3 Ads 21/2013 — Nejvyšší správní soud

22 A 33/2021- 26 - text 8 pokračování 22 A 33/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Skřivanem ve věci žalobce: Ing. L. B. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2021, č. j. MPSV-2021/68100-921, sp. zn. SZ/MPSV-2021/56033-921, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně (dále jen „úřad práce“) ze dne 4. 3. 2021, č. j. 75517/2021/BBA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým úřad práce žalobci nepřiznal příspěvek na živobytí. Úřad práce dospěl k závěru, že žalobce není osobou v hmotné nouzi podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), neboť nedoložil doklad o pracovním nebo obdobném vztahu, nevykonává samostatně výdělečnou činnost, není v dočasné pracovní neschopnosti a není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Nárok na příspěvek na živobytí má v souladu s § 21 zákona o pomoci v hmotné nouzi pouze osoba, která je v hmotné nouzi. II. Obsah žaloby 2. Žalobce má za to, že v jeho věci měl být aplikován § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Správní orgány měly žalobci podrobně vyložit, proč se dané ustanovení nevztahuje na jeho životní situaci. Správní orgány se však daným ustanovením vůbec nezabývaly a nezohlednily žalobcem uvedené důvody. Správní orgány zcela ignorovaly prokazatelnou snahu žalobce opatřit si nejpozději od října 2020 zaměstnání, což žalobce doložil listinnými důkazy. Správní orgány rovněž nezohlednily prokazatelnou snahu žalobce zvýšit si příjem také uplatněním pohledávek v občanskoprávních řízeních. 3. Žalobce dále namítá, že se správní orgány nezabývaly poukazem na zákonné skutečnosti, které činí požadavek smysluplné evidence mezi uchazeči o zaměstnání prakticky nevykonatelným. Žalobce byl při ucházení se o práci objektivně diskriminován pro svůj předdůchodový věk. O to více je pak žalobce diskriminován po dosažení věku pro odchod do důchodu. S odkazem na § 6 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), žalobce uvádí, že diskriminace uchazečů o zaměstnání pro jejich vysoký věk je za současného stavu platného práva zcela legální. Na této diskriminaci by nic nezměnilo ani to, pokud by žalobce byl v postavení uchazeče o zaměstnání u úřadu práce. 4. Žalobce má za to, že § 3 odst. 1 písm. a) bod 1. zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterého jsou staré osoby v hmotné nouzi povinny nedůstojným způsobem setrvávat v evidenci uchazečů o zaměstnání až do 68 let, se ocitl v principiální kontradikci s § 6 antidiskriminačního zákona. Žalobcovo právo na pomoc v hmotné nouzi dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se tak ve vztahu k základnímu právu podle čl. 10 Listiny stalo pouze hypotetickým a reálně nevykonatelným. Žalobce dodává, že právě pro obdobné případy byl přijat § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, žalovaný však jeho smysl vůbec nepochopil. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného, replika žalobce 5. Žalovaný uvádí, že žalobce podal žádost o příspěvek dne 27. 11. 2020. Žalobce následně předložil několik vykopírovaných, ve větší části nespecifikovaných a automatizovaných reakcí na pracovní inzeráty a dále vyrozumění o odročení jednání u Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sporu žalobce o výživné proti jeho dceři. Předložená korespondence však není způsobilá prokazatelně doložit snahu o započetí výdělečné činnosti. Jednostranné reakce na nabídky působí neautenticky a účelově, přičemž bez dalšího nelze ani hodnotit, zda se jedná o adekvátní poptávky práce. Vyrozumění o odročení jednání pak nelze považovat za doklad o existenci nebo dokonce řádném uplatnění pohledávky. Žalovaný nadto dodává, že žalobce se svým nárokem neuspěl jak u soudu I. stupně, tak u soudu odvolacího. 6. Ve věci žalobce nebyly správním orgánům doloženy ani známy žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení výjimky dle § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. V případě daného ustanovení správní orgány přihlíží v rámci zákonem daného správního uvážení k různým faktorům. Nicméně v obdobných případech, kdy žadatel řádně nevyužije možnost zvýšení jeho příjmu, počínaje registrací do evidence úřadu práce, nelze z principu takovou výjimku aplikovat. V napadeném rozhodnutí je postup ohledně předmětného ustanovení vysvětlen. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. 7. V replice žalobce polemizuje s tím, jak žalovaný hodnotí snahu žalobce nalézt odpovídající zaměstnání a snahu zvýšit si příjem také uplatněním pohledávek v občanskoprávních řízeních. Současný systém, v němž je žalobce nucen pro přiznání dávky být evidován na úřadě práce a plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, je dle žalobce brutálním zásahem do jeho základních práv a svobod. IV. Posouzení věci krajským soudem 8. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání. 9. Žaloba není důvodná. 10. Podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nestanoví-li tento zákon jinak, osobou v hmotné nouzi není osoba, která není v pracovním nebo obdobném vztahu, popřípadě nevykonává tyto vztahy alespoň v rozsahu 20 hodin měsíčně, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, popřípadě osoba, která je v pracovním nebo obdobném vztahu, ale nemá z těchto vztahů v rozhodném období příjem… 11. Podle § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi orgán pomoci v hmotné nouzi může v odůvodněných případech určit, že osobu uvedenou v odstavci 1 písm. a) až e), g) a h), a dále nezaopatřené dítě umístěné na základě rozhodnutí příslušného orgánu v plném přímém zaopatření v pobytovém zařízení sociálních služeb podle ustanovení § 48 zákona o sociálních službách, bude považovat za osobu v hmotné nouzi. 12. Předně je třeba uvést, že žalobce nikterak nezpochybňuje závěr správních orgánů, že je osobou, která není v hmotné nouzi dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce má však za to, že v jeho věci měla být aplikována výjimka z § 3 odst. písm. a), která je stanovena v § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce přitom namítá, že tím, zda v posuzované věci aplikovat dané ustanovení, se správní orgány vůbec nezabývaly. 13. Žalobce na výjimku z § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi poukázal již v doplnění žádosti o příspěvek na živobytí ze dne 6. 12. 2020, ve kterém uvedl, že „Mám za to, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem osvědčujícím mou aktivní snahu o vymanění se ze stigmatu sociálního dna lze mou osobu zahrnout pod ust. §3 odst. (3) zák. čís. 111/2006 Sb. : Orgán pomoci v hmotné nouzi může v odůvodněných případech určit, že osobu uvedenou v odstavci 1 písm. a) až e), g) a h) bude považovat za osobu v hmotné nouzi.“ Nicméně úřad práce na toto tvrzení v prvostupňovém rozhodnutí vůbec nereagoval. Úřad práce se rovněž výslovně nezabýval doklady (e-mailová komunikace s potenciálními zaměstnavateli a vyrozumění o odročení jednání u Obvodního soudu pro Prahu 3 věci výživného otci (žalobci) od dcery), které žalobce v rámci výše zmíněného doplnění žádosti předložil. 14. Obecně tak úřad práce v prvostupňovém rozhodnutí pouze uvedl, že žalobce neuznal za osobu v hmotné nouzi dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť žalobce nedoložil doklad o pracovním nebo obdobném vztahu, nevykonává samostatně výdělečnou činnost, není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, není v dočasné pracovní neschopnosti, není invalidní ve třetím stupni, není osobou pobírající peněžité dávky nemocenského pojištění a není ani poživatelem příspěvku na péči ve stupni II, III nebo IV. Co se týče prvostupňového rozhodnutí, musí tedy dát zdejší soud žalobci za pravdu, že samostatně by toto rozhodnutí nemohlo obstát. 15. Nedostatky rozhodnutí úřadu práce však v napadeném rozhodnutí žalovaný napravil. Dle žalobce se žalovaný otázce, proč se na jeho životní situaci nevztahuje § 3 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, zcela vyhnul. S tímto tvrzením však nekoresponduje obsah napadeného rozhodnutí. 16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k danému nejdříve obecně uvedl, že „K tomu, aby Úřad práce učinil výjimku a odvolatele považoval za osobu uvedenou v § 3 odst. 1 písm. a) až e), g) a h) ZPHN za osobu v hmotné nouzi, je třeba, aby tato osoba sama prokázala, že jsou dány důvody pro tento postup. V takových případech jde o využití správního uvážení při posuzování situace hmotné nouze osoby, a orgán pomoci v hmotné nouzi