4 As 165/2016 — Nejvyšší správní soud

41 A 68/2018- 50 - text 24 41 A 68/2018 Č. j. 41 A 68/2018-50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: M. B. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2018, č. j. JMK 141821/2018, sp. zn. S-JMK 137543/2018/OD/Př takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí žalovaného vydané dne 8. 10. 2018, pod č. j. JMK 141821/2018, sp. zn. S-JMK 137543/2018/OD/Př, kdy žalovaný rozhodl tak, že zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností ze dne 27. 5. 2018, č. j. ODSČ-62091/17-59. K jednotlivým žalobním námitkám žalobce uvedl následující: I. Sankce Žalobce je názoru, že správní orgán provedl nesprávnou úvahu o výši sankce, nezohlednil totiž žádné polehčující okolnosti a zároveň opomenul zvážit institut mimořádného snížení sankce pokuty, nebo upuštění od sankce. Správní orgán zcela opomenul zohlednit následek protiprávního jednání jako zásadní polehčující okolnost. Míra společenské nebezpečnosti protiprávního jednání je přitom dána zejména následkem. Přestupek, který následek nemá, jen stěží ohrožuje zájem společnosti. Je pravdou, že v případě projednávaného přestupku postačí k odpovědnosti následek ohrožovací, tedy potencionální možnost ohrožení zákonem chráněného zájmu. Nicméně je vždy nutné rozlišit, a tato skutečnost musí najít svůj odraz v úvaze o výši sankce, zda došlo k porušení zákonem chráněného zájmu, nebo jen k jednání formálně protiprávnímu, které zákonem chráněnému zájmu nijak nevadí. Žalobce je viněn z toho, že jím provozované vozidlo zastavilo po dobu 1 minuty na chodníku. Jakkoliv je takové jednání nežádoucí, správní orgán zjistil délku jeho trvání (viz výrok rozhodnutí) v délce 1 minuty. Žalobce konstatuje, že ve skutečnosti vozidlo stálo na chodníku přibližně 4 minuty, neboť z vozidla byla vykládána pračka, že se jednalo o zastavení, tedy uvedení vozidla do klidu za účelem vyložení nákladu nikoliv stání. Tyto skutečnosti měl přitom správní orgán za zjištěné; jsou konstatovány ve výroku rozhodnutí. Nedošlo tedy k situaci, že by fakticky někdo nemohl po chodníku projít nebo že by ten, kdo je oprávněn chodník užívat, jej pro protiprávní jednání žalobce nemohl užívat. Dle žalobce jde o zásadní polehčující okolnost. Správní orgán tedy měl jako polehčující okolnost hodnotit, že vozidlo 1) na chodníku pouze zastavilo, nikoliv stálo; 2) a to po velmi krátkou dobu, dle výroku rozhodnutí jen minutu a 3) že nebylo zjištěno, že by kdokoliv byl tímto jednáním ohrožen. Dále správní orgán vůbec nepřihlédl k tomu, že žalobce nebyl za obdobné protiprávní jednání v minulosti trestán. Dále pak vůbec správní orgán nepřihlédl k tomu, že v době, kdy vypravoval rozhodnutí, kterým řízení končí, uplynulo od protiprávního jednání více než 3 roky. Správní orgán měl zejména tuto skutečnost zohlednit. Dle názoru žalobce tato skutečnost naplňovala důvody jak pro mimořádné snížení výměry pokuty dle § 44 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, tak upuštění od uložení správního trestu dle § 43 odst. 2 zákona o přestupcích. Byl totiž naplněn předpoklad, že již samotné projednání věci postačí k nápravě pachatele. To je zřejmé z faktu, že správní orgán nezahájil proti žalobci žádné další řízení, a to v období 3 let. Pokud pachatel spáchá bagatelní delikt, a po tři léta nespáchá jiný, pak lze považovat za prokázané, že zahájení řízení vedlo k jeho nápravě, tedy tím spíše je naplněn předpoklad, že by k nápravě mohlo vést. Z uvedeného důvodu žalobce zastává názor, že rozhodnutí je nezákonné. Je-li řízení vedeno po více než tři roky, musí tato skutečnost najít odraz v rozhodnutí. 2. Nezákonná výše určené částky Výzvou k úhradě určené částky byl žalobce vyzván k úhradě částky ve výši 700 Kč. Žalobce zastává názor, že tato výše určené částky neodpovídá výši blokové pokuty, která je za obdobné protiprávní jednání ukládána. Z toho důvodu je nezákonná a na věc tedy nelze hledět tak, že byla naplněna podmínka (řádné) výzvy k úhradě určené částky dle § 125h odst. 1 silničního zákona. 3. Omezení na způsobu platby určené částky Žalobce je přesvědčen, že jej správní orgán omezil na způsobu úhrady určené částky. Správní orgán totiž žalobci určil, že určenou částku smí uhradit toliko převodem na účet. 4. Rozpor mezi popisem skutku a jeho kvalifikací Žalobce namítá, že výrok (I) správního rozhodnutí je rozporný, neboť popis skutku není ve vzájemné kohezi s jeho právní kvalifikací. Správní orgán tedy jednání nesprávně právně kvalifikoval. Dle výroku rozhodnutí mělo jednání spočívat v „neoprávněném zastavení“, čímž byla porušena povinnost dle § 53 odst. 2 silničního zákona. Dle tohoto zákonného ustanovení, Jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci nesmějí chodníku nebo stezky pro chodce užívat, pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak. Řidič vozidla se tedy měl dopustit jednání spočívajícího v neoprávněném zastavení. Porušit povinnost dle § 53 odst. 2 silničního zákona však lze pouze jednáním spočívajícím v neoprávněném užití chodníku. Z popisu protiprávního jednání se však nepodává, že by žalobce neoprávněně užil chodník. Žalobce nebyl uznán vinným za neoprávněné užití chodníku, ale za neoprávněné zastavení; zákon přitom výslovně stanoví, kde se nesmí zastavit (§ 27 silničního zákona). Neoprávněného zastavení se naopak nelze dopustit na chodníku, ale pouze na tělese vozovky. Pokud tedy jednání žalobce spočívalo v neoprávněném zastavení, muselo se jednat o porušení § 27 silničního zákona [případně § 4 písm. c) silničního zákona v návaznosti na určitou dopravní značku]. Pokud naopak jednání žalobce bylo v rozporu s § 53 odst. 2 silničního zákona, nemohlo se jednat o neoprávněné zastavení, ale o neoprávněné užití chodníku. Výrok rozhodnutí připouští obě interpretace. Je proto nesrozumitelný, nejasný a vnitřně rozporný. Buď správní orgán zvolil nesprávnou právní kvalifikaci, nebo nesprávně vymezil skutek popisem. Ostatně, v takovém případě není možné skutek projednat jako správní delikt (či přestupek) provozovatele vozidla. Jako přestupek provozovatele vozidla lze totiž projednat pouze přestupek, spočívající v neoprávněném zastavení nebo stání [§ 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona], nikoliv spočívající v neoprávněném užití chodníku. Nebyly tedy splněny ani podmínky odpovědnosti žalobce za spáchaný přestupek. Není pravdou, že by žalobce „neoprávněně zastavil“. Žalobce neoprávněně užil chodníku. Neoprávněné zastavení je jen takové zastavení, které právní předpis zakazuje, tedy musí spočívat v porušení § 27 silničního zákona. Správní orgán nesprávně vymezil jednání žalobce – to nespočívalo v neoprávněném zastavení, ale v neoprávněném užití chodníku. To pak mělo důsledek též na projednatelnosti věci jako správního deliktu provozovatele vozidla. 5. Není odložení věci Žalobce zastává názor, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Dle § 125f odst. 4 silničního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017, Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odst. 1 projednání, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Z citovaného ustanovení právního předpisu se tedy podává, že musí být alternativně splněna jedna ze dvou podmínek k tomu, aby mohlo být řízení o správním deliktu provozovatele vozidla vůbec zahájeno. Podmínka b) přitom naplněna nebyla a ani být nemohla – správní orgán totiž žádné řízení o přestupku ani nezahajoval, a tedy nemohlo být ani zastaveno. Podmínka a) také nebyla splněna. Správní orgán totiž věc neodložil, ve spise není založeno žádné usnesení, ani jiný záznam o odložení věci. To je přitom obligatorním podkladem pro vedení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, jak dovodil Krajský soud v ústí nad Labem v rozsudku ze dne 16. 1. 2018, č. j. 15 A 129/2015-27. I kdyby takové usnesení existovalo, bylo by protiprávní, že žalobce nebyl vyrozuměn o tom, že by správní orgán usnesením věc přestupku odložil. Dle § 66 odst. 4 (starého) zákona o přestupcích, O odložení věci podle odst. 1 až 3 se vydá usnesení, které se pouze poznamená do spisu. O odložení věci se vyrozumí osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku, jsou-li správnímu orgánu známy; správní orgán tyto osoby nevyrozumí, pokud by to bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady. Odložil-li správní orgán věc přestupku, byl o tom povinen vyrozumět osoby dotčené jednáním osoby podezřelé. Žalobce b