4 Ads 12/2009 — Nejvyšší správní soud

33 Ad 17/2015- 35 - text pokračování 3 33 Ad 17/2015 33 Ad 17/2015-35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: M. B., bytem …………………., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2015, č.j. 5704072110/315-AHN, ve věci zvýšení starobního důchodu, t a k t o : I. Rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2015, č.j. 5704072110/315-AHN s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení. II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Včas podanou žalobou žalobce brojil proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2015, č.j. 5704072110/315-AHN (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byly zamítnuty námitky proti rozhodnutí žalované 11. 11. 2014, č.j. 5704072110 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení § 3 odst. 1 písm.b) nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 363/2009 Sb.“). Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla o zamítnutí námitek žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí z následujících důvodů. V prvé řadě shrnula průběh předcházejících řízení ve věci důchodových nároků žalobce, přičemž poukázala zejm. na rozhodnutí ze dne 2. 11. 2011 o přiznání starobního důchodu podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále také „ZDP“), které bylo přezkoumáno v námitkovém řízení rozhodnutím žalované ze dne 13. 1. 2012, č.j. 570 407 2110/315-SJ. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že žalobce odpracoval v I.AA pracovní kategorii celkem 5169 dní, tj. 14 let a 59 dní a jeho důchodový věk činí 56 roků, kterého žalobce dosáhl ke dni 7. 4. 2013. Následně byla na základě jeho žádosti započtena doba vojenské služby od 1. 10. 1976 do 26. 9. 1978, takže mu byl starobní důchod zvýšen od lednové výplaty roku 2012. Na základě žádosti žalobce ze dne 2. 12. 2013 o starobní důchod podle § 29 zákona o důchodovém pojištění byla vydána celkem tři rozhodnutí, z nichž je významné rozhodnutí ze dne 19. 2. 2014, jímž byla zamítnuta žádost o starobní důchod podle § 29 ZDP, neboť nárok na důchod podle § 31 odst. 1 a 2 ZDP vylučuje, aby byl přiznán nárok podle § 29 ZDP. Dále žalovaná odkázala na zjišťování skutkového stavu provedené v těchto řízeních, jakož i v řízení vedoucím k vydání prvostupňového rozhodnutí ze dne 11. 11. 2014, zejm. šetření s podnikem D. s.p. a jeho právním nástupcem J. l. d., s.p., závod D., z něhož vyplynulo, že tato organizace nemůže potvrdit charakter a rozsah účastníkem vykonávaného zaměstnání, tj. zda po převážnou část odpracované směny vykonával zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, a ani nevystavila potvrzení podle § 4 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., kterým lze prokázat počet směn odpracovaných v zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech. Žalobci se tedy nepodařilo prokázat získání směn v I.AA pracovní kategorii v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2008, čímž lze mít za prokazatelné, že výrok prvostupňového rozhodnutí je zdůvodněný. K jednotlivým námitkám žalobce žalovaná uvedla, že již v rozhodnutí ze dne 19. 2. 2014 je opakovaně i v prvostupňovém rozhodnutí ze dne 11. 11. 2014 podrobně vysvětleno, z jakého důvodu nelze žalobci přiznat na jeho žádost o zvýšení starobního důchodu na základě nařízení č. 363/2009 Sb. a v rámci námitkového řízení bylo znovu prověřováno, zda byla jeho ustanovení správně vyložena a aplikována. Žalovaná odkázala na dikci § 1, § 2 a § 4 citovaného nařízení s tím, že žalobce, který žádá opakovaně o zvýšení starobního důchodu, získal v období před 1. 1. 1993 5169 kalendářních dnů, tj. 14 let a 59 dnů v zaměstnání v hornictví v hlubinných dolech. Rozhodující pro to, aby dosáhl potřebné hranice 3 300 směn v zaměstnání v hornictví podle § 1 písm. b) citovaného nařízení tedy je, aby byl dosažený počet kalendářních dnů odpracovaných v hlubinných dolech v hornictví před 1. 1. 1993 doplněn na potřebný minimální počet směn 3 300 směn v zaměstnání v hornictví po 31. 12. 192. Způsobem popsaným v ustanovení § 1 písm. b) citovaného nařízení, tj. vynásobením počtu 5169 dnů získaných před 1. 1. 1993 příslušným koeficientem 0,6, bylo zjištěno, že žalobce před 1. 1. 1993 získal 3102 směn v zaměstnání v hornictví v I. AA, takže ke splnění podmínky 3300 směn mu chybí 198 směn získaných v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2008. Citované nařízení stanoví, že lze prokázat tyto skutečnosti pouze potvrzením podle § 4 tohoto nařízení, proto není tedy přípustný žádný jiný způsobe prokázání, tedy ani čestné prohlášení účastníka řízení či čestné prohlášení svědků. Žalovaná proto důkladně a opakovaně prověřovala možnost, zda D. s.p. může vydat potvrzení podle § 4 citovaného nařízení, a to nad rámec své povinnosti, neboť v uvedeném ustanovení se uvádí výslovně, že potvrzení vydávají zaměstnavatelé na žádost příslušných osob vykonávajících u nich zaměstnání v hornictví v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2008. D., s.p. již v odpovědi ze dne 24. 8. 2011 adresované přímo žalobci uvedlo, že nemá k dispozici žádné záznamy o odfáraných směnách bývalých zaměstnanců J. l. d., s.p. H. po 31. 12. 1992, a z tohoto důvodu nemůže požadované potvrzení vystavit. Žalovaná postoupila dne 9. 6. 2014 D., s.p. veškeré podklady, které ji k tomuto účelu poskytl žalobce. Z vyjádření této organizace ze dne 4. 7. 2014 vyplývá, že nemá k dispozici žádné záznamy o odfáraných směnách po 31. 12. 1992 bývalých zaměstnanců J. l. d., s.p. Hodonín, neboť citované nařízení ukládá pouze povinnost evidovat směny odpracované v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech. Z dokladů, které má tato organizace k dispozici ve své evidenci, zejm. z mzdových listů vystavených J. l. d., s.p. H., není patrné, zda odpracované směny jsou zároveň směny odfárané v zaměstnání I. AA pracovní kategorii, I. A pracovní kategorii anebo odpracované na povrchu dolu. D. s.p. výslovně uvedlo, že z důvodu neevidování těchto směn nemůže žalobci vystavit požadované potvrzení podle § 4 citovaného nařízení. Proto žalovaná dopisem ze dne 1. 10. 2014 žádala D. s.p. alespoň o potvrzení odpracovaných směn v době od 1. 1. 1993 do 9. 5. 1994, po kterou trvalo zaměstnání žalobce u J. l. d., s.p. H. podle mzdových listů žalobce. V odpovědi ze dne 7. 10. 2014 informovalo D., s.p. žalovanou, že podle záznamů na mzdových listech odpracoval žalobce 205 směn v roce 1993 a 92,5 směny v roce 1994, přičemž zdůraznilo, že směny jsou podle mzdových listů za uvedené období celkem a v žádném případě se tedy nejednalo o směny „odfárané“, tzn. odpracované v podzemí. Tutéž informaci potvrdilo D., s.p. ještě jednou dopisem ze dne 20. 2. 2015. Žalovaná dále prověřovala, zda je možno zohlednit při rozhodování o žádosti žalobce předložená čestná prohlášení ze dne 24. 2. 2014 a jeho tří svědků ze dne 27. 2. 2014, tzn. ing. J. N., F. F. a E. S. o tom, že žalobce vykonával od 1. 1. 1993 do 9. 5. 2014 výhradně práci horníka – dělníka, důlního elektromontéra se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinném dole D.1. M. D. Z evidenčních listů vedených žalovanou lze mít za prokázané, že uvedení svědkové byli v předmětné době zaměstnáni u téhož zaměstnavatele jako žalobce, u žádného však nebylo potvrzeno zaměstnavatelem ve smyslu § 4 citovaného nařízení, že směny odpracované po 31. 12. 1992 byly odpracovány na stálém pracovišti pod zemí v hlubinných dolech. Vzhledem k tomu, že u navržených svědků nebylo bez pochyb prokázáno, že sami v uvedené době pracovali na stálém pracovišti pod zemí v hlubinných dolech, nelze mít tuto skutečnost za hodnověrně osvědčenou na základě jejich čestného prohlášení. Žalovaná poukázala na ustanovení § 85 zákona č. 582/1991 Sb., které připouští k prokázání doby pojištění použití čestného prohlášení nejméně dvou svědků a žadatele o důchod nebo úpravu důchodu, nelze-li tuto dobu prokázat jinak, které žalovaná vykládá tak, že se vztahuje výslovně na prokázání doby pojištění, která v případě žalobce je prokázána evidenčními listy. Podle názoru žalované citované nařízení umožňuje prokázat počet odfáraných směn po 1. 1. 1993 pouze potvrzením zaměstnavatele podle § 4 tohoto nařízení. Proto není v případě žalobce možno uznat čestné prohlášení dvou svědků a jeho vlastní, neboť to neumožňuje zákon ani jiný právní předpis. Žalovaná uzavřela, že žalobce se nepodařilo prokázat získání směn v I.AA pracovní kategorii v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2008, z čehož vyplývá, že výrok prvostupňového rozhodnutí, že podmínky ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 363/2009 Sb. nebyly splněny, je odůvodněný. Proto shledala námitky žalobce jako nedůvodné. V ž