6 Ads 62/2003 — Nejvyšší správní soud

22 Ad 65/2011- 64 - text pokračování 8 22 Ad 65/2011 22 Ad 65/2011-64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: A. Š., zast. JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 2, 602 00 Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 9. 2011, č. j. ……………….., t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ČSSZ ze dne 13. 5. 2011, č. j. …………….. byla podle ust. § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění (dále jen „zdp“), s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“), k nálezům Ústavního soudu ČR a k opatření MPSV ČR „Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisu souvisejících“, zastavila výplatu českého starobního důchodu ode dne 1. 6. 2011 účastníku řízení a podle ust. § 116 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložila žalobci povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 33.974 Kč ve stanovené lhůtě. Proti rozhodnutí podal žalobce námitky ze dne 22. 6. 2011, které byly doručeny žalované dne 23. 6. 2011. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 2. 9. 2011, č. j. ……………., rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2011 bylo zčásti změněno tak, že do výroku II. se doplňují za slova … „povinen vrátit přeplatek v celkové výši 33.974 Kč“, tato slova „který vznikl za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 5. 2011“. Ve zbytku (výrok I.) bylo rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2011 potvrzeno. Žalobou ze dne 30. 10. 2011 se domáhal žalobce zrušení přezkoumávaného rozhodnutí žalované ze dne 2. 9. 2011, č. j. …………………. V obsahu žaloby uvedl, že námitkami ze dne 22. 6. 2011 napadl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované, kdy z rozhodnutí nebylo zřejmé, o které obecně závazné právní předpisy a nálezy Ústavního soudu ČR žalovaná své rozhodnutí opřela. Dále namítal absenci zákonné opory pro úvahu žalované, že je možno rozhodnout o zastavení výplaty starobního důchodu a vrácení přeplatku tehdy, pozbyl-li žalobce trvalý pobyt na území České republiky nebo českého občanství. V podrobnostech odkázal zcela na podané námitky proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2011. Žalovaná dala žalobcovým námitkám po stránce formální částečně za pravdu, když v odůvodnění rozhodnutí ze dne 2. 9. 2011 uvedla, že v rozhodnutí žalované skutečně chyběl odkaz na konkrétní nálezy Ústavního soudu ČR, o které žalovaná opřela své rozhodnutí. Pokud jde o zásadní námitku, sice nesouhlas s názorem žalované, že lze zastavit výplatu důchodových dávek tehdy, pozbyl-li žalobce české občanství nebo trvalý pobyt na území ČR, s touto se žalovaná vypořádala tak, že odkázala na opatření MPSV ČR ze dne 1. 3. 2008 nazvané „Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících“, které podmínku pobytu a občanství konstituovalo. S tímto názorem žalované nesouhlasil, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR nemůže jakýmkoliv svým výkladem, tedy ani výkladem zákona o důchodovém pojištění, konstituovat pro výplatu důchodové dávky podmínky, které jdou nad rámec obecně závazných právních předpisů nadto podmínky, které kritéria pro výplatu důchodové dávky zpřísňují. Žalovaná v tomto směru ani neodkazuje na obecně závazný právní předpis, ale toliko na výklad zákona provedený MPSV ČR, který je jak již sám název napovídá, toliko výkladem a nikoliv projevem snahy MPSV ČR vydat obecně závazný právní předpis. Postup MPSV ČR, který v jeho řídící působnosti převzala i žalovaná, je naprosto nepřijatelný a nepřípustný. Dle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky ministerstva mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Vydání právní předpisu v souladu s čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR je tak jediným způsobem, který MPSV může realizovat vydáním právního předpisu. V konkrétním případě zcela absentuje jakékoliv zákonné zmocnění pro MPSV vydat právní předpis, kterým by stanovovalo podmínky pro výplatu důchodových dávek, nadto podmínky, které jdou nad rámec zákona. Je tak zjevné, že MPSV a v jeho řídící působnosti žalovaná svým výkladem zákona o důchodovém pojištění neposkytlo interpretaci obecně závazných právních předpisů, ale projevilo neústavní snahu konstituovat novou podmínku pro výplatu důchodových dávek. Jako nezákonný tak lze jednoznačně hodnotit i postup žalované, která uvedený neústavní postup MPSV aplikovala v napadeném rozhodnutí. Žalovaná stručně rekapitulovala obsah spisové dokumentace, především rozhodnutí ze dne 7. 10. 2008, č. j. …………….., kterým byl žalobci přiznán ode dne 20. 12. 1999 starobní důchod podle § 21 zákona č. 100/1988 Sb., s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, k nálezům Ústavního soudu a k opatření Ministerstva práce a sociálních věcí „Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících s přihlédnutím ke smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. a k nálezům Ústavního soudu. Ve výroku tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že nárok na výplatu důchodu zanikne, pokud účastník řízení přestane být občanem České republiky anebo pokud přestane mít trvalý pobyt na území České republiky. Tímto rozhodnutím byl realizován rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2008, č. j. 33 Cad 169/2007-37. K datu vydání tohoto rozhodnutí byl žalobce hlášen k trvalému pobytu na adrese ……………………... V průběhu následujících soudních sporů ve věci zápočtu některých dob bylo porovnáním dostupných listin zjištěno, že žalobce je sice administrativně hlášen k trvalému pobytu v České republice, nicméně po celou dobu výplaty dorovnání měl trvalé bydliště pouze ve Slovenské republice. Tuto skutečnost žalobce v předchozích soudních řízeních nepopřel, proto ji žalovaná považovala za nespornou. S ohledem na výše uvedené tak žalovaná vydala rozhodnutí ze dne 13. 5. 2011, kterým byla žalobci ode dne 1. 6. 2011 zastavena výplata starobního důchodu podle § 56 odst. 1 písm. c) zdp s přihlédnutím ke Smlouvě, k nálezům Ústavního soudu a k opatření Ministerstva práce a sociálních věcí „Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících“. Tímto rozhodnutím byla žalobci zároveň stanovena povinnost vrátit přeplatek na zálohově vyplaceném starobním důchodu v celkové výši 33.974 Kč. Při vydání shora uvedeného rozhodnutí postupovala především podle nálezů Ústavního soudu týkajících se tzv. česko-slovenských důchodů a dle výkladového opatření Ministerstva práce a sociálních věcí zvaného „Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů souvisejících, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. a k nálezům Ústavního soudu“. V případě tohoto opatření se jedná o obecnou metodiku aplikovanou ve všech relevantních případech, jejíž přijetí bylo nezbytné vzhledem k tomu, že pravidla stanovená Ústavním soudem (tj. nikoliv zákonem o důchodovém pojištění, popř. zákonem o sociálním zabezpečení, či Smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení), na základě nichž má žalovaná hodnotit dobu zabezpečení získanou na území ČSFR před 1. 1. 1993, jsou v rozporu s právní úpravou uvedenou v mezinárodní smlouvě, jíž je žalovaná vázána. Žádná část Smlouvy totiž nebyla smluvními stranami či Ústavním soudem zrušena. Žalovaná tedy nebyla „vyvázána“ z povinnosti aplikovat Smlouvu, naopak je jako správní orgán a nositel zabezpečení České republiky vázána zákonem a mezinárodními závazky, mezi něž patří i zmíněná Smlouva. Podmínka trvalého bydliště na území České republiky však nebyla konstituována Ministerstvem práce a sociálních věcí či žalovanou, jak se mylně domnívá žalobce, ale vyplývá z nálezů Ústavního soudu. Eventuální pochybnosti o stanovení a aplikaci této podmínky rozptýlil sám Ústavní soud, který kupř. v usnesení ze dne 9. 12. 2010 uvedl, že „Ústavní soud pro úplnost připomíná, že jeho nálezy (sp. zn. II. US 405/02, IV. US 301/05 a P1. (IS 4/06) ... řešily případy pojištěnců, jimž vznikl nárok na starobní důchod po 31. 12. 1992 a spornou byla otázka zápočtu dob zaměstnání (pojištění) získaných jimi do tohoto data pro jejích důchodové nároky v jednotlivých nástupnických státech. Ústavní soud v těchto nálezech v souvislosti s výkladem Čl. 20 konstatoval, že je třeba českým státním občanům s trvalým pobytem na území České republiky pro jejich důchodové nároky vzniklé po 31. 12. 1992 započítat v českém systému důchodového pojištění vždy dobu zaměstnání (pojištění) získanou v systému důchodového zabezpečení ČSFR před tímto datem, bez ohledu na skutečnost, která instituce smluvního státu je příslušná k hodnocení této doby podle zmiňovaného článku 20 Smlouvy“. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že podmínka českého státníh