3 Ads 50/2013 — Nejvyšší správní soud

22 A 36/2021- 38 - text  8 22 A 36/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Skřivanem ve věci žalobce: P. V. bytem X zastoupen Mgr. Martou Vyškovskou, advokátkou sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2021, č. j. MPSV-2021/65611-921, sp. zn. SZ/397/2014/4S-JMK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 3. 2. 2014, č. j. 105031/14/BM, zamítl žádost žalobce o příspěvek na mobilitu dle § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „zákon o poskytování dávek“), neboť dospěl k závěru, že žalobce nepatří mezi osoby, které nejsou schopny zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný nejprve zamítl rozhodnutím ze dne 13. 6. 2014, č. j. MPSV-UM/3199/14/4S-JMK. Žalobu proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl, nicméně Nejvyšší správní soud poté rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 29. 8. 2016, č. j. 4 Ads 100/2016 – 25. Dle Nejvyššího správního soudu posudek posudkové komise nesplnil požadavky úplnosti a přesvědčivosti. Konkrétně Nejvyšší správní soud posudkové komisi vytkl, že ve vztahu k základní životní potřebě mobility se blíže nevěnovala skutečnosti, že žalobce je schopen v důsledku bolesti po ujití 20 – 30 metrů posadit a není ani odůvodněno, že žalobce je schopen použít automobil. S ohledem na skutečnost, že posudková komise jednala vždy v nepřítomnosti žalobce, Nejvyšší správní soud současně odkázal na judikaturu, podle níž je osobní vyšetření v tomto řízení spíše pravidlem a je vhodným nástrojem k odstranění pochybností. 2. Žalovaný odvolání žalobce opětovně zamítl rozhodnutím ze dne 28. 2. 2017, č. j. MPSV-2017/48056-921. Toto rozhodnutí žalovaného však zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2020, č. j. 22 A 12/2017 – 38. Dospěl k závěru, že ani nový posudek o zdravotním stavu žalobce požadavky úplnosti a přesvědčivosti nesplňuje. Ohledně životní potřeby mobility dle krajského soudu není zřejmé, z čeho posudková komise usuzuje, že žalobce je schopen zvládat vstávání i usedání a nemůže mít z medicínského důvodu problém s chůzí krok za krokem po rovině s přestávkami a po schodech a používat dopravní prostředky včetně bariérových. Krajský soud taktéž zopakoval závěry o vhodnosti osobního vyšetření žalobce, které nebylo ani po zrušení prvního rozhodnutí provedeno. 3. Žalovaný znovu zamítl odvolání žalobce nyní napadeným rozhodnutím, přičemž i na základě nově vyhotoveného zdravotního posudku na svých předchozích závěrech setrval. II. Žaloba 4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu. V žalobě uvádí, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím o nepřiznání 2. stupně ZTP. Naposledy byl u lékaře s dolními končetinami v roce 2012. Lékaři žalobci řekli, že oba hlezenní klouby a páteř má stabilizované, že jej to bude bolet stále, že se s tím nedá nic dělat a musí se s tím naučit žít. Žalobce má trvalé bolesti páteře, obou hlezenních kloubů a nohou a mravenčení a nervózu v obou dolních končetinách. Denně má otoky dolních končetin a hlezen. Trvale používá dvě francouzské hole i v domácím prostředí. Trvale nosí ortézu levého hlezna pro těžkou nestabilitu a na pravé noze pevnou obuv. Při velice omezené chůzi se musí soustředit a jít velice opatrně, ujde 20 – 30 metrů, potom se musí posadit. Jsou také dny, kdy se po ránu nemůže pro bolesti vůbec postavit. Nevydrží déle sedět ani stát, většinu dne prakticky proleží a prospí. Pokud musí žalobce jít k lékaři, bere si ještě bederní pás a korzet, ale to se mu těžko dýchá, a to jej vozí syn autem. Manželka žalobce vždy budí na léky a inhalaci a na jídlo. Žalobce je ohnutý a nemůže se pro bolest páteře narovnat. Ve všem mu pomáhá manželka. Žalobce je přesvědčen, že jeho postižení splňuje podmínky pro přiznání 2. stupně ZTP. Navrhuje, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný uvedl, že zdravotní stav žalobce byl posudkové komisi dostatečně znám a zohledněn, posudková komise a žalovaný se vypořádali se všemi námitkami žalobce. Přítomnost žalobce na jednání posudkové komise není nezbytnou podmínkou zákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce byl na jednání posudkové komise řádně přizván. Z jednání se žalobce písemně i telefonicky omluvil a sdělil, že se nechce dohodnout ani na žádném jiném termínu jednání, protože se nemůže dostavit s ohledem na zdravotní obtíže týkající se jeho pohybového aparátu. Žalovaný žalobci v návaznosti na to mj. sdělil, že přístup k budově, kde probíhají jednání posudkové komise, je bezbariérový, parkování auta je přímo u vchodu, a přemístění se týká pouze několika metrů a je možné i na invalidním vozíku nebo s chodítkem. Žalobce trval na tom, že se k budově MPSV nemá jak dopravit. Žalobce přitom měl objektivně možnost se na jednání posudkové komise dostavit, a to například pomocí taxislužby, která je zajišťována i bezbariérově, nebo pomocí pečující či blízké osoby. Konkrétně mohl žalobce buď využít několika asistenčních služeb, které jsou pro takové případy poskytované v cenově dostupné podobě, nebo požádat o dopravu svého syna, který ho dle vlastních tvrzení vozí autem k lékaři. Žalovaný doplňuje, že soudy ani nestanovily žalovanému povinnost vyšetřit žalobce na jednání; taková povinnost by žalovanému ani nemohla být s ohledem na nutnou součinnost žalobce stanovena. Bez ohledu na to byly v případě žalobce splněny podmínky pro vydání posudků v jeho nepřítomnosti, neboť posudková komise měla k dispozici dostatečnou zdravotní dokumentaci žalobce. Žalovaný proto navrhuje, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. VI. Posouzení věci krajským soudem 6. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání. 7. Žaloba není důvodná. 8. V textu žaloby žalobce uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím o nepřiznání 2. stupně ZTP. Tato otázka nebyla předmětem řízení před úřadem práce a žalovaným, neboť správní orgány rozhodovaly o žádosti žalobce o příspěvek na mobilitu. Žalobce však v žalobě i na obálce identifikoval jednoznačně napadené rozhodnutí datem vydání a číslem jednacím. Stejně tak poté učinila i zástupkyně žalobce (advokátka) v návaznosti na výzvu soudu, napadené rozhodnutí taktéž krajskému soudu doložila. Přes počáteční drobnou nejasnost má proto krajský soud za nesporné, proti kterému rozhodnutí žaloba směřuje, neboť žádné další rozhodnutí označeno ani doloženo nebylo. 9. Podle § 6 odst. 1 zákona o poskytování dávek (ve znění do 31. 12. 2013, které se v dané věci použije) nárok na příspěvek na mobilitu má osoba starší 1 roku, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách v domově pro osoby se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče. 10. Podle § 8 odst. 1 zákona o poskytování dávek schopnost osoby zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace se pro nárok na příspěvek na mobilitu posuzuje podle zákona o sociálních službách stejným způsobem jako pro účely příspěvku na péči. 11. Předpokladem pro vznik nároku na příspěvek na mobilitu je tedy neschopnost zvládat základní životní potřeby mobility nebo orientace dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Podle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Podle odst. 6 téhož ustanovení bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí právní předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „prováděcí vyhláška“). Podle § 1 odst. 1 této vyhlášky schopnost osoby zvládat základní životní potřeby se pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí podle aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce. Podrobná kritéria pro posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby tedy obsahuje příloha č. 1 prováděcí v