9 As 69/2008 — Nejvyšší správní soud

34 A 28/2020- 63 - text  10 34 A 28/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobkyně: D.I.S. F. s. r. o., IČO X sídlem M. 119/10, P. – N. m. zast. advokátem JUDr. Ondřejem Kochmanem sídlem Belgická 276/20, Praha 2 - Vinohrady proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2020, č. j. JMK 110858/2020, sp. zn. S – JMK 100133/2020 OSŽP/DK, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 11. 8. 2020, č. j. JMK 110858/2020, sp. zn. S – JMK 100133/2020 OSŽP/DK, a rozhodnutí Magistrátu města Brna, živnostenského úřadu, ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. MMB/0194974/2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26.595,61 Kč Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Ondřeje Kochmana. O d ů v o d n ě n í: [OBRÁZEK]I. Vymezení věci 1. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2020, č. j. JMK 110858/2020, sp. zn. S – JMK 100133/2020 OSŽP/DK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, živnostenského úřadu, (dále jen „prvostupňový orgán“ nebo „správní orgán I. stupně“), ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. MMB/0194974/2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupku“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. i) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“). Přestupku se dopustila tím, že opakovaně – v období od 1. 7. 2017 do 30. 6. 2018 a od 1. 7. 2019 do 1. 8. 2019 porušila podmínku stanovenou živnostenským úřadem v rozhodnutí o změně koncese ze dne 17. 9. 2010 pro provozování koncesované živnosti „Ostraha majetku a osob“ podle § 27 odst. 3 živnostenského zákona, a to podmínku „bezúhonnost všech osob, které pro podnikatele předmětnou činnost vykonávají (§ 6 odst. 2 živnostenského zákona). V uvedených obdobích pro žalobkyni vykonával činnost obsahově spadající do provozování živnosti „Ostraha majetku a osob“ v objektu na adrese P. n. 1, S. u B. (areál zámku Slavkov – Austerlitz) na pozici „Strážný“ na základě pracovněprávního vztahu s místem uzavření Brno pan A. F., nar. X (dále jen pan A. F.), který v uvedená období nesplňoval podmínku bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona. Pan A. F. byl totiž rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2000, č. j. 43 T 17/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2000, č. j. 3 To 159/2000, odsouzen pro úmyslný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, přičemž tento čin spáchal v souvislosti s podnikáním a v uvedených obdobích se na něj nehledělo jako by nebyl odsouzen. 3. Za spáchání přestupku byla žalobkyni uložena pokuta podle § 62 odst. 4 písm. b) živnostenského zákona ve výši 1 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. Napadené rozhodnutí 4. K odvolání žalobkyně vydal žalovaný napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění shrnul předcházející průběh přestupkového řízení a jemu předcházející kontrolní činnosti živnostenského úřadu. Námitky žalobkyně, že trestný čin pana A. F., za nějž byl pravomocně odsouzen, nemá souvislost s činností vykonávanou pro podnikatele, a že ke dni vydání rozhodnutí měl pan A. F. již trest zahlazený, neshledal důvodnými. 5. Žalovaný argumentoval, že předmětný trestný čin byl spáchán v souvislosti s podnikáním, neboť se týkal nakládání s finančními prostředky na základě nepravdivě upravovaných podkladů za účelem získání dotace na povinné sociální odvody, které byly následně užity pro jiné účely. Jednalo se tak o jednání, které nesměřovalo k ochraně svěřených prostředků s konkrétním účelem, ale o jejich svévolné použití. Takové jednání má souvislost s obsahem náplně činnosti, kterou měl pan A. F. provádět u žalobkyně (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, č. j. 9 As 229/2014 – 36). Jakkoli tento pracovník již v době uzavření pracovněprávního vztahu splňoval podmínky pro zahlazení odsouzení, žalobkyně zahlazení odsouzení nezajistila. Jedná se o přestupkovou odpovědnost žalobkyně. 6. Vzhledem k tomu, že v přestupkovém řízení se hodnotí skutkový stav v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo, nelze zohlednit argument, že ke dni vydání rozhodnutí o přestupku bylo již odsouzení pana A. F. zahlazeno. Žalovaný dále uvedl, že v případě tohoto přestupku je chráněným veřejným zájmem dodržování právních předpisů a tím i zajištění rovného postavení v konkurenční soutěži podnikatelských subjektů. III. Žaloba 7. Žalobkyně po stručném souhrnu průběhu dosavadního správního řízení vymezila tři okruhy žalobních námitek. 8. Zaprvé namítala, že trestný čin podvodu, za nějž byl pan A. F. pravomocně odsouzen, nijak nesouvisí s ostrahou majetku a osob. Tato souvislost přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu představuje nutnou podmínku pro to, aby u pana A. F. mohlo dojít k porušení pravidla o bezúhonnosti. Pouhá obecná souvislost trestného činu s podnikáním nestačí k tomu, aby způsobila ztrátu bezúhonnosti podle živnostenského zákona. Je vždy třeba zohlednit konkrétní trestný čin a jeho vazbu ke konkrétnímu živnostenskému oprávnění. Pakliže není mezi tímto trestným činem a živnostenským oprávněním přímá souvislost, o ztrátě bezúhonnosti nelze hovořit. 9. Trestný čin podvodu spáchaný panem A. F. měl spočívat v tom, že v letech 1995 – 1996 jako předseda družstva pozměnil podklady pro poskytnutí dotace. Závěry živnostenského úřadu, že pan A. F. nebyl pro výkon práce prevence požární ochrany u žalobkyně bezúhonný, by musely podkládat argumenty, proč jeho trestný čin způsobuje obavu, že by se výkon požární prevence a fyzické ostrahy majetku a osob z jeho strany dotýkal základních práv a svobod třetích osob. Napadené rozhodnutí dovozuje spojitost trestné činnosti pana A. F. s činností vykonávanou u žalobkyně z toho, že v obou případech přichází do kontaktu s majetkem. Žalobkyně tuto konstrukci považuje za nelogickou. Trestný čin pana A. F. se týkal zcela odlišné činnosti, než je prevence požární ochrany a fyzická ostraha nemovitého majetku. Obava z ohrožení třetích osob by mohla vzniknout, pokud by např. pan A. F. měl u žalobkyně nebo jejích klientů hospodařit s dotacemi či jinými finančními prostředky. Nebo pokud by jeho trestná činnost souvisela např. s fyzickým odcizením jakékoliv věci při krádeži nebo vloupání. Pan A. F. však nepřicházel do jakéhokoliv styku s účetními ani jinými doklady nebo finančními prostředky žalobkyně. Nemůže za ni jednat. Nemohl znovu spáchat „administrativní“ trestný čin, kterého se dopustil (v době podání žaloby) před více než 23 lety. 10. Zadruhé žalobkyně namítala, že nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku. Zaměstnávání pana A. F. nelze považovat za společensky škodlivé jednání. Od počátku jeho zaměstnání u žalobkyně splňoval všechny podmínky pro zahlazení odsouzení. Jediným důvodem, pro který k zahlazení nedošlo, je skutečnost, že opomenul v roce 2011, kdy splnil veškeré podmínky pro zahlazení odsouzení, podat příslušný návrh u soudu. Materiální stránku za této situace navíc žalobkyně nenaplnila i vzhledem k tomu, že jde o zahlazení odsouzení ve vztahu ke skutku, kterého se pan A. F. dopustil před více než 20 lety ve zcela nesouvisející věci. 11. Zatřetí žalobkyně (nad rámec již uplatněných námitek) uváděla, že odsouzení pana A. F. ještě před vydáním rozhodnutí živnostenského úřadu soud zahladil. Rozhodujícím je přitom stav v době, kdy správní orgán o obvinění z přestupku rozhoduje. Od právní moci rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení je nutné vycházet z fikce, že pan A. F. daný trestný čin nikdy nespáchal. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 3 Tz 76/98, z něhož uvedené pravidlo vyplývá. Na pana A. F. tak bylo nutno od právní moci rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení hledět, jako kdyby nikdy nebyl odsouzen. Tedy jako kdyby celý život (a zejména v době, kdy pracoval pro žalobkyni) byl zcela bezúhonným. 12. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů soudního řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 13. Žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí prvostupňového. Nad rámec zde uvedené argumentace uvedl, že jádrem přestupku bylo zaměstnání osoby, která měla záznam v rejstříku trestů pro trestný čin podvodu, který měl souvislost s ekonomic