6 Azs 309/2016 — Nejvyšší správní soud

33 Az 33/2020- 32 - text pokračování 13 33 Az 33/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobce: E. P. e. č. X st. přísl. X t. č. X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2020, č. j. OAM-41/ZA-ZA11-ZA20-2020, takto: I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2020, č. j. OAM-41/ZA-ZA11-ZA20-2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu podle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo žalovaným rozhodnuto podle ust. § 15a téhož zákona tak, že doplňkovou ochranu nelze udělit. II. Napadené rozhodnutí 2. Žalovaný v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval obsah správního spisu a dosavadní průběh řízení. Následně se již zabýval tím, proč nebyly v případě žalobce splněny podmínky pro udělení azylu a na základě čeho byla dovozena existence důvodu pro aplikaci ust. § 15a zákona o azylu, které udělení doplňkové ochrany vylučuje. 3. Žalovaný předně připomněl, že se v případě žalobce jedná o již třetí žádost o mezinárodní ochranu v pořadí. Za účelem jejího posouzení pak žalovaný vycházel především z výpovědi poskytnuté žalobcem a informací o zemi původu, které byly do správního spisu založeny. Co se pak týče podmínek pro udělení jednotlivých forem azylu, žalovaný vycházel z toho, že žalobci v zemi původu nehrozí pronásledování z některého ze zákonem uvedených důvodů. Konkrétně žalovaný uvedl, že žalobce obdobné důvody uváděl již v předcházejících řízeních o žádostech o udělení mezinárodní ochrany. Podle názoru žalovaného však nelze jeho obtíže v zemi původu z let 2004 a 2005, kdy měl být jako člen strany Musavat třikrát zadržen policií z důvodu účasti na protivládních demonstracích, považovat za azylově relevantní. Na tom podle žalovaného nic nemění ani související tvrzení, že měl být při posledním zadržení policií donucen k přiznání ke spáchání trestného činu spočívajícího v držení narkotik a útoku na policisty, pročež se obává uvěznění. 4. V návaznosti na předcházející rozhodnutí ve věci žalobce bylo žalovaným dále zdůrazněno, že se v jeho případě nejednalo o intenzivní politickou činnost spojenou s dlouhodobým pronásledováním ze strany orgánů veřejné moci. Žalobce ostatně sám potvrdil, že byl pouze řadovým členem politické strany, neboť toliko roznášel letáky a účastnil se demonstrací. Je tedy zřejmé, že jeho zadržení bylo nahodilé, resp. nejednalo se o výsledek systematického sledování. Žalobce si pak na jednání policistů spočívající ve vynucování přiznání k fiktivní trestné činnosti nikde nestěžoval, tedy ani předvídaným způsobem neusiloval o prošetření nezákonnosti jejich postupu. 5. K tomu žalovaný doplnil, že uvedené závěry byly posouzeny rovněž Krajským soudem v Praze, a to ve vazbě na žalobu podanou proti předcházejícímu rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. V tomto kontextu bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno pouze ve vztahu k výroku, kterým bylo rozhodnuto o nemožnosti udělení doplňkové ochrany podle ust. § 15a zákona o azylu. Naopak nebyly ze strany soudu nijak zpochybněny závěry ohledně neudělení azylu. Současně žalovaný doplnil, že institut mezinárodní ochrany nemá sloužit za účelem vyhnutí se trestní odpovědnosti v zemi původu. Žalobce navíc z vlasti vycestoval před více jak 15 lety, aniž by byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že je po něm vyhlášeno mezinárodní pátrání, jak potvrzuje zpráva Národní ústředny Interpolu ze dne 30. 4. 2020. Sám žalobce se ostatně měl o svém odsouzení ve vlasti dozvědět toliko od svého kamaráda, který ho v letech 2015 nebo 2016 navštívil ve výkonu trestu odnětí svobody (v České republice). 6. Následně žalovaný poukázal na účelové chování žalobce, který do České republiky přicestoval již v roce 2008 pomocí padělaných bulharských dokladů, přičemž žádost o udělení mezinárodní ochrany podal až v roce 2010. Co se pak týče udělení doplňkové ochrany, žalovaný je přesvědčen o tom, že v případě žalobce jsou dány zákonem předvídané důvody, které takový postup vylučují. Konkrétně žalovaný zdůraznil, že žalobce se dopustil jednání majícího znaky vážného zločinu, což je pojem, který není příslušnými právními předpisy jednoznačně definován. Současně připustil, že za účelem jeho vymezení nelze vycházet pouze z kategorizace trestných činů podle vnitrostátních právních předpisů, ale musí být individuálně posouzena společenská škodlivost a okolnosti případu. 7. V tomto ohledu žalovaný vycházel z opisu Rejstříku trestů, ze kterého je zřejmé, že žalobce byl v České republice pravomocně odsouzen pro spáchání přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny, zločinu podvodu a zločinu podílnictví ve stádiu pokusu. V návaznosti na ukládání souhrnného trestu byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, trestu vyhoštění na dobu neurčitou a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 T 29/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 7 To 75/2013 (dále jen „druhý odvolací trestní rozsudek“). 8. Následně se již žalovaný zabýval hodnocení výše uvedených skutečností, které podle něj odůvodňují aplikaci tzv. vylučující klauzule podle ust. § 15a zákona o azylu. Žalovaný vycházel zejména z druhého odvolacího trestního rozsudku, ze kterého vyplývá, že žalobce s dalšími osobami získal čísla a kontrolní kódy stovek platebních karet umožňujících provádění plateb z bankovních účtů v USA. V této souvislosti pak byly pod falešnou identitou a za pomocí platebního terminálu prováděny jiným obviněným jednání spočívající ve snaze o převedení vysokých finančních částek. Jednalo se o několik stovek případů, a to ohledně částek v řádech miliónů korun. V nejméně 249 případech navíc došlo k tomu, že transakce byly provedeny a peněžní prostředky v souhrnné částce 2 014 200 Kč byly připsány na různé účty a dále přeposlány neztotožněným osobám do Ruské federace. Část finančních prostředků si žalobce a další obžalovaní ponechali pro svoji potřebu. V důsledku uvedeného jednání vznikla dotčenému peněžnímu ústavu škoda ve výši 1 446 027 Kč. Žalobce svoji vinu popíral, přičemž je zřejmé, že se v minulosti pohyboval po více zemích Evropské unie s padělanými doklady a pod různými jmény, pročež mu byl uložen rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou. 9. Podle žalovaného lze jednání žalobce kvalifikovat jako vážný zločin podle dotčeného ustanovení zákona o azylu, a to s ohledem na míru společenské škodlivosti a způsob provedení. Nejednalo se o zkratkovité či ojedinělé jednání, ale dlouhodobou trestnou činnost, která byla značného rozsahu, a to jak z hlediska počtu provedených transakcí, tak vyčíslené škody. Jedná se o formu organizovaného zločinu nadnárodního charakteru, což směruje proti snahám České republiky o spolupráci v oblasti potírání legalizace výnosů z trestné činnosti a zajištění kybernetické bezpečnosti. Žalobce ostatně neprojevil žádnou sebereflexi a naopak obhajoval svoji trestnou činnosti tím, že získané finanční prostředky posílal opozici v Ázerbajdžánu. K tomu žalovaný doplnil, že dosavadní chování žalobce svědčí o jeho naprosté neúctě ke správním postupům, když v minulosti opakovaně vycestoval z České republiky v době, kdy bylo vedeno řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochranu. III. Žaloba 10. V žalobě byla nejprve zrekapitulována pobytová minulost žalobce, včetně předcházejících řízení o žádostech o mezinárodní ochranu. V rámci vymezení žalobních bodů žalobce upozornil na skutečnost, že žalovaný při hodnocení důvodů pro udělení azylu vycházel z rozsudku Krajského soudu v Praze (ve vazbě na předcházející řízení), který však není podle žalobce v souladu s aktuální judikaturou. V této souvislosti žalobce vycházel z evropské právní úpravy, přičemž zdůraznil, že byl v zemi původu opakovaně fyzicky napaden policisty a prostřednictvím mučení přinucen k doznání. Není pak nezbytné, aby šlo o soustavné či opakující se jednání. V případě žalobce se navíc nejednalo o ojedinělý incident, protože byl zadržen opakovaně. 11. Žalovanému se nepodařilo vyvrátit ani domněnku, že jsou dány důvodné obavy z budoucího pronásledování žalobce. Kromě toho nelze opomenout opatřené informace o zemi původu, ze kterých vyplývá, že v Ázerbajdžánu neexistuje efektivní právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání majícího znaky pronásledování. Žalobce byl podle své výpovědi mučen ze strany příslušníků policie, pročež není relevantní, že vnitrost