemá správní orgán vůči účastníku, který se vzdal práva účasti při dokazování. Krajský soud uvedl, že je tedy zřejmé, že správní orgán I. stupně nepostupoval v souladu se zákonem při provádění důkazů výslechem svědků a tuto procesní vadu nenapravil ani žalovaný, a