1 As 35/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 106/2015- 63 - text 16 pokračování 30 A 106/2015 30 A 106/2015 – 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobkyně: nezl. M. F., zastoupené zákonným zástupcem Mgr. M. F., proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2015, č. j. JMK 76097/2015, sp. zn. S - JMK 110551/ 2012 OŠ, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí ředitelky Mateřské školy Újezd u Brna, okres Brno-venkov, příspěvkové organizace (dále jen „ředitelka MŠ“), ze dne 11. 9. 2012, č. j. MŠ/162/2012. Tímto rozhodnutím žalobkyně nebyla přijata k předškolnímu vzdělávání. Dne 30. 4. 2012 podala žalobkyně prostřednictvím svého zákonného zástupce žádost o přijetí k předškolnímu vzdělání v Mateřské škole Újezd u Brna, okres Brno-venkov, příspěvková organizace (dále též „MŠ“), a to od školního roku 2012/2013. O podané žádosti rozhodla ředitelka MŠ dne 25. 5. 2012 pod č. j. MŠ/77/2012 tak, že žalobkyně nebyla k předškolnímu vzdělání přijata. Rozhodnutí ředitelky MŠ bylo následně rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 7. 2012, č. j. JMK 66872/2012, zrušeno pro nepřezkoumatelnost a věc byla ředitelce MŠ vrácena k novému projednání. Ta poté dne 11. 9. 2012 rozhodla pod č. j. MŠ/162/2012 tak, že žalobkyni opětovně nepřijala k předškolnímu vzdělávání. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila odvoláním, o kterém žalovaný rozhodl dne 31. 10. 2012 pod č. j. JMK 110551/2012 tak, že odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí ředitelky MŠ potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaného žalobkyně napadla žalobou, o níž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 8. 2014, č. j. 30 A 115/2012 - 62, tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalovaného byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č. j. 8 As 154/2014 - 49. Žalovaný (vázán vysloveným právním názorem správních soudů) poté rozhodnutím ze dne 15. 6. 2015, č. j. JMK 76097/2015, opětovně odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí ředitelky MŠ ze dne 11. 9. 2012, č. j. MŠ/162/2012, potvrdil. Toto rozhodnutí je nyní předmětem přezkumu ze strany zdejšího krajského soudu na základě podané žaloby. II. Obsah žaloby Žalobkyně v podané žalobě předně brojí proti vydané směrnici ředitelky MŠ, č. j. MŠ/182/11, stanovící kritéria pro přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání v MŠ, a to pro její diskriminační charakter. Dle jejího názoru byla žalobkyně při rozhodování o nepřijetí k předškolnímu vzdělávání v MŠ přímo diskriminována výlučně na základě svého věku, a to ve vztahu ke starším dětem, které povinnou školní docházku nastoupí ve stejný den jako ona (dne 1. 9. 2015), tj. uvnitř skupiny dětí nacházejících se ve zcela shodném postavení. Žalobkyně podrobně rozebrala charakter předškolního vzdělávání, kdy především poukázala na skutečnost, že toto tvoří plnohodnotnou součást vzdělávacího systému, jehož smyslem a cílem je vytvářet předpoklady pro pokračování v dalším vzdělávání a vyrovnávat nerovnoměrnosti vývoje dětí před nástupem povinné školní docházky. Žalobkyně předestřela právní úpravu týkající se přijímání k předškolnímu vzdělávání a doplnila, jaký byl v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015, č. j. 8 As 154/2014 - 49, úkol žalovaného při přezkumu prvostupňového rozhodnutí ředitelky MŠ. Dle názoru žalobkyně však žalovaný na přezkum rozhodnutí zcela rezignoval, nevypořádal se s jejími námitkami vznesenými ve vyjádřeních ze dne 15. 9. 2014 a 15. 4. 2015 a neprovedl ani jí navrhované důkazy. Dále, ačkoliv žalobkyně namítala nesoulad aplikace kritéria věku s antidiskriminačním zákonem, žalovaný podle této právní normy vůbec nerozhodoval. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že kritérium věku lze při přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání aplikovat různým způsobem, přičemž způsob, jakým tak učinil žalovaný, byl přímo diskriminační. Ve svých důsledcích (bez ohledu na to, že to nebylo zamýšleným cílem) aplikace tohoto kritéria vedla k vyčlenění děti mladších, kterým bude před nástupem k povinné školní docházce poskytnuto o jeden rok kratší předškolní vzdělávání. Žalobkyně se proto domáhala určení, že uplatnění kritéria věku (s prioritou starších dětí) uvnitř skupiny dětí se stejným nástupem povinné školní docházky je v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3, ve spojení s § 7 odst. 1, zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „antidiskriminační zákon“). Dle žalobkyně se v daném případě jednoznačně nejednalo o rozlišování odlišností ve smyslu antidiskriminačního zákona, přičemž pro uplatnění zvoleného kritéria nelze nalézt ani legitimní cíl ve smyslu § 7 odst. 1 antidiskriminačního zákona. Tento cíl dle žalobkyně nevyplývá ani z ustanovení § 34 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „školský zákon“), jelikož výkladem tohoto ustanovení lze dovodit pouze prioritu předškolní přípravy dětí, které nastoupí povinnou školní docházku dříve; a nemohou jím být ani tzv. důvody sociální, jak krajský soud dovodil v předcházejícím zrušovacím rozsudku. Žalobkyně upozornila, že o jejím nepřijetí k předškolnímu vzdělávání de facto výlučně rozhodlo kritérium věku (přednost starších dětí), které jde přímo proti smyslu předškolního vzdělávání tak, jak jej v podané žalobě popsala. Dle žalobkyně bylo v daném případě možné nalézt hned několik příkladů nediskriminačních kritérií, a to např. prioritu mladších dětí v rámci jednoho ročníku nebo losování. Žalobkyně odmítla také argumentaci žalovaného o objektivitě předmětného kritéria, která byla dle jejího názoru pro posouzení souladu tohoto kritéria s antidiskriminačním zákonem zcela nerozhodná. S ohledem na vše výše uvedené proto žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě předně upozornil na možné naplnění podmínek pro odmítnutí žaloby dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Měl za to, že sporná část kritérií pro přijetí k předškolnímu vzdělávání v MŠ prošla již dvojím soudním přezkumem, v tomto přezkumu obstála, a tedy se jedná o věc již pravomocně rozhodnutou. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že obsah napadeného rozhodnutí byl v daném případě ovlivněn příslušnými právními předpisy, ale zejména závěry, které ve svém zrušujícím rozsudku (následně potvrzeném Nejvyšším správním soudem) vyslovil Krajský soudu v Brně. K problematice přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání žalovaný odkázal na důvodovou zprávu ke školskému zákonu a k žalobkyní zmiňovanému smyslu předškolního vzdělávání konstatoval, že k tomuto slouží především institut přednosti „předškoláka“ před jinými uchazeči. Žalovaný reagoval na argumenty žalobkyně, že mladší děti jsou méně vyspělé než děti starší, a dále připomněl, že zákonodárce považuje za nezbytné předškolní vzdělávání právě v rozsahu jednoho školního roku, a proto není možné automaticky dovozovat důsledky ve smyslu znevýhodnění dítěte, pokud se mu v jeho třech letech předškolního vzdělávání nedostane. Komplexní posuzování individuálních potřeb předškolního vzdělávání každého dítěte je dle žalovaného nereálné, a proto jsou při převisu poptávky mateřské školy nuceny stanovovat pro rozhodování kritéria. Žalovaný dále shrnul svou argumentaci stran preference přijímání starších dětí v rámci stejné věkové skupiny do mateřských škol a setrval na svém závěru, že tento postup vychází z příslušných ustanovení školského zákona. Žalovaný se vyjádřil také k návrhu žalobkyně preferovat v rámci skupiny dětí se společným nástupem k povinné školní docházce děti mladší a vypořádal se také s návrhy žalobkyně na provedení důkazu znaleckým posouzením. V závěru žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu usnesením odmítl, případně aby ji jako nedůvodnou zamítl. IV. Replika žalobkyně Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného replikou, v níž předně odmítla závěr žalovaného o existenci překážky rei iudicatae v dané věci. Dále zcela odmítla také argumentaci žalovaného spočívající v naplnění smyslu předškolního vzdělávání institutem přednosti „předškoláka“ před o