— Nejvyšší správní soud

30 Af 151/2011- 64 - text pokračování 6 30 Af 151/2011 30Af 151/2011 – 64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: V. R., insolvenční správce společnosti Ha – Konstrukt – CZ, s.r.o., se sídlem Brno, Kobližná 19, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 7. 2011, č.j. 9252/11-1301-705679, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci: Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 29. 9. 2011 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 7. 2011, č.j. 9252/11-1301-705679, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Třebíči (dále jen „správce daně“) ze dne 16. 5. 2011, č.j. 103023/11/330911710902, kterým správce daně uložil žalobci pokutu za opožděné podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2010 ve výši 500 Kč. O odvolání žalobce sice rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, to však bylo s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky; jeho působnost coby odvolacího orgánu přitom přešla na Odvolací finanční ředitelství, které je v dané věci žalovaným správním orgánem. II. Obsah žaloby: Žalobce byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2011, č.j. KSBR 31INS 8333/2009-B-17 ustanoven insolvenčním správcem společnosti Ha – Konstrukt – CZ, s.r.o., se sídlem Třebíč, Polanka 10/2014, které bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, č.j. 2 VSOL 113/2011-B-36. Na žalobce tak přešel v souladu s § 246 odst. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „insolvenční zákon“) výkon práv a povinností souvisejících s majetkovou podstatou a jinak příslušejících dlužníkovi. Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné a porušující § 5 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“). Daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc prosinec 2010 podal opožděně až dne 14. 2. 2011. Dřívější podání daňového přiznání však nebylo možné pro vznesení námitky podjatosti vůči jeho osobě a pozdnímu poskytnutí dokumentů předchozím insolvenčním správcem. Následně pak žalobce daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za prosinec 2010 vypracoval na základě dokumentů poskytnutých předchozími insolvenčními správci, jelikož dlužník ani jednatel neposkytli žalobci potřebnou součinnost. Včasné podání daňového přiznání nebylo možné z důvodu množství a termínu předání potřebných dokumentů. Tyto skutečnosti však žalovaný při vydání žalobou napadeného rozhodnutí nezohlednil. Na základě aplikace § 250 odst. 1 a 3 daňového řádu je žalobce toho názoru, že pokud byla žalovaným vyměřena daň ve výši 0 Kč, je možné z této daně výlučně stanovit pokutu ve výši 0 Kč a § 250 odst. 3 daňového řádu tak nelze aplikovat, jelikož z daně stanovené ve výši 0 Kč nelze vypočíst pokutu vyšší než 0 Kč. Jinou, než žalobcem nabízenou interpretaci § 250 odst. 1 písm. a) a § 250 odst. 3, je třeba považovat za nezákonnou a svévolnou. III. Vyjádření žalovaného: Žalovaný v písemném vyjádření odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, ve kterém se s žalobcem uplatněnými námitkami dostatečně vypořádal. Správce daně při uložení pokuty respektoval § 250 odst. 1 a 3 daňového řádu a § 244 odst. 2 daňového řádu. K tvrzení žalobce, že včasné podání daňového přiznání nebylo ze strany žalobce možné, žalovaný uvedl, že se jednalo o podání daňového přiznání k daňovým povinnostem vzniklým po účinnosti rozhodnutí o úpadku, přičemž účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 8. 11. 2010. Žalobce byl do funkce insolvenčního správce ustanoven dne 4. 1. 2011. Žalobce uvedl, že jednání s bývalými insolvenčními správci dlužníka se uskutečnila dne 11. 1. 2011 a 13. 1. 2011. Žalobci tak mohlo být již před datem 25. 1. 2011 zřejmé, že daňový subjekt dále hospodářsky funguje jako plátce daně z přidané hodnoty. Tvrzení o objektivní nemožnosti podat daňové přiznání za zdaňovací období vztahující se k daňové povinnosti nastalé až po účinnosti rozhodnutí o úpadku, nemá dopad na lhůtu pro podání daňového přiznání. Žalovaný odmítl argumentaci o pokutě ve výši 0 Kč a trval na aplikaci § 250 odst. 3 daňového řádu. Částka vypočtená podle § 250 odst. 1 daňového řádu byla nižší než 500 Kč, proto správce daně musel na daný případ aplikovat § 250 odst. 3 daňového řádu a uložit pokutu ve výši 500 Kč jako nejnižší možnou pokutu. Zákonodárce tímto ustanovením vyloučil možnost uložení pokuty za opožděné tvrzení daně ve výši 0 Kč. Správce daně a následně i žalovaný museli respektovat toto zákonné ustanovení. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. IV. Replika žalobce k vyjádření žalovaného V replice ze dne 13. 2. 2012 žalobce setrval na svém názoru ohledně objektivní nemožnosti podat daňové přiznání v zákonem stanovené lhůtě pro neposkytnutí požadované součinnosti ve smyslu § 210 insolvenčního zákona dlužníkem a jeho jednatelem, následnou povinností žalobce podat daňové přiznání pouze na základě dokumentů poskytnutých předchozími insolvenčními správci a s ohledem na objemnost předložených dokumentů. I nadále žalobce setrval na názoru, že žalovaný tyto skutečnosti při vydání žalobou napadeného rozhodnutí nezohlednil, přestože mu byly v době vydání rozhodnutí známé. Žalobce se neztotožnil s názorem žalovaného ohledně výpočtu pokuty. Podle žalobce je třeba dané ustanovení interpretovat, tak že pokud je stanovena daňová povinnost ve výši 0 Kč, pak ekvivalentem k tomu je stanovení pokuty ve výši 0 Kč. Opačný výklad by byl podle žalobce příliš extenzivní. IV. Právní hodnocení soudu: Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. Hlavním předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným je otázka, zda v případě, kdy daňový subjekt podá daňové přiznání po zákonem stanovené lhůtě pro podání daňového přiznání, a jeho daňová povinnost vypočtená správcem daně činí 0 Kč, lze vyměřit pokutu za opožděné tvrzení daně na základě § 250 odst. 3 daňového řádu ve výši 500 Kč. Podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoli měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů ve výši 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně. Mezi účastníky řízení není sporné, že zdaňovacím obdobím byl kalendářní měsíc (viz ust. § 99 odst. 2 zákona č. 234/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro projednávanou věc, dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Podle ust. § 101 odst. 1, věta první zákona o dani z přidané hodnoty je plátce povinen do 25 dnů po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání na tiskopisu předepsaném Ministerstvem financí, a to i v případě, že mu nevznikla daňová povinnost, pokud zákon nestanoví jinak. Podle ust. § 101 odst. 2 věta druhá zákona o dani z přidané hodnoty za zdaňovací období v době probíhajícího insolvenčního řízení, včetně zdaňovacího období končícího dnem, kdy došlo k ukončení insolvenčního řízení, je lhůta pro podání daňového přiznání 25 dnů od skončení zdaňovacího období. Prohlášením konkursu na majetek daňového subjektu dochází k omezení dispozičních oprávnění ve smyslu ust. § 246 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Omezení se promítá v rovině práva procesního a tudíž v rámci daňového řízení platí, že do něj vstupuje osoba insolvenčního správce. Podle ust. § 20 odst. 3 daňového řádu má insolvenční správce stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt. Žalobce byl povinen podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2010 do 25. 1. 2011. Daňové přiznání podal opožděně až dne 14. 2. 2011. Podle ust. § 244 odst. 2 daňového řádu lhůty, ve kterých je daňový subjekt povinen podat řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení v průběhu insolvenčního řízení, zůstávají zachovány. Sám žalobce v podané žalobě uvedl, že si byl vědom povinnosti podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2010 do 25. 1.