6 As 69/2016 — Nejvyšší správní soud

29 A 198/2016- 91 - text 13 pokračování 29 A 198/2016 29 A 198/2016-91 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: Czech Outdoor s. r. o., se sídlem Praha 4, Štětkova 1638/18, zastoupeného JUDr. Vladimírou Glatzovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Husova 5, proti žalovanému Magistrátu města Brna, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve výzvě ze dne 6. 9. 2016, č. j. MMB/0345275/2016, sp. zn. 5400/OD/MMB/0345275/2016, k odstranění reklamního zařízení umístěného na pozemku parc. č. 9701/16 v katastrálním území Židenice [611115], a v zakrytí, odstranění a likvidaci tohoto reklamního zařízení, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Žaloba [1] Žalobce ve včas podané žalobě uvedl, že výzvou ze dne 6. 9. 2016, č. j. MMB/0345275/2016, sp. zn. 5400/OD/MMB/0345275/2016, mu žalovaný udělil pokyn, aby odstranil reklamní zařízení umístěné na pozemku parc. č. 9701/16 v katastrálním území Židenice [611115] (dále též jen „předmětné reklamní zařízení“), neboť jej provozuje v silničním ochranném pásmu místní komunikace II. třídy bez povolení silničního správního úřadu. Tato výzva je nezákonná. Není však rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), a nelze se proti ní domáhat ochrany ani podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Jedinou možnou obranou proti nezákonné výzvě a proti hrozícímu zakrytí, odstranění a likvidaci předmětného reklamního zařízení je žaloba dle § 82 s. ř. s. [2] Žalobce konstatoval, že předmětné reklamní zařízení bylo na dotčený pozemek umístěno v roce 2005 v souladu s platnými právními předpisy, a to na základě rozhodnutí Úřadu městské části Brno-Židenice ze dne 3. 8. 2005. Následně tentýž úřad dne 19. 1. 2011 vydal souhlas se změnou v užívání. Předmětné reklamní zařízení bylo umístěno rovněž v souladu s tehdejším zněním zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V té době pozemek nespadal do silničního ochranného pásma, jak je upraveno v aktuálním znění téhož zákona. [3] V době umístění předmětného reklamního zařízení nebylo vyžadováno povolení silničního správního úřadu, což s ohledem na zásadu nepřípustnosti retroaktivity platí doposud. Odbor dopravy Magistrátu města Brna se navíc k umístění a provozování předmětného reklamního zařízení z hlediska posouzení jeho bezpečnosti a vlivu na provoz na pozemních komunikacích kladně vyjádřil v individuálním právním aktu ze dne 19. 7. 2005. Od té doby se přitom místní poměry nezměnily. Není důvodu, aby žalovaný toto svoje dřívější rozhodnutí nyní nerespektoval, přestože po formální stránce nekoresponduje s aktuálně vydávanými tituly. V roce 2005 však taková forma byla dostatečná. I z průběžné novelizace § 44 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je bez pochyb zřejmé, že stanovisku žalovaného byl při jeho vydání přiznán statut samostatného správního rozhodnutí. Teprve s účinností od 1. 1. 2007 byl do uvedeného ustanovení vložen doplněk, že nově vydané souhlasy a stanoviska coby podklady pro rozhodnutí nejsou samostatnými správními rozhodnutími. [4] Ke změně zákona regulujícího jak silniční ochranné pásmo, tak status souhlasů a stanovisek vydávaných podle zákona o pozemních komunikacích, došlo až po umístění předmětného reklamního zařízení. Na jeho provozování tak nelze aplikovat aktuální znění zákona o pozemních komunikacích, a to zejména kvůli zásadě zákazu retroaktivity právních předpisů. Předmětné reklamní zařízení bylo umístěno v dobré víře s vědomím tehdejší právní úpravy a v souladu s rozhodnutím žalovaného. Jeho odstraněním by došlo k neoprávněnému zásahu do legitimního očekávání žalobce a k zásahu do jeho práva na ochranu majetku. [5] Nemožnost aplikace aktuálního znění zákona o pozemních komunikacích na předmětné reklamní zařízení plyne i z důvodové zprávy k novele zákona o pozemních komunikacích provedené zákonem č. 196/2012 Sb., podle níž bylo nezbytné vypořádat se s provozováním reklamních zařízení umístěných za předchozí právní úpravy, tedy v době, kdy dané pozemky nespadaly do silničního ochranného pásma a provozování reklamních zařízení se řídilo výhradně povoleními stavebního úřadu. Žalobci nelze klást k tíži změnu zákonného režimu reklamních zařízení, zvláště tehdy, pokud jim nebyla poskytnuta ochrana formou přechodných ustanovení. [6] Při aplikaci testu proporcionality v dané věci nemůže převážit intenzita veřejného zájmu. V prvé řadě se jedná pouze o pozemní komunikaci II. třídy. Současně se pak jedná o pozemní komunikaci ve městě. Z hlediska dopravně psychologického bylo akreditovanými dopravními psychology konstatováno, že stavby pro reklamu ve městech nemají vliv na bezpečnostní situaci na pozemních komunikacích. [7] Výzva k odstranění reklamního zařízení tak dle žalobce představovala přímý zásah do jeho legitimního očekávání v garanci práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 Listiny), a to na základě nepřípustné retroaktivity právních předpisů. [8] Na základě výše uvedeného žalobce navrhl, aby soud přikázal žalovanému zdržet se zásahů do předmětného reklamního zařízení, a to zejména jeho zakrýváním, odstraňováním či likvidací, a obnovit stav před výzvou k odstranění předmětného reklamního zařízení. II. Vyjádření žalovaného k žalobě [9] Dle žalovaného z § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že v případech, kdy vlastník reklamního zařízení nedisponuje povolením silničního správního úřadu (zde: žalovaného), je posledně uvedený povinen vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Nelze tak učinit závěr, že výzva ze dne 6. 9. 2016 je zásahem nezákonným, neboť žalovaný realizoval své oprávnění, resp. povinnost. [10] Žalovaný vyzval žalobce proto, že dne 1. 7. 2011 došlo k změně definice pojmu „souvisle zastavěné území obce“, čímž se předmětné reklamní zařízení ocitlo v silničním ochranném pásmu místní komunikace II. třídy (což žádná ze stran nečiní sporným), v němž před tím nebylo. [11] K tvrzení žalobce, že předmětné reklamní zařízení bylo zřízeno v souladu s tehdejšími platnými právními předpisy na základě rozhodnutí stavebního úřadu a následně souhlasu se změnou v užívání, žalovaný poukázal na změny právní úpravy ohledně pojmu „souvisle zastavěné území obce“. Definice tohoto pojmu byla do textu zákona o pozemních komunikacích vložena zákonem č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění. Zákonem č. 152/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl poté s účinností od 1. 7. 2011 pojem „souvisle zastavěné území obce“ pro účely určení silničního ochranného pásma novelizován do současné podoby. Zákon č. 152/2011 Sb. neobsahoval žádná přechodná ustanovení týkající se reklamních zařízení, která se v důsledku změny zákona ocitla mimo souvisle zastavěné území obce v ochranném pásmu pozemní komunikace (tak se tomu stalo i v daném případě). V tomto kontextu vláda České republiky schválila usnesením č. 599 ze dne 10. 8. 2011 Národní strategii bezpečnosti silničního provozu 2011–2020, dle jejíhož opatření K2 mají být za účelem bezpečnějších pozemních komunikací zjištěna a odstraněna všechna reklamní zařízení, která se od 1. 7. 2011 nacházejí v silničních ochranných pásmech z důvodu ztráty statusu staveb umístěných v souvisle zastavěných územích obcí. Bylo na straně žalobce jako vlastníka reklamního zařízení, aby byl srozuměn se svými povinnostmi, které vyplývají z obecně závazných právních předpisů. [12] Posouzení žalovaného ze dne 19. 7. 2005 nebylo správním rozhodnutím. Dle právní úpravy navíc reklamní zařízení nelze povolit na dobu delší než 5 let. Tato doba tak již dávno uplynula a žádné nové povolení nebylo v dané věci vydáno. Dne 15. 9. 2016 žalobce požádal Policii České republiky o vyjádření k umístění předmětného reklamního zařízení na dotčeném pozemku, policie však dne 20. 10. 2016 vydala nesouhlasné vyjádření. V návaznosti na to žalovaný sdělil žalobci, že jeho žádosti o souhlas s provozováním předmětného reklamního zařízení nelze vyhovět. Žalobce si tedy byl vědom toho, že předmětné reklamní zařízení provozoval v rozporu s právní úpravou. [13] Nelze souhlasit s tvrzením, že výzva představovala přímý zásah do legitimního očekávání žalobce ohledně práva vlastnit majetek a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Žalobce nemohl být v dobré víře, jestliže provozoval předmětné reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu bez povolení žalovaného. Je