2 Afs 109/2007 — Nejvyšší správní soud

29 A 23/2016- 96 - text 14 29 A 23/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobce: Enerstar s. r. o. v likvidaci sídlem Perucká 2482/7, 120 00 Praha 2 zastoupený advokátem JUDr. Ing. Janem Vychem sídlem Lazarská 11/6, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo náměstí 5, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 1. 2016, č. j. 06906-23/2014-ERU takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V záhlaví citovaným rozhodnutím předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále též „předsedkyně Úřadu“) zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2015, č. j. 06906-17/2014-ERU, sp. zn. KO-06906/2014-ERU. Výrokem I. tohoto rozhodnutí žalovaný deklaroval, že se žalobce (resp. jeho právní předchůdce - společnost SFW, s.r.o.) dopustil spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), v tehdy platném znění, tím, že při kalkulaci výsledné ceny tepelné energie za rok 2011 v cenové lokalitě „Kroměříž“ postupoval v rozporu s § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, když nedodržel podmínky cenového rozhodnutí žalovaného č. 1/2010 ze dne 11. 10. 2010, k cenám tepelné energie, a to konkrétně jednak bod (1.1) uvedeného cenového rozhodnutí, když v položce „Výrobní režie“ neoprávněně zahrnul náklad za zprostředkování prodeje vozu v částce 2.499,66 Kč bez DPH, který nesouvisí s výrobou ani rozvodem tepelné energie, a v položce „Ostatní stálé náklady“ neoprávněně zahrnul daň z převodu nemovitosti přiznanou dne 8. 3. 2011 ve výši 100.500 Kč a daň z převodu nemovitosti přiznanou dne 21. 3. 2011 ve výši 9.378 Kč, které nesouvisí s výrobou ani rozvodem tepelné energie; jednak bod (2.2.1) Přílohy č. 1 uvedeného cenového rozhodnutí ve spojení s bodem (2.2.1) Přílohy cenového rozhodnutí žalovaného č. 7/2008 ze dne 2. 9. 2008, když v položce „Odpisy“ u (ve výroku specifikovaného) majetku pořízeného v roce 2006 a zařazeného do odpisové skupiny č. 4 a č. 5 uplatnil neoprávněně (nad rámec povoleným odpisům) náklady ceně tepelné energie ve výši 976.668 Kč bez DPH. Výrokem II. žalovaný uložil žalobci dle § 18 odst. 3 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), opatření k nápravě zjištěného protiprávního stavu spočívající v povinnosti žalobce vystavit ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí odběratelům tepelné energie v lokalitě „Kroměříž“ opravné vyúčtování výsledné ceny tepelné energie za rok 2011 spolu s příslušnou sazbou DPH tak, aby výsledná cena tepelné energie nezahrnovala neoprávněné náklady v celkové výši 1.089.045 Kč bez DPH uvedené ve výroku I. rozhodnutí, a současně v povinnosti doložit splnění této povinnosti žalovanému ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Výrokem III. pak žalovaný za spáchání správního deliktu uložil žalobci podle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách pokutu ve výši 1.089.045 Kč splatnou do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Výrokem IV. žalovaný uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. 2. Citované rozhodnutí ze dne 15. 10. 2015 bylo v pořadí již druhým rozhodnutím žalovaného v dané věci, neboť první rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 06906-7/2014-ERU, sp. zn. KO- 06906/2014-ERU, bylo v rozsahu výroku I. až IV. k rozkladu žalobce zrušeno, a to rozhodnutím předsedkyně Úřadu ze dne 29. 6. 2015, č. j. 06906-12/2014-ERU. Předsedkyně Úřadu ve svém zrušujícím rozhodnutí uvedla, že ačkoliv učiněná kontrolní zjištění svědčí pro závěr, že žalobce zahrnoval do ceny tepelné energie odpisy v nepřiměřené výši (což bylo způsobeno krátkou dobou odpisování), způsob, jakým žalovaný k těmto závěrům dospěl a jak vyčíslil výši neoprávněně zahrnutých odpisů, vyplývá z nesprávného výkladu aplikovaných právních předpisů. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.), žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 4. Žalobce, za použití obdobné argumentace jako ve svém rozkladu proti rozhodnutí žalovaného, namítá především nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro nedostatek důvodů. Žalobce je totiž toho názoru, že se předsedkyně Úřadu v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádala s jeho konkrétními námitkami, vznesenými v jím podaném rozkladu, když místo toho v odůvodnění podala jakýsi teoretický výklad cenotvorby. 5. Co se týče věcných námitek, žalobce předně zpochybňuje závěr žalovaného, že žalobcem stanovená doba odepisování daného majetku byla příliš krátkou a měl mít minimálně délku doby odepisování stanovenou zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Ačkoliv tento závěr dovozuje žalovaný z bodu 2.2.1 přílohy č. 1 cenového rozhodnutí č. 7/2008, které v odůvodněných případech předepisuje jako minimální dobu odepisování dobu stanovenou dle zákona o daních z příjmů, napadené rozhodnutí zcela postrádá odůvodnění, proč právě nynější případ zčásti opotřebeného majetku je tím odůvodněným případem ve smyslu citovaného ustanovení. Názor žalovaného i předsedkyně Úřadu, že uvedená výjimka je pro žalobce příznivější, není správný; doba odepisování se tím naopak prodlužuje. Pokud žalovaný i předsedkyně Úřadu při formulaci názoru, že doba odepisování, na základě níž dodavatel určuje výši účetních odpisů, musí odpovídat dlouhodobě obvyklé použitelnosti, odkazují na Český účetní standard č. 708, přičemž sami uznávají, že se uvedený standard na žalobce nevztahuje, stává se jejich argumentace vnitřně rozpornou. Pokud předsedkyně Úřadu současně uvedla, že předchozí cenová rozhodnutí výslovně délku odepisování majetku neregulovala, avšak není důvod se domnívat, že by uvedenou otázku v zásadě pojímala odlišně, tím dle žalobce dovodila, že cenové rozhodnutí, které v rozhodné době nebylo účinné, lze na předmětný případ aplikovat. To je zcela v rozporu se zákazem retroaktivního účinku právních norem. 6. Rozhodnutí žalovaného dle žalobce ani nerespektuje rozdíl mezi účetními a daňovými odpisy. Zatímco v případě daňových odpisů je doba odepisování v případě změny vlastníka majetku přetrhávána a počíná běžet nová doba odepisování, v případě účetních odpisů tomu tak není - doba odepisování je dána dobou použitelnosti majetku a je jeho jednotlivými vlastníky takříkajíc postupně odžívána. Počátek běhu doby odepisování je tedy odlišný. Žalovaný tak na jednu stranu správně konstatuje, že žalobce měl uplatňovat účetní odpisy, nicméně současně počátek doby odepisování posuzuje podle předpisů pro odpisy daňové, což činí jeho argumentaci rozpornou. Doba odepisování podle daňových předpisů (i pokud by její aplikace byla odůvodněna) musí být počítána od okamžiku běhu doby použitelnosti tohoto majetku, tedy od jeho vzniku, resp. uvedení do užívání. Předsedkyně Úřadu se ovšem dle žalobce s tímto dostatečně nevypořádala. Žalobce v této souvislosti rovněž namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, když konkrétně nezjistil, od jakého okamžiku počala běžet doba odepisování předmětného majetku žalobce. Nejedná se o den nabytí majetku žalobcem, nýbrž o okamžik zahájení užívání majetku jeho prvním vlastníkem, jak vyplývá z § 56 odst. 1 vyhlášky Ministerstva financí č. 500/2002 Sb. v návaznosti na § 28 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“), nicméně tento okamžik ovšem žalovaný nezjistil. Žalovaný zcela mylně uvedl, že předmětný majetek byl před jeho nabytím žalobcem užíván 3 až 5 let, přičemž žalovaný zde měl vycházet z informací od předchozího vlastníka, společnosti Techem spol. s r. o. Pokud jde o datum vzniku (zahájení užívání) předmětného majetku, je na žalovaném, aby jej zjistil. Žalobce ve správním řízení pro ilustraci poukázal na to, že předmětný majetek vznikl mnohem dříve, než byl nabyt žalobcem, ale i společností Techem. Žalobce je proto toho názoru, že postup žalovaného, jenž stanovil dobu použitelnosti majetku na základě doby odepisování stanovené společností Techem, je nezákonný, když ani není postaveno najisto, že právě postup společnosti Techem byl jediný správný. 7. Výrok II. rozhodnutí žalovaného je dle žalobce nepřezkoumatelný, neboť je neurčitý. Žalobci je uloženo provést opravnou kalkulaci, český právní řád ovšem takový pojem nezná. Není tak zřejmé, co má žalobce vykonat. Tvrzení předsedkyně Úřadu, že se tím myslí řádná kalkulace, objasnění nepřineslo. Stejně tak se ve výroku II. nepodává, jakým způsobem má žalobce provést s odběrateli tepelné energie v lokalitě Kroměříž vyúčt