7 Afs 104/2004 — Nejvyšší správní soud

22 A 46/2016- 284 - text  49 22 A 46/2016 Č. j. 22 A 46/2016-284 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph. D. v právní věci žalobce: J. S. bytem …………………………… zastoupen obecným zmocněncem Mgr. J. S., bytem tamtéž proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2016, č. j. MPSV-2016/95296-924, sp. zn. SZ/1079/2015/9S-ZLK, SZ/MPSV-2015/129307-923, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky ve Zlíně, kontaktní pracoviště Otrokovice (dále též „úřad práce“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 22. 9. 2015, č. j. 318813/15/ZL, tak, že se žádost o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením podaná dne 5. 2. 2013 zamítá. Předchozím prvostupňovým rozhodnutím úřad práce zamítl průkaz osoby s postižením ode dne 5. 2. 2013 do 31. 12. 2015 a současně přiznal průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“ ode dne 1. 1. 2014 trvale. Ke změně rozhodnutí došlo z důvodu nesprávné výrokové části, kterou sám žalobce označil v odvolání za rozpornou. Změnou rozhodnutí však nemohlo být vyhověno požadavkům žalobce coby odvolatele zcela, neboť zákonné podmínky pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením nebyly podle závěrů posudkové komise splněny, jelikož žalobce nebyl osobou, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebyla neschopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace nebo nebyla uznána závislou na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách (ve smyslu § 34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o poskytování dávek OZP“, ve spojení s § 3 písm. c), § 8 odst. 2, § 9 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o sociálních službách“). II. Žaloba 2. Žalobce ve věci podal velmi rozsáhlou žalobu o 162 stranách, kterou ještě doplnil podáním došlým soudu dne 26. 7. 2016, tedy ve lhůtě 2 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (dne 26. 5. 2016). Žalobu nechal žalobce vyvázat jako knihu do kroužkové vazby, tato tvoří součást soudního spisu. V úvodu žaloby nejprve obecně shrnul obsah žaloby, včetně obecných výtek vůči celému správnímu řízení, posudkům a správním rozhodnutím. Posléze podrobněji rozebíral vady správního řízení v obou stupních, nesprávné právní posouzení věci správními orgány a rovněž nesprávné závěry posudkové komise v pořízených posudcích ohledně zdravotního stavu žalobce, včetně zvládaných aktivit a základních životních potřeb a stupně závislosti na pomoci jiné fyzické osoby. K uvedeným výtkám žalobce doslovně citoval obsah jednotlivých podání, která uplatnil ve správním řízení vůči správním orgánům. Vzhledem k dlouhým citacím nebylo zcela zřejmé (ani přehledné), jakou konkrétní výtku z dlouhého textu vyvozuje v žalobě vůči správnímu orgánu. Přitom správní soud není povolán ani oprávněn k tomu, aby za žalobce konkretizoval jeho výtky vůči napadenému správnímu rozhodnutí. Na straně 151 až 158 žaloby shrnul žalobce své návrhy na dokazování. 3. S ohledem na rozsáhlost žaloby (včetně návrhů na dokazování) se bude soud věnovat jednotlivým výtkám žalobce současně s jejich vypořádáním v čl. VIII. Posouzení věci krajským soudem tak, aby je nyní v tomto čl. II. jen mechanicky necitoval a tak znovu neopakoval v čl. VII. v souvislosti s jejich vypořádáním. 4. V doplnění žaloby, doručeném soudu dne 26. 7. 2016, žalobce uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nespecifikoval znění zákona o poskytování dávek OZP, podle něhož ve věci rozhodoval. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl na straně 16, že námitka podjatosti vůči úředním osobám správního orgánu I. stupně je v odvolacím řízení právně bezvýznamná. K tomu žalobce podotkl, že odvolací orgán má pravomoc posoudit namítanou podjatost z moci úřední sám, protože může jít o vadu řízení, k níž je povinen přihlížet i bez návrhu účastníka řízení. 5. V doplnění žaloby dále žalobce zkonstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 16 uvedl, že prvostupňový správní orgán komentoval návrhy a argumenty žalobce ve správním řízení. Přitom však žalovaný podle žalobce neuvedl, jak se vypořádal prvostupňový správní orgán s argumenty a návrhy žalobce (poznámka soudu: bez konkretizace údajných nevypořádaných argumentů a návrhů). Sdělení žalovaného na str. 17 napadeného rozhodnutí o tom, že posudková komise se vyjádřila dostatečně k návrhům a argumentům žalobce, označil žalobce za extrémní a nemající oporu v provedeném dokazování, protože posudková komise se vůbec nevyjádřila ke všem jeho návrhům a argumentům. Pokud tak učinila, pak velmi obecně a nedostatečně. 6. V doplnění žaloby dále žalobce uvedl, že žalovaný nerespektoval čl. 10 Ústavy ČR a neaplikoval Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením. Úmluva má přednost před zákonem, pročež zákon není jediným právním zdrojem pro tuto věc. Podle žalobce dále žalovaný nerespektuje závazné právní názory Ústavního soudu ČR, když například na str. 19 napadeného rozhodnutí zpochybňuje to, že účel zákona je právně významným pro právní hodnocení této věci. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že je pouze subjektivním pocitem žalobce, pokud se cítí diskriminován oproti jiným osobám, pokud nemá nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením, když jiné osoby (např. senátoři, poslanci apod.) určité výhody mají. K tomu žalobce uvedl, že žalovaný nebyl oprávněn posuzovat žalobce, to měla udělat posudková komise, přičemž je zjevné, že žalovaný situaci pouze zlehčuje a nechová se vůči žalobci korektně. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí tvrdil, že není oprávněn vykládat právní normy. To však podle žalobce vypovídá o jeho svévolném přístupu k posuzované věci, neboť povinností správního orgánu je vyjádřit se k návrhům a argumentům účastníka řízení a před vydáním rozhodnutí je povinen vyložit dostupnými metodami konkrétní právní normu a přednostně aplikovat na věc mezinárodní smlouvy. Tvrzení žalovaného, že není oprávněn vykládat právní normu, je tak chybné. Za extrémní žalobce dále označil názor žalovaného v tom, že musí vycházet pouze z posudku posudkové komise. Podle soudní judikatury totiž správní orgán musí vycházet i z jiných důkazů, když posudek posudkové komise není jediným podkladem pro rozhodnutí a hodnotí se jako každý jiný důkaz. V doplnění žaloby žalobce závěrem odmítl, že by nepředložil žádný důkaz, který by zpochybnil posudek posudkové komise. Jedná se o extrémní názor žalovaného, neboť žalobce mu předložil dopisem ze dne 13. 4. 2016 odborné názory lékařů z odborné literatury, které zpochybňovaly závěry posudkových lékařů. V této souvislosti žalobce vyslovil dotaz, proč byl žalovaný nečinný a neodstranil bližším zkoumáním předmětné problematiky rozpory (poznámka soudu: bez konkretizace rozporů, které měly být odstraňovány). 7. S ohledem na výše uvedené žalobce v podané žalobě soudu navrhl, aby správní rozhodnutí vydaná v obou stupních zrušil. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. K žalobě se žalovaný písemně vyjádřil v podání ze dne 20. 9. 2016. V podání zopakoval celý průběh správního řízení. K samotné žalobě žalovaný uvedl, že žalobce v uvedené věci podal již druhou správní žalobu, když na základě první správní žaloby bylo předchozí rozhodnutí žalovaného v uvedené věci zrušeno Krajským soudem v Brně dne 16. 10. 2014. V reakci na vady vytčené krajským soudem požádal žalovaný posudkovou komisi, aby v novém odvolacím řízení s ohledem na právní názor soudu posoudila zdravotní stav žalobce. v novém odvolacím řízení zpracovala posudková komise posudek dne 18. 12. 2015, dále 19. 1. 2016, 15. 3. 2016 a 26. 4. 2016, přitom vždy se stejným závěrem, že v případě žalobce nešlo o osobu, která není neschopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, a že ani nešlo o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby (ve smyslu § 8 zákona o sociálních službách). Přitom zdravotní stav žalobce byl shledán dlouhodobě nepříznivým ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, avšak z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebyl žalobce neschopen zvládat základní životní potřeby uvedené v § 9 odst. 1 písm. a) nebo b) citovaného zákona a současně ani nebyl neschopen zvládat alespoň 3 nebo 4 základní životní potřeby. Uvedený stav trval i k datu podání žádosti dne 5. 2. 2013 a dle předpisů účinných do 31. 12. 2013 i k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 22. 9. 2015. Posledně citované závěry posudkové komise se nelišily od závěrů posudkové komise, které byly učiněny v předch