7 Afs 28/2008 — Nejvyšší správní soud

29 Af 4/2014- 54 - text 9 pokračování 29 Af 4/2014 29 Af 4/2014-54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce Elstar spol. s r.o., se sídlem Valová 3087, Dvůr Králové nad Labem, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2013, č. j. 41822-3/2013-900000-302, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci [1] Rozhodnutími Oblastního celního úřadu Břeclav ze dne 7. 3. 1996, č. j. 01-4089/1/95 až 01-4089/23/95, byla zamítnuta odvolání proti platebním výměrům vydaným Celním úřadem Břeclav - dálnice dne 26. 10. 1995, č. j. 29-2120/CD/95 až 29-2142/CD/95 a tyto platební výměry byly potvrzeny. Platebními výměry bylo žalobci jako dlužníkovi vyměřeno clo, daň z přidané hodnoty a spotřební daň při dovozu zboží v důsledku neukončení celního režimu tranzitu minerálních olejů, jež měly být na podkladě 23 tranzitních celních prohlášení (dále jen „TCP“) dopraveny ve stanovené lhůtě od Celního úřadu Břeclav – dálnice k celnímu dohledu u Celního úřadu Zlín. [2] Rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav byla následně přezkoumána Krajským soudem v Brně, který žaloby zamítl rozsudky ze dne ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Ca 448/99, 29 Ca 18/2000 až 29 Ca 29/2000 a rozsudky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 29 Ca 30/2000 až 29 Ca 39/2000. Krajský soud v uvedených rozsudcích dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce (žalobce nikdy nezpochybnil nástupnictví) byl deklarantem, který nezajistil splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu. Žalobce tak byl osobou dopravující zboží přes státní hranice, která byla dle § 80 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), povinna přihlásit zboží pohraničnímu celnímu úřadu a předložit spolu s ním příslušné doklady. Dle § 81 odst. 1 celního zákona mělo být zboží dopravené do tuzemska deklarantem (žalobcem) bez zbytečného odkladu a s neporušenou celní závěrou předloženo v souladu s pokyny celních orgánů příslušnému celnímu úřadu nebo na jiné místo určení. V daném případě mělo být zboží předloženo Celnímu úřadu Zlín. Podle § 140 odst. 2 celního zákona byl deklarant odpovědný celnímu úřadu za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu. Měl tak zajistit, aby bylo zboží za podmínek stanovených celním úřadem odeslání předloženo celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady. Žalobce nezpochybnil závěr celních orgánů, že zboží nebylo celnímu úřadu určení - Celnímu úřadu Zlín předloženo. Za těchto okolností byly splněny podmínky pro použití § 240 celního zákona, dle něhož vzniká celní dluh při dovozu zboží podléhajícímu dovoznímu clu jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu, přičemž dle § 240 odst. 3 písm. d) cit. zák. je dlužníkem i osoba, která má plnit povinnosti vyplývající z režimu, do kterého bylo zboží propuštěno. Všechny ústavní stížnosti, podané proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu. [3] Následně žalobce dne 24. 6. 2002 podal návrh na obnovu řízení ve věci všech uvedených platebních výměrů dle § 54 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Žalobce tvrdil, že byly vydány na základě zfalšovaných dokladů, a to zfalšovaného souhlasu s proclíváním zboží mimo prostory celnice a dále na základě zfalšovaných potvrzení o proclení jednotlivých zásilek. Toto zfalšování bylo zjištěno Policií České republiky. Skutečnost, že došlo k vystavení falešných dokladů a následnému odnětí zboží celnímu dohledu (osobou odlišnou od žalobce) považoval žalobce za trestný čin. O důvodech obnovy se dozvěděl z televizního pořadu vysílaného dne 2. 4. 2002 na TV Nova. Dne 15. 5. 2002 bylo v této souvislosti učiněno oznámení o trestném činu u Policie ČR. Žalobce žádal o obnovu a následné zrušení platebních výměrů. [4] Celní ředitelství Brno rozhodnutími ze dne 29. 7. 2002, č. j. 4650/02-0101-21/01 až 4650/02-0101-21/23, návrh zamítlo, a to s ohledem na § 56a odst. 2 ZSDP. Po projednání odvolání se s tímto rozhodnutím ztotožnilo i Ministerstvo financí – Generální ředitelství cel v rozhodnutí ze dne 3. 10. 2002, č. j. 34279/11-02. [5] Žalobce se rozhodl proti tomuto rozhodnutí bránit podáním žaloby u Vrchního soudu v Praze. Jelikož tento soud ve věci nerozhodl do 31. 12. 2002, převzal věc k rozhodnutí v souladu s § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud, jenž svým rozhodnutím ze dne 31. 7. 2007, č. j. 7 A 169/2002-78, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému (v označené věci) k dalšímu řízení. Důvodem byl výklad § 56a odst. 2 ZSDP. Nejvyšší správní soud poukázal na výklad provedený rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu dne 17. 7. 2007, sp. zn. 2 Afs 51/2006, podle kterého použití obnovy řízení podle § 56a odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nebrání předchozí přezkoumání správního rozhodnutí soudem, pokud je obnova řízení odůvodněna novými skutečnostmi nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správcem daně uplatněny v původním řízení a nebyly ani předmětem tohoto zkoumání soudem. Žalovaný následně zrušil rozhodnutí Celního ředitelství Brno a uložil mu ve věci znovu rozhodnout. [6] Celní ředitelství Brno ve věci rozhodlo rozhodnutími ze dne 11. 3. 2008, č. j. 9014/07/2207/08-010100-21, č. j. 9014/07/2211/08-010100-21, a č. j. 9014/07/2258/08-010100-21 až 9014/07/2278/08-010100-21, a návrh žalobce na obnovu řízení zamítlo, neboť nevykazoval žádný z věcných důvodů pro obnovu řízení dle § 54 odst. 1 písm. a), b) či c) ZSDP. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání, o kterém žalovaný rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím dne 8. 11. 2013 tak, že odvolání zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. II. Shrnutí argumentů uvedených v žalobě [7] Žalobce konstatoval, že jeho návrh na obnovu řízení byl podán včas za zachování subjektivní i objektivní lhůty. Pokud se týká subjektivní lhůty, tato mezi účastníky nebyla sporná, sporný je však běh objektivní lhůty v trvání tří let a lhůty pro vyměření celního dluhu a jeho zapsání do evidence daňového dlužníka. Celní dluh mu byl vyměřen v důsledku trestné činnosti, páchané osobami od něj odlišnými. V takovém případě neplatí tříletá objektivní lhůta. Je otázka, zda platí lhůta pro vyměření celního dluhu a jeho zapsání do evidence. Vzhledem k tomu, že důvodem obnovy bylo vydání platebních výměrů na základě trestného činu, platila v předmětné věci lhůta desetiletá, která byla zachována, neboť platební výměry byly vydány v roce 1996 a návrh na obnovu byl podán v roce 2003. Žalobce poukázal na dva rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008, č. j. 7 Afs 28/2008-51, a ze dne 23. 2. 2010, č. j. 7 Afs 20/2007-73, z nichž vyplývá, že objektivní lhůta podle § 54 odst. 3 daňového řádu ve spojení s § 47 odst. 1 a 2 daňového řádu musí být zachována v okamžiku podání žádosti o obnovu řízení. [8] Lhůta pro vyměření daně má být posouzena dle právního předpisu účinného ke dni vzniku celního dluhu, tedy takového, který byl účinný v roce 1994, popř. v roce 1995, kdy nastala jeho splatnost. Vzhledem k tomu, že celní dluh vznikl v roce 1994 a jeho splatnost nastala dne 9. 10. 1995, právní úprava lhůty pro vymáhání takového dluhu byla zakotvena v § 240 odst. 2, § 270 odst. 1 a v § 282 odst. 1 a 2 celní zákona. Lhůta pro vymáhání a vybrání cla byla šestiletá s možností opakovaného prodloužení na dobu dvaceti let. Včasnost žalobcova návrhu na obnovu řízení vyplývala z § 268 odst. 4 celního zákona účinného v době podání tohoto návrhu a též z možnosti prolomení objektivní lhůty z důvodu trestné činnosti, jak umožňoval zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Vzhledem k nepřehlednosti právní úpravy problematiky obnovy řízení nejen v roce 1994, ale i v roce 2003, byl možný její vícerý výklad a v tomto ohledu se žalobce dovolával naplnění zásady „v pochybnostech mírněji“. [9] Žalobce dle svého názoru nebyl celním deklarantem zásilek zboží, z nichž mu byl vyměřen celní dluh. Postavení deklaranta má především osoba, která je oprávněna se zbožím disponovat, žalobce však z hlediska vlastnického k tomu oprávněn nebyl. Vlastníkem zboží naloženého na Slovensku byla až do doby vyložení v České republice stále společnost CWA s.r.o. I kdyby žalobce akceptoval argument žalovaného, že z hlediska celních předpisů se jedná o jiné vymezení obsahu p