6 As 58/2004 — Nejvyšší správní soud

30 A 59/2016- 23 - text 10 pokračování 30 A 59/2016 30 A 59/2016 – 23 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: MUDr. S. A. Z., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti žalovaným: 1. Krajské státní zastupitelství v Brně, se sídlem Mozartova 3, Brno, 2. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Městské ředitelství policie Brno, Obvodní oddělení Policie Brno-Výstaviště, se sídlem Rybářská 17, Brno, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných, t a k t o : I. Žaloba s e o d m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou dle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá určení nezákonnosti zásahu spočívajícího v souhlasu Krajského státního zastupitelství v Brně se zadržením žalobce ze dne 28. 1. 2016, KSZ Brno č. j. 1 KZM 2002/2015 - 63, a zásahu spočívajícího v postupu Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, kterým byl žalobce zadržen a zbaven svobody ve dnech 1. - 4. 2. 2016. Žalobce v úvodu podané žaloby poukázal na skutečnost, že je sporné, zda je v uvedeném případě vůbec dána pravomoc správního soudu, přičemž osobně zastává stanovisko, že nikoli. Proto také podal proti uvedenému zásahu přímo ústavní stížnost, kterou Ústavní soud řeší pod sp. zn. II. ÚS 1030/16. Žalobci je ovšem také známo, že existují i jiné právní názory, a proto z hlediska procesní jistoty podal rovněž tuto správní žalobu, aby se při případném odmítnutí ústavní stížnosti pro nevyčerpání předchozích prostředků právní ochrany nepřipravil o právo na soudní ochranu. Žalobce v této souvislosti upozornil na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 2355/15, jehož autorem je soudce zpravodaj L. D., který je zpravodajem také ve věci nyní vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1030/16. Proto žalobce navrhl přerušení soudního řízení do skončení řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Žalobce dále připomněl relevantní skutkové okolnosti, kdy žalobce je českým a íránským státním příslušníkem, původem z Íránu, který přišel do České republiky v roce 1993 studovat medicínu na Masarykově univerzitě v Brně. Po úspěšném ukončení studií v roce 1999 se žalobce věnoval zejména podnikatelské činnosti, a to především v oblasti realit v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. V roce 2009 žalobce získal české státní občanství. Dne 19. 3. 2014 v 5:03 hod. byl žalobce zadržen policií ve svém bytě v hotelu Hilton v Praze a následně na něj byla uvalena vazba. Ve vazbě byl žalobce držen až do 1. 2. 2016, kdy v tento den byl namísto propuštění z vazby opětovně zadržen policií na základě nepodložených důvodů pro údajné vydání žalobce k trestnímu stíhání do Íránu. K tomuto zadržení dne 1. 2. 2016 došlo přímo v areálu Věznice Brno-Bohunice, kdy mělo dojít k propuštění žalobce z vazby na základě složení peněžité záruky (kauce) ve výši 150 mil. Kč dle vydaného usnesení Krajského soudu v Brně. To vše za situace, kdy žalobce jako státní občan České republiky mohl být vydán do ciziny pouze se svým souhlasem [§ 92 odst. 1 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“)], přičemž policii i státnímu zastupitelství byl nesouhlas žalobce s vydáním do Íránu znám. Dle názoru žalobce bylo dále evidentní, že i kdyby se v jeho případě nejednalo o občana České republiky, a vydání by tak bylo přípustné i bez souhlasu žalobce, jistě by bylo odloženo až do skončení trestního řízení žalobce, které je proti němu vedeno u Krajského soudu v Brně. Český stát by totiž byl ve zcela nelogické situaci, kdy na jedné straně si jistí setrvání obžalovaného na území státu nejprve vazbou a následně rekordní kaucí ve výši 150 mil. Kč, aby jej v jiném řízení vydal do cizího státu. Přitom skutečnost, že žalobce je státním občanem České republiky, státní zastupitelstvo vědělo z důvodu jeho trestního stíhání a rovněž mu tato skutečnost byla výslovně sdělena ministerstvem spravedlnosti. Pokud tedy přesto přistoupilo k jeho zadržení, žalobce tento postup hodnotil jako pokus o zmaření jeho propuštění na kauci. Žalobce tak nabyl přesvědčení, že na jeho propuštění a opětném zadržení spolupracovala policie, státní zastupitelství a zřejmě i rozhodující soudce krajského soudu, kterému po zaplacení kauce trvalo více než týden propuštění žalobce z vazby, přestože v jiných případech (včetně propuštění jiných obžalovaných v téže trestní věci) rozhodoval v řádu do dvou dnů. Žalobce dále namítal, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále též „KSZ Brno“) dne 28. 1. 2016 vydal souhlas se zadržením žalobce za účelem vydání k trestnímu stíhání do Íránu (v jehož důsledku byl žalobce po tři dny – tj. od 1. 2. do 4. 2. 2016 – zbaven osobní svobody a umístěn v policejní cele) bez splnění zákonných podmínek dle § 92 zákona č. 104/2013 Sb. Žalobce vnímal jako zavrženíhodné samotné načasování postupu státního zástupce KSZ Brno, který nejprve opakovaně konstatoval, že nejsou podmínky pro zadržení žalobce či jiný postup vůči němu (zejména ve svých vyjádřeních ze dne 20. 4. 2015 a 5. 5. 2015), kdy v této době byl žalobce ve vazbě a Krajskému soudu v Brně poskytl podrobné informace ohledně svého údajného trestního stíhání v Íránu, aby pak v okamžiku, kdy uhradil rekordní peněžitou záruku (kauci) ve výši 150 mil. Kč, která byla soudem přijata a bylo rozhodnuto o propuštění žalobce z vazby, naplánoval takový postup, dle kterého byl žalobce namísto propuštění z vazby ještě ve vazební věznici znovu zadržen, a to na základě vydaného souhlasu ze dne 28. 1. 2016 státního zástupce KSZ Brno ohledně žádosti o vydání do Íránu z měsíce března roku 2015. Následně dne 3. 2. 2016 tentýž státní zástupce podal návrh na vzetí žalobce do vazby, který ovšem Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 11 Nt 201/2016, zamítl, z jehož odůvodnění žalobce citoval následující: „Ministerstvo spravedlnosti České republiky doposud neobdrželo oficiální žádost o vydání jmenovaného k trestnímu stíhání. Ačkoli Krajský státní zástupce výslovně žádal, aby se Ministerstvo spravedlnosti obrátilo na íránskou stranu o doplnění informací včetně doručení oficiální žádosti o vydání, bylo sděleno, že toto učiněno nebude. Z dostupných podkladů k vydávacímu řízení je zřejmé, že skutek, jehož se měl vydávaný dopustit, nenaplňuje znaky žádného trestného činu podle trestního zákoníku. V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že po zákonném poučení ve smyslu § 96 odst. 1 ZMJS vydávaný výslovně uvedl, že se svým vydáním do Íránské islámské republiky nesouhlasí. … Za této situace lze stěží najít důvod, proč by se měl vydávacímu řízení vyhýbat. Byť se jedná o samostatné řízení, je nutno současně konstatovat, že přítomnost jmenovaného v České republice se jeví býti dostatečně zajištěnou existencí usnesení o propuštění z vazby ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 5/2015, kde byly zkombinovány veškeré přípustné instituty, jimiž lze vazební důvody na straně jmenovaného nahradit včetně přijetí velmi vysoké peněžité záruky. V neposlední řadě soud konstatuje, že rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby musí mít určitý reálný hmotně právní základ, který soud po provedeném vazebním zasedání postrádá.“ Žalobce byl tedy dne 4. 2. 2016 propuštěn na svobodu, k čemuž ovšem došlo až poté, co byl nucen strávit téměř 72 hodin v cele předběžného zadržení a v nejistotě, co se s ním bude dít a zda nedojde (přestože je občanem České republiky) k jeho vydání do země, která představuje jeden z nejvíce problémových režimů z hlediska evropského chápání lidských práv. Žalobce se poté věnoval otázce včasnosti a přípustnosti podané žaloby a dále namítal, že v jeho případě nebyly dány důvody pro aplikaci předběžné vazby, neboť absentovala obava z útěku žalobce; předběžná vazba je v případě občana České republiky nepřípustná; není zde trestný čin, pro který by bylo možné žalobce vydat; a vydání brání rovněž hrozba trestu smrti v Íránu. Vedle toho orgánům ani nebyly známy informace podle § 92 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb., neboť ministerstvo spravedlnosti neobdrželo z íránské strany oficiální žádost o vydání žalobce k trestnímu stíhání, kdy státní zástupce měl k dispozici pouze oběžníkovou pátranku Interpolu z neveřejné oběžníkové databáze související s požadavkem Íránské islámské republiky o vydání svého občana, nikoli však samotnou žádost o vydání a další podkladové materiály; státní zástupce tedy nepostupoval v souladu s § 92 odst. 7 písm. a) a b) zákona č. 104/2013 Sb. Žalobce ve vztahu k těmto jednotlivým bodům v podané žalobě podrobně popsal postup orgánů, kterým mělo dojít k porušení žalobcova práva na osobní svob