2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

29 Af 20/2018- 99 - text  14 29 Af 20/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: K. B. zastoupený advokátem Mgr. Radkem Salajkou, LL.M. sídlem Hlubočepská 1156/38b, 152 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2018, č. j. 3574/18/5200-10424-711507, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 1. 2018, č. j. 2594/18/5300-22442-707666, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20 456 Kč k rukám advokáta žalobce Mgr. Radka Salajky, LL.M., a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále též „správní orgán prvního stupně“ či „správce daně“) ze dne 19. 12. 2016, č. j. 2041595/16/3306-52525-705111 a č. j. 2041630/16/3306-52525-705111, kterými správce daně doměřil žalobci podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“); podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle Zprávy o daňové kontrole ze dne 13. 12. 2016, daň z příjmů fyzických osob (dále jen „DPFO“) za zdaňovací období roku 2011 a roku 2012 v celkové výši 358 530 Kč a současně žalobci uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně v celkové výši 71 706 Kč. 2. Správce daně tak učinil v důsledku skutečnosti, že žalobci vyloučil daňové výdaje, uplatněné jím v předmětných zdaňovacích obdobích, neboť dle názoru správce daně u žalobce vyvolávaly pochybnosti uvedené dodávky zboží (mokrosolené hovězí kůže) ze strany jeho dodavatele, společnosti Jacarta promotion s.r.o. Žalobce tyto pochybnosti (přes výzvu k prokázání skutečnosti dle § 92 odst. 4 a § 86 odst. 3 daňového řádu) v rámci daňové kontroly neodstranil, a proto správce daně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal oprávněnost jeho nároku na uplatnění předmětných nákladů. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 3. Žalobce v první řadě namítá promlčení nároku žalovaného na doměření daně žalobci. Dále uvádí, uvádí, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno v daňovém řízení, spočívající ve zpochybnění věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti tvrzení žalobce. Žalovaný totiž přenesl důkazní břemeno ohledně prokázání obdržení zboží deklarovaným dodavatelem s pouhým poukazem na skutečnost, že dodavatel žalobce je nekontaktní. To však nelze považovat za vážné a důvodné zpochybnění tvrzení žalobce ohledně vzniku nároku na odečtení účelně vynaložených nákladů na zajištění příjmů pro účely úpravy základu daně. Žalovaný přitom dle žalobce rezignoval na opatřování si důkazů, které by byly s to vyvrátit jeho pochybnosti ohledně uskutečnění předmětných dodávek zboží, a upřednostňuje tak své fiskální zájmy před zájmem na ochraně práv žalobce. Žalobce také nesouhlasí se zařazením do řetězce subjektů, jejichž účelem je podvodně vylákat odpočet DPH, přičemž dle žalobce je nepřípustné, aby žalovaný vymáhal odpočet DPH, nezákonně vylákaný jinými, nyní nekontaktními subjekty, na subjektech ekonomicky aktivních. 4. Žalobce rovněž uvádí, že zcela dostatečně unesl své důkazní břemeno ohledně oprávněnosti uplatněných účelně vynaložených nákladů pro úpravu základu DPFO. Pokud žalovaný přes veškeré žalobcem doložené důkazy neshledal, že žalobce unesl své důkazní břemeno ohledně prokázání uskutečnění předmětných zdanitelných plnění tak, jak bylo deklarováno v daňových dokladech, měl by dle žalobce žalovaný stanovit jasná a závazná pravidla, stanovující způsoby prokázání svých tvrzení ze strany daňových subjektů. Hodnocení důkazů ze strany žalovaného tak žalobce hodnotí jako postup v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, přehlížející důkazy ve prospěch žalobce a naopak protěžující důkazy v jeho neprospěch III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a shrnuje právní úpravu a judikaturu správních soudů, vztahující se k důkazní povinnosti daňového subjektu pro možnost odečtení účelně vynaložených nákladů k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro zjištění základu daně. Co se týče jednotlivých žalobních námitek, k námitce promlčení žalovaný uvádí, že tato námitka je uvedena bez dalšího zdůvodnění, navíc v daňovém řízení nedošlo k promlčení ani prekluzi nároku na doměření daně, neboť zahájením daňové kontroly došlo k přerušení běhu prekluzivní lhůty pro doměření daně, a rozhodnutím o doměření daně pak došlo k jejímu dalšímu prodloužení. 6. Dále žalovaný popírá, že by neprovedením některých důkazů jakkoliv porušil své zákonné povinnosti, neboť zákon nestanovuje povinnost provést všechny důkazy za jakýchkoliv okolností. Pokud pak žalovaný či správce daně odmítli provést nějaký důkaz, tento krok byl vždy řádně odůvodněn. Zároveň žalovaný poukazuje na skutečnost, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil v řízení všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, avšak zákon nepřipisuje jednotlivým důkazům konkrétní důkazní hodnotu. Hodnocení aspektů jednotlivých důkazů, jako je průkaznost, relevance, síla či váha jednotlivých důkazů je předmětem uvážení žalovaného. K tvrzení žalobce, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání pochybností o oprávněnosti uplatněných účinných výdajů, pak žalovaný uvádí, že je to žalobce, kdo je povinen tvrdit v daňovém řízení pro toto řízení všechny relevantní skutečnosti, a kdo je taktéž povinen tyto skutečnosti prokazovat. Správce daně je povinen prokazovat toliko skutečnosti zpochybňující věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, listin a dalších důkazních prostředků, předložených daňovým subjektem. Žalovaný, resp. správce daně, pak nemají povinnost vyhledávat za žalobce jakékoliv důkazy k vyvrácení svých pochybností, nebo prokázání tvrzení daňového subjektu, naopak je povinností daňového subjektu, aby pochybnosti správce daně vyvrátil. Vážné a důvodné pochybnosti ohledně uskutečnění zdanitelných plnění, z nichž žalobce uplatňoval odpočet na DPH, přitom správce daně prokázal a kvalifikovaným způsobem žalobci sdělil, čímž v daňovém řízení unesl své důkazní břemeno, které přešlo zpět na žalobce. 7. Ve vztahu k žalobcem tvrzenému unesení důkazního břemene ohledně prokázání oprávněnosti uplatnění účelně vynaložených nákladů k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro zjištění základu daně pak žalovaný považuje za nadbytečné opakovat odůvodnění hodnocení důkazů v rámci daňového řízení, proto se na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zprávu o daňové kontrole v tomto rozsahu plně odkazuje. 8. V replice k vyjádření žalovaného pak žalobce toliko opakuje svá tvrzení, vyjádřená již v žalobě proti napadenému rozhodnutí. IV. Ústní jednání konané dne 25. 2. 2020 9. Žalobce setrval na své argumentaci předestřené v žalobě se zdůrazněním skutkových okolností, které vyvracejí právní názor žalovaného, resp. správce daně ohledně přetrvávajících pochybností ve vztahu k předmětným zdanitelným plněním. Stejně tak žalovaný odkázal na obsah svého vyjádření k žalobě. Krajský soud pak jako nadbytečné, s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav ze strany správce daně, zamítl důkazní návrhy žalobce v podobě výslechů svědků R. L. a Š. Š. V. Posouzení věci soudem 10. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (správce daně), včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). 11. Podstatu nyní projednávané věci tvoří polemika žalobce s oprávněností postupu správce daně, na jehož základě neuznal žalobci náklady účelně vynaložené na zajišťování příjmů v podobě zboží (mokrosolených hovězích kůží), přičemž zejména namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu a nezákonné přenášení důkazního břemene správcem daně na žalobce, který však toto důkazní břemeno přesto unesl. 12. Jak již bylo rekapitulováno, žalobce ve svých daňových přiznáních uplatňoval nárok na odpočet účelně vynaložených nákladů na zajištění zisků od základu daně za zdaňovací období 2011 a 2012. Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je plátce oprávněn odečíst od základu DPFO výdaje, vynaložené na dosaže