3 As 60/2005 — Nejvyšší správní soud

30 A 36/2012- 32 - text pokračování 7 30 A 36/2012 30A 36/2012 – 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: MACEK A SYN, s. r. o., se sídlem U Pošty 290, Ratíškovice, právně zast. JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem Benešovo nábřeží 3954, Zlín, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2012, č. j. ČOI 124382/11/O100/3000/11/12/Hy/Št, sp. zn. ČOI 84710/11/3000, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci: Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 20. 2. 2012 žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2012, č. j. ČOI 124382/11/O100/3000/11/12/Hy/Št, sp. zn. ČOI 84710/11/3000, kterým bylo částečně změněno a částečně potvrzeno rozhodnutí inspektorátu České obchodní inspekce Jihomoravského a Zlínského kraje ze dne 1. 11. 2011, č. j. 113924/11/3000/R/N (dále jen „správní orgán prvního stupně“). Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 6 000 Kč za porušení § 13 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), čímž byla naplněna skutková podstaty § 24 odst. 7 písm. i) zákona o ochraně spotřebitele, a za porušení § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, čímž byla naplněna skutková podstata § 24 odst. 7 písm. t) zákona o ochraně spotřebitele. Žalobci byla současně uložena povinnost nahradit paušální částku náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změněno tak, že částka uložené pokuty byla snížena na částku 4 000 Kč a v bodě č. 2 týkajícího se nevyřízení reklamace ve lhůtě 30 dnů (§ 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele) bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně v souladu s § 90 odst. 1 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zrušeno a řízení zastaveno, ve zbytku pak bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. II. Obsah žaloby: Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného ve výrocích I. a III. za nezákonné, neboť nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně pak neobsahuje řádné poučení o odvolání a žalovaný žalobce nepoučil o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mu ani nebylo řádně doručeno, neboť správní orgán doručil toliko na soukromou adresu zaměstnance žalobce. Žalobce sice udělil tomuto zaměstnanci plnou moc k jednání za společnost v předmětném řízení, avšak tato plná moc neopravňovala správní orgán prvního stupně doručit konečné rozhodnutí tomuto zmocněnci. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného (str. 4 napadeného rozhodnutí), že dle obsahu e-mailové komunikace se zákazníkem uznal reklamaci. Dle žalobce správní delikt ani nevznikl, neboť spotřebitel řádně nezahájil reklamační řízení. Spotřebitel totiž nedodal potřebné podklady a samotné zboží tak, aby bylo možno posoudit vadu výrobku. E-mailová komunikace sloužila toliko k případnému zrychlení budoucího reklamačního řízení. Prostřednictvím emailové komunikace není možné zahájit reklamační řízení pro absenci platného elektronického podpisu. Email bez elektronického podpisu totiž nenaplňuje požadavky na právní úkon ve smyslu jeho vážnosti, srozumitelnosti a určitosti. Žalobce rovněž rozporuje tvrzení žalovaného, že po spotřebitelce požadoval vrácení zboží v původním obalu. Tento požadavek žalobce sice vznesl, ale ještě před zahájením reklamačního řízení v rámci tzv. „vstřícného kroku“. Požadavek vrácení zboží v původním obalu nemá obsažen ani v reklamačním řádu. Žalovaný se tak s touto námitkou žalobce dostatečně nevypořádal. Žalovaný ani řádně nevyhodnotil text obsažený v reklamačních podmínkách ve znění „Pozdější reklamace mechanického poškození již není možné uznat…“. V daném případě se reklamační podmínky týkají okamžiku, kdy zákazník přebírá zboží od přepravní společnosti a kontroluje ihned zboží, zda právě přepravní společnost zboží během přepravy nepoškodila. Pokud by zákazník na tuto skutečnost neupozornil ihned při převzetí a nesepsal by s řidičem zápis, tak by žalobce reklamaci zákazníkovi neuznal. Ani s touto námitkou se žalovaný řádně nevypořádal. Žalobce zdůraznil, že reklamační řízení nelze zahájit telefonicky, protože telefonická komunikace nenaplňuje prvek vážnosti, určitosti, srozumitelnosti a svobody právního úkonu. V dalším pak žalobce předkládá časovou genezi reklamačního řízení ze strany spotřebitelky a poukazuje na nedůvodnost žalobou napadeného rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve svém vyjádření k řádnosti poučení uvedl, že poučení o opravném prostředku bylo provedeno zcela v souladu s § 68 odst. 5 správního řádu a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. K námitce řádného doručení rozhodnutí orgánu prvního stupně žalovaný odkázal na text plné moci, podle které je zmocněnec zmocněn i k přijímání písemností. K uznání reklamace odkázal na text emailu, který žalobce zaslal spotřebitelce a ve kterém navrhl řešení ve formě slevy nebo odstoupení od smlouvy. K námitce vzniku správního deliktu a zahájení reklamačního řízení žalovaný uvedl, že právní předpisy neupravují formu uplatnění reklamace, přičemž o náležitostech úkonu spotřebitelky neměl žalovaný pochybnosti. Reklamační řízení je zahájeno již uplatněním reklamace prostřednictvím emailu. K dalším námitkám žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí. IV. Posouzení věci krajským soudem: Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. V daném případě bylo tedy zapotřebí posoudit aplikaci § 13 zákona o ochraně spotřebitele a vyložit příslušná ustanovení občanského zákoníku týkající se spotřebitelských smluv a odpovědností za vady prodávané věci. Podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele ve znění platném pro přezkoumávanou věc, je prodávající je povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb, včetně podmínek uplatnění rozporu s kupní smlouvou (dále jen „reklamace“) spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav. Podle § 52 odst. 1 zák č. 40/1964, občanský zákoník, jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé občanského zákoníku, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a podle odst. 3 téhož ustanovení je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. V dané věci není sporu o tom, že žalobce vystupuje v právních vztazích v pozici dodavatele a že tedy jde o režim tzv. spotřebitelských smluv. Podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku se pak smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Institut tzv. spotřebitelských smluv byl do občanského zákoníku zařazen s účinností od 1. 1. 2001 novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb. zejména jako reakce na požadavky vyplývající ze směrnic Evropských společenství. Motivem zavedení tohoto institutu byla snaha posílit právní postavení spotřebitele, přičemž se vychází ze zásady, že spotřebitel má vůči dodavateli slabší postavení. Nejedná se přitom o zvláštní smluvní typ na úrovni např. kupní smlouvy, nýbrž jde o zvláštní pododvětví občanského práva s omezením smluvní autonomie strany zájmu ochrany slabší smluvní strany, tj. spotřebitele. Zákon o ochraně spotřebitele tedy v § 13 ukládá poskytovateli služeb mj. i povinnost řádně informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb včetně údajů o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav, přičemž se zavádí legislativní zkratka „reklamace“, kterou se podle zákona o ochraně spotřebitele rozumí uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb. Režim vlastní odpovědnosti je pak upraven v soukromoprávním kodexu, tedy v občanském zákoníku. Pokud jde o informační povinnost poskytovatele služeb, pak informací o podmínkách, rozsahu a způsobu uplatnění reklamace jsou veškeré údaje, vyplývající z právních předpis