5 As 62/2015 — Nejvyšší správní soud

30 A 126/2015- 31 - text 10 pokračování 30 A 126/2015 30 A 126/2015 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Viktora Kučery, v právní věci žalobce: L. J., zastoupen Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem, se sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor životního prostředí, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2015, č. j. JMK 106566/2015, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2015, č. j. JMK 106566/2015, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Blansko, odboru životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 5. 2015, č. j. MBK 18575/2015/ŽP/Su. I. Vymezení věci (včetně rekapitulace průběhu správního řízení) Dle spisového materiálu byl žalobce správním orgánem I. stupně nejprve uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v jeho jednání dne 30. 3. 2014, kdy měl vjet motorovou čtyřkolkou do lesního porostu na parc. č. x v k. ú. O. Správní orgán I. stupně shledal žalobce za výše uvedené jednání vinným ze spáchání přestupku dle § 53 odst. 1 písm. g) zákona č. 289/1995., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „lesní zákon“) rozhodnutím ze dne 29. 9. 2014, č. j. MBK 32594/2014/ŽP/Su. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal a odvolací orgán (žalovaný) jej rozhodnutím ze dne 18. 11. 2014, č. j. JMK 122673/2014, dle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), zrušil a řízení zastavil. Žalovaný tento postup zvolil z důvodu, že správní orgán I. stupně chybně kvalifikoval jednání žalobce, tj. daným jednáním se žalobce nemohl dopustit přestupku dle § 53 lesního zákona, nýbrž jiného správního deliktu dle téhož zákona. Správní orgán I. stupně, respektujíc právní názor žalovaného, zahájil správní řízení o jiném správním deliktu Oznámením ze dne 5. 1. 2015, č. j. MBK 42706/2014/ŽP/Su. Usnesením ze dne 10. 2. 2015, č. j. MBK 4965/2015/ŽP/Su, bylo předmětné správní řízení sloučeno se správním řízením o jiném správním deliktu, jehož se měl žalobce dopustit taktéž dne 30. 3. 2014 tím, že v době mezi 17:00 a 17:40 pokácel v lesním porostu zvaném „Na Raškách“ na lesním pozemku p. č. x v k. ú. O. listnaté dřeviny v množství cca 2,5 m3 dřevní hmoty. Dne 20. 5. 2015 rozhodl správní orgán I. stupně, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 54 odst. 2 písm. lesního zákona, neboť prováděl činnost dle § 20 odst. 1 písm. g) tohoto zákona v lese zakázané, tj. porušil zákaz vjezdu a stání motorovými vozidly v lese. Stejným rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona, neboť prováděl činnosti v lese zakázané dle § 20 odst. 1 písm. d) téhož zákona, tj. porušil zákaz těžit stromy a keře a nebo je poškozovat. Za výše uvedena jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, v němž uplatnil obdobné námitky jako v nyní projednávané žalobě. II. Obsah žaloby Žalobce v daném řízení shledal překážku rei iudicatae, kdy dle jeho názoru bylo rozhodnutím žalovaného o zrušení rozhodnutí a zastavení řízení, č. j. JMK 122673/2014 ze dne 18. 11. 2014, rozhodnuto meritorně. Žalobce připustil, že některá rozhodnutí o zastavení řízení sice mohou mít pouze procesní charakter, ovšem i odborná literatura (JEMELKA, L., VETEŠNÍK, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 408-418) potvrzuje jeho domněnku, že toto není ten případ. I když bylo KÚ JMK rozhodováno podle správního řádu, na místě je analogické použití právě přestupkového zákona, resp. komentářové literatury k němu, neboť právě tento zákon obsahuje obecnou úpravu řízení o přestupcích (a v danou chvíli byl skutek skutečně projednáván jako přestupek). Vedle obecně vymezených důvodů pro zastavení řízení, jež jsou uvedeny ve správním řádu, zákon o přestupcích vyjmenovává další důvody pro zastavení řízení, přičemž jedním z nich je „skutek, o němž se řízení vede, se nestal nebo není přestupkem“. Jedná se „zastavovací“ důvod s účinky res iudicata, neboť než odvolací správní orgán došel k závěru, že skutek není přestupkem, musel odvoláním napadené rozhodnutí věcně posoudit. Pro podporu této teze slouží mj., že se i fakticky jednalo o rozhodnutí a nikoli o usnesení správního orgánu, doručovalo se účastníkům řízení (a nikoli jen poznamenávalo do spisu a vyrozumívalo) a právní moci nabylo až doručením, nikoli již samotným vydáním. Pro úplnost žalobce dodává, že vlastnost nepřípustnosti podat odvolání zde byla dána druhoinstanční fází řízení, v níž takto bylo rozhodnuto, nikoli povahou rozhodnutí. Žalobce má tedy za nesporné, že rozhodnutí KÚ JMK o zastavení řízení bylo meritorní a jako takové založilo překážku věci rozhodnuté. Co do argumentu žalovaného, že se jednalo o procesní rozhodnutí a ve skutečnosti nebylo úmyslem odvolacího orgánu řízení zastavit, nýbrž jen poučit správní orgán prvního stupně o správném postupu (klasifikaci), k tomuto žalobce uváděl, že za tímto účelem poskytuje správní řád žalovanému možnost rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání (§ 90 odst. 1, písm. b) SŘ), přičemž jeho názor by byl pro podřízený správní orgán závazný. I přes tuto možnost však odvolací správní orgán řízení zastavil a definitivnost tohoto rozhodnutí o skutku shora popsaném ke dni 18. 11. 2014 nelze zpochybňovat. Pokud tedy správní orgán I. stupně opětovně rozhodoval o témže skutku, došlo k porušení zásady ne bis in idem. Jednalo se o úplnou totožnost skutku, kdy je dána úplná shoda v jednání i v následku. K posouzení totožnosti skutku se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tz 10/2011, v němž uvedl, že „zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné, představují popisy skutkového stavu, a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních; totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v místě a čase.“ Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02. Ústavní soud zde vyslovil, že: „Podstatu skutku (z hlediska soudního trestání) tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený…“ Další žalobní námitka spočívala v nesprávním právním posouzení jednání žalobce. Podle žalobce měla být obě jednání kvalifikována jako přestupky, nikoliv jako správní delikty dle lesního zákona. Zákon o přestupcích ve svém ust. § 2 odst. 1 definuje pojem přestupku jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Oním „jiným zákonem“ je v tomto případě lesní zákon, jenž je speciálním právním předpisem vůči zákonu o přestupcích, kdy za přestupek výslovně označuje jednání vyjmenovaná v ust. § 53 odst. 1. Jestliže tedy lesní zákon určité protiprávní jednání označuje za přestupek, vždy se o přestupek jedná. Z tohoto současně vyplývá, že teprve pokud jednotlivé porušení právní povinnosti není zahrnuto ve výčtu činností, jež jsou klasifikovány jako přestupek, teprve tehdy se jedná o jiný správní delikt. Aplikováno na konkrétní případ, stanoví-li § 53 odst. 1, písm. g) lesního zákona výslovně, že přestupku se dopustí ten, kdo v rámci běžného užívání lesa bez povolení poruší zákaz vjezdu a stání motorovým vozidlem, pak se jednoznačně jedná o přestupek, nikoli o jiný správní delikt, jak ve svém výkladu dovodil žalovaný, jehož výklad odvíjející se od § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona a za použití ust. § 20 odst. 1, písm. g) lesního zákona, je příliš extenzivní a jako takový jej nelze akceptovat. To samé platí i v případě druhého skutku (spočívajícího v údajné neoprávněné těžbě dřevního porostu), který byl kvalifikován jako jiný správní delikt a nikoli jako přestupek, přestože tento postup nemá zákonný podklad. Jak těžba stromů a keřů nebo jejich poškozování, tak vjezd a stání motorovými vozidly v lese jsou dle výslovné dikce ustanovení § 53 odst. 1 lesního zákona přestupky a podle toho o nich musí být příslušným orgánem jednáno a rozhodováno. Při řízení o přestupku je nutné postupovat podle zákona o přestupcích, neboť zákon o lesích neobsahuje žádnou zvláštní procesní úpravu. V souvislosti s touto skutečností lze rovněž uvést odkaz na ustanovení § 53 odst. 3 lesního zák