9 Afs 50/2007 — Nejvyšší správní soud

30 Af 29/2014- 55 - text pokračování 16 30 Af 29/2014 30 Af 29/2014 - 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Petra Polácha a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. B., zastoupeného Ing. Václavem Sarajem, daňovým poradcem, se sídlem Nerudova 18, Moravská Třebová, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 4. 2014, č. j. 9077/14/5000-14102-702767 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce se podanou žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) dne 11. 4. 2014 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí (platební výměr) ze dne 16. 11. 2010, č. j. 60602/10/284921700746 (dále jen „dodatečný platební výměr“), vydané Finančním úřadem v Boskovicích (dále jen „správce daně“) a žalobci byla doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 147 296 Kč a sděleno penále z doměřené daně ve výši 29 459 Kč. U žalobce byla dne 2. 12. 2009 zahájena správcem daně kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Výsledkem této kontroly byl uvedený dodatečný platební výměr. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce odvolání. Sporné otázky projednávané věci bylo možné rozdělit do třech okruhů. Prvním z nich byl do nákladů zahrnutý daňový odpis sedací soupravy ve výši 8 123 Kč, který správce daně vyhodnotil jako náklad na osobní potřebu, který podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. u) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů), nelze uznat jako náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Druhým sporným okruhem bylo posouzení uplatnění daňového odpisu skladu ve výši 16 901 Kč a daňového odpisu plynového topení ve výši 3 793 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že se jedná o odpisy technického zhodnocení najatého hmotného majetku, které žalobce v postavení podnájemce nemůže s odkazem na ustanovení § 28 odst. 3 zákona o daních z příjmů uplatnit. Třetím sporným bodem je potom žalobcem do nákladů zahrnutá tvorba rezervy na opravu hmotného majetku ve výši 900 000 Kč, přičemž žalobce podle správce daně neprokázal, že opravy, na které byly rezervy tvořeny, nebudou mít za následek změnu technických parametrů předmětného majetku; správce daně proto dospěl k závěru, že rezerva nebyla tvořena v souladu s ustanovením § 7 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o rezervách“), a nebyly tak ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů splněny podmínky pro její zahrnutí do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Žalobce s těmito závěry správce daně nesouhlasil, jeho původní odvolání však bylo Finančním ředitelstvím v Brně zamítnuto rozhodnutím ze dne 9. 5. 2011, č. j. 5816/11-1102-702767, a následně byla krajským soudem rozsudkem ze dne 29. 8. 2012, č. j. 30 Af 89/2011 – 44 zamítnuta i žaloba proti tomuto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č.j. 9 Afs 76/2012 – 34 (dále také „zrušující rozsudek“) zmíněný rozsudek krajského soudu, jakož i uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zrušil a věc vrátil odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Ve vztahu k daňovému odpisu sedací soupravy Nejvyšší správní soud Finančnímu ředitelství v Brně, potažmo krajskému soudu vytkl, že se nijak nevypořádali s návrhem žalobce na výslech jeho manželky, který žalobce uplatnil v podaném odvolání. Ve vztahu k neuznanému daňovému odpisu skladu a plynového topení dospěl Nejvyšší správní soud k závěru o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť v něm chybělo jakéhokoli hodnocení vznesené námitky týkající se aplikace ustanovení § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů. Pokud jde o třetí sporný bod, tedy tvorbu rezervy na opravu hmotného majetku, pak Nejvyšší správní soud souhlasil s tím, že důkazní břemeno ohledně svých tvrzení nese daňový subjekt. Současně však zdůraznil, že v situaci, kdy stěžovatel předložil správci daně technickou dokumentaci běžně dodávanou výrobcem s dodávkou strojního zařízení, je nutné konstatovat, že se jedná o dokumentaci popisující technické parametry, funkčnost a vlastnosti zařízení. Pokud by podle názoru správce daně tento důkazní prostředek nebyl s to prokázat požadované vlastnosti stroje, byl by povinen nejméně sdělit zcela konkrétně, jaké vlastnosti stroje tímto důkazem nebyly prokázány a náležitě specifikovat a označit skutečnosti, které je nutno za účelem potvrzení povahy plánovaných oprav doložit. Je zřejmé, že se jedná o technicky náročné otázky, nicméně pokud by správce daně dospěl k závěru, že posouzení těchto skutečností je nad rámec jeho technických znalostí a možností, je na místě případně zvolit cestu zadání vypracování znaleckého posudku. Bez dalšího ovšem není možné pouze negovat veškeré stěžovatelem předložené podklady, aniž je z rozhodnutí patrné, že si je správce daně alespoň vědom důkazních limitů stěžovatele. Žalovaný, který se na základě zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky stal v projednávané věci odvolacím orgánem namísto Finančního ředitelství v Brně, pak napadeným rozhodnutím změnil dodatečný platební výměr, přičemž žalobci snížil doměrek na dani i sdělené penále, neboť uznal oprávněnost daňového odpisu sedací soupravy. V ostatním však závěry správce daně potvrdil. II. Obsah žaloby Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, neboť stále nesouhlasil s doměřením daně z důvodu neuznání daňového odpisu skladu v celkové výši 16 901 Kč a neuznání daňového odpisu plynového topení v celkové výši 3 793 Kč. Žalobce nesouhlasil s odůvodněním správce daně, že se jednalo o technické zhodnocení nemovitosti, ke které byl žalobce v podnájemním vztahu. Proto podle názoru žalovaného v souladu s ust. § 28 odst. 3 zákona o daních z příjmů nejsou tyto daňové odpisy daňovým výdajem. Žalobce namítal, že správce daně porušil ust. § 31 odst. 1 a 3 tehdy platného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (podle kterého správce daně při daňové kontrole postupoval), neboť nedbal, aby skutečnosti rozhodné pro řádné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a nebyl v tom vázán návrhy daňového subjektu. A to zejména tím, že nevzal v úvahu ust. § 24 odst. 2 písm. zc) zákona o daních z příjmů, který stanoví, že výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů jsou také výdaje, které nejsou podle § 25 téhož zákona výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a to jen do výše příjmů s nimi přímo souvisejících za podmínky, že tyto příjmy ovlivnily výsledek hospodaření ve stejném zdaňovacím období nebo zdaňovacích obdobích předcházejících. Žalobce upozornil, že § 25 zákona o daních z příjmů je ustanovením demonstrativním, což v důsledku znamená, že není vyloučena možnost uznání daňových odpisů provedeného technického zhodnocení do daňových výdajů. Vedle porušení citovaného ustanovení žalobce shledává dále porušení ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 1. zákona o daních z příjmů, které mezi výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů zahrnuje výdaje vynaložené na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a hygienické vybavení pracovišť pro zaměstnance, což se v daném případě stalo a zaměstnanci správce daně se o tom sami mohli přesvědčit vizuální kontrolou nebo výslechem zaměstnanců žalobce. Žalobce ještě namítal, že nelze připustit závěr žalovaného se těmito námitkami nezabývat s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Dalším žalobním bodem je neuznání tvorby rezervy na opravu hmotného majetku v celkové výši 900 000 Kč s odůvodněním, že se nejednalo o opravu, ale technické zhodnocení v důsledku změny parametrů opravovaných strojů a neznámý stav provozuschopnosti strojů při jejich pořízení. Podle svého tvrzení žalobce vytvořil v souladu s ust. zákona o rezervách rezervy na opravu obráběcího stroje MCV 1000 CNC ve výši 435 000 Kč a na opravu stroje MAHO 1000 CNC ve výši 435 000 Kč, tedy celkem 900 000 Kč. Oba stroje podle žalobce jsou a byly provozuschopné, o čemž se mohl správce daně přesvědčit z nabývacích dokladů (součást spisového materiálu), výslechem ing. J. P. nebo některého ze zaměstnanců žalobce. Podle žalobce se jednalo o rezervy na opravu v souladu s ust. § 7 zákona o rezervách a nebyly vytvořeny podle ust. § 7 odst. 2 a 3 zákona o rezervách. Podle žalobce byly dodrženy podmínky zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, který definoval v ust. § 652 a násl. pojem oprava. Podle názoru žalobce tedy zásahy na strojích neodpovídají pojmu technické zhodnocení, ale pojmu oprava, jelikož smyslem zásahu do strojů bylo odstranit