1 Afs 183/2014 — Nejvyšší správní soud

29 Af 145/2016- 91 - text 12 29 Af 145/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: American Game, s r. o., IČO: 255 71 354 sídlem číslo popisné 146, Komořany zastoupený daňovým poradcem Ing. Radkem Lančíkem sídlem Divadelní 4, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2016, čj. 45575/16/5200-11435-711305, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad ve Vyškově (dále jen „finanční úřad“) svým rozhodnutím ze dne 22. 6. 2012, čj. 98063/12/341910706958, upravil daňovou povinnost žalobce oproti daňovým přiznáním, jelikož dospěl k závěru, že žalobce nevyloučil dle § 25 odst. 1 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále též „zákon o daních z příjmů“), v plné výši náklady, které přímo souvisí s příjmy od daně osvobozenými dle § 19 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů. Náklady, které se přímo vztahují k osvobozeným příjmům z provozu loterií a jiných podobných her (opravy, servis, odpisy, nájem hracích zařízení, správní poplatky, místní poplatky, odvody na státní dozor, vyplacené výhry a odvody na veřejně prospěšné účely) nelze pro daňové účely uznat za náklady vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Tyto náklady nelze tzv. klíčovat podle poměru osvobozených příjmů a zdaňovaných příjmů. Finanční úřad proto navýšil částku daňově neúčinných nákladů o 32 599 348 Kč. 2. O podaném odvolání rozhodl žalovaný nejprve rozhodnutím ze dne 2. 4. 2013, čj. 9677/13/5000-14201-711305, které bylo zrušeno a věc vrácena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, čj. 29 Af 46/2013-131, z důvodů směřujících do oblasti tzv. nerealizovaných kurzových rozdílů, uplatnění daňové ztráty z předchozích let a výpočtu penále. 3. V řízení proto bylo pokračováno a žalovaný opětovně rozhodl nyní napadeným rozhodnutím, kterým změnil část rozhodnutí (dodatečného platebního výměru) finančního úřadu, a to tak, že dodatečně zrušenou daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007 v částce 23 552 088 Kč změnil na doměřenou daňovou ztrátu z příjmů právnických osob nižší o částku 16 521 251 Kč. Dále doměřenou daň z příjmů právnických osob v částce 1 024 800 Kč změnil na 0 Kč. Dále snížil penále z částky dodatečně snížené daňové ztráty s přihlédnutím k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod na 1 %, tj. na částku 165 212 Kč. Penále ve výši 20 % z doměřené daně snížil na částku 0 Kč. Rozhodnutí změnil i v části týkající se bankovního spojení. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. V žalobě ze dne 24. 12. 2016 (doplněné dne 15. 4. 2018) žalobce uplatnil několik žalobních bodů. Důvodem doměření daně byl právní názor finančního úřadu, který odmítl klíčovat společné náklady, které se přímo vztahují k osvobozeným příjmům z provozu loterií a podobných her. Tyto náklady měly být dle finančního úřadu v plné výši vyloučeny. Tento právní názor žalobce rozporoval množstvím argumentů a mimo jiné poukazoval na skutečnost, že finanční úřad pro zdaňovací období roku 2007 vycházel z právní úpravy, která byla účinná až v roce 2008. 5. Dále žalobce uváděl argumenty na podporu svého tvrzení o nezákonnosti výzvy finančního úřadu k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob, kterou označil za zneužití práva. K této otázce uvedl, že pokud existovaly důvody pro zahájení daňové kontroly, měl být tato zahájena, jelikož na stejných důvodech nelze stavět důvody pro vydání výzvy. Z obdobných důvodů uvedl, že finanční úřad zahájil nezákonným způsobem postup k odstranění pochybností. 6. V neposlední řadě žalobce uvedl, že daň byla doměřena na základě daňové kontroly až po konci prekluzivní lhůty, jelikož výzva k podání dodatečného daňového přiznání nevedla k doměření daně. 7. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný uvedl, že žalobce formuluje několik žalobních bodů, které již všechny prošly meritorním přezkumem v rámci předchozího zrušujícího rozsudku, tudíž ohledně jejich vypořádání na tento rozsudek odkázal. Zároveň upozornil na to, že žalobce nenapadá zrušujícím rozsudkem vytýkané vady, které žalovaný v napadeném rozhodnutí více rozebral. 9. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. IV. Posouzení věci soudem 10. Krajský soud v Brně (dále také „soud“) ve smyslu § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“), bez nařízení ústního jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí finančního úřadu včetně řízení předcházející jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná. 11. Předně soud upozorňuje, že napadené rozhodnutí bylo vydáno ve správním řízení navazujícím na předchozí zrušující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, čj. 29 Af 46/2013-131. Soud v tomto rozhodnutí neshledal většinu námitek žalobce důvodnými. Za důvodnou považoval námitku týkající se zahrnutí všech kurzových rozdílů (realizovaných i nerealizovaných) do základu daně. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, čj. 5 Afs 45/2011-94, a s ohledem na nutnost postupovat tak, aby daň byla stanovena ve správné výši, měl žalovaný prověřit, zda část kurzových rozdílů netvoří právě nerealizované kurzové rozdíly. Soud tedy žalovaného zavázal k vyzvání ke specifikaci a prokázání nerealizovaných kurzových rozdílů a k případné úpravě základu daně. Dále soud uvedl, že v navazujícím správním řízení bude s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu třeba umožnit uplatnit daňovou ztrátu z předchozích let. Zároveň uvedl, že při výpočtu penále bude třeba zohlednit názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu o tom, zda penále představuje „trest“ nebo nikoliv. 12. Kasační stížnost žalobce byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2015, čj. 9 Afs 187/2015-86, odmítnuta pro nepřípustnost, jelikož žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku, který byl vydán v jeho prospěch. 13. V navazujícím správním řízení doplnil žalobce své odvolání o požadavek, aby byly zohledněny náklady za nájemné nemovitostí (plocha pro provoz hostinských činností), které jsou spojené s příjmy, které nejsou od daně z příjmů právnických osob osvobozeny. Žalovaný ověřil, že se jedná o náklady vztahující se k příjmům zdaňovaným daní z příjmů právnických osob a akceptoval výdaje ve výši 11 301 833 Kč. 14. Z důvodu, že nově došlo ke změně výše doměřené daňové ztráty, resp. nadále neexistoval kladný základ daně, žalovaný nemohl odečítat daňové ztráty z minulých let. 15. Žalovaný rovněž zohlednil usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, čj. 4 Afs 210/2014-57, a aplikoval na výpočet penále čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní projev tohoto postup spočíval v tom, že žalovaný snížil penále z dodatečně snížené daňové ztráty z původních 5 % na 1 % podle § 251 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění. 16. V souvislosti s nerealizovanými kurzovými rozdíly vyzval žalovaný žalobce k jejich identifikaci a konkretizaci. Jelikož z předložených dokumentů nebylo možné stanovit a prověřit správnou výši případných nerealizovaných kurzových rozdílů, tak žalovaný dožádal správní orgán prvního stupně k provedení místního šetření. Z protokolu o místním šetření ze dne 16. 8. 2016 vyplynulo, že žalobce s ohledem na pracnost s obstaráváním podkladů, s ohledem na riziko důkazní nouze a s ohledem na nízký efekt změny metody od této námitky upustil. 17. Pro meritorní posouzení věci je pro soud zásadní, že žalobce v podstatě pouze opakuje své žalobní body, které uplatnil v rámci řízení o jeho předchozí žalobě, které vyústilo ve výše rekapitulovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Ostatně text žaloby je téměř zcela totožný s textem žaloby předchozí (ve znění jejích doplnění, která žalobce v předchozím řízení učinil). V zásadě jediné „nové“ doplnění argumentace žalobce v aktuálním řízení představuje odkaz na několik rozhodnutí správních soudů, kterým žalobce doplňuje svůj závěr žalobce o nezákonnosti výzvy k podání dodatečného daňového přiznání. Tento odkaz žalobce uvedl v rámci doplnění žaloby ze dne 15. 4. 2018, a jelikož se vztahoval k dříve uplatněnému žalobnímu bodu (nezákonnost výzvy k podání dodatečného daňového přiznání), nejednalo se o nepřípustné rozšíření žaloby ve smyslu § 71 odst. 2 soudního řádu správního. 18. Vzhledem k tomu, že v mezidobí od původního zrušujícího rozsudku nedošlo ke změně klíčové judikatury, ze které soud vycházel (ani žalobce nic takového neuvádí), neshledal žádný důvod k tomu, aby se odchýlil od své