8 Afs 128/2005 — Nejvyšší správní soud

30 Af 15/2022- 64 - text 22 30 Af 15/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: L. T. zastoupený advokátkou Mgr. Danou Lasákovou sídlem Vejrostova 953/6, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2021, č. j. 17550/21/5300-21441-702127 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce podnikal ve formě společnosti s dalšími třemi společníky (A. T., L. T. a L. T.) v oborech elektroinstalací a elektromontáže, oprav a prodeje elektrospotřebičů, prodej jízdních kol, cyklistických potřeb a doplňků stravy. Společné příjmy a výdaje z podnikání si žalobce a jmenovaní společníci rozdělovali dle podílů, vedli společnou evidenci. Určeným společníkem pověřeným vést evidenci pro účely daně z přidané hodnoty za celou společnost a podávat přiznání k dani z přidané hodnoty byl žalobce. Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále též „správce daně“) zahájil u žalobce daňovou kontrolu a doměřil mu daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2015, 1. až 4. čtvrtletí roku 2016 a 1. až 4. čtvrtletí roku 2017 podle pomůcek. K doměření přistoupil správce daně proto, že evidence pro účely daně z přidané hodnoty byla neprůkazná (s ohledem na absenci evidence obchodního majetku a neevidování záloh zaplacených na soukromý účet). Konkrétně žalobci doměřil správce daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí 2015 ve výši 98 042 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829124/19/2910-50521-707275), za 4. čtvrtletí 2015 ve výši 155 440 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829233/19/2910-50521-707275), za 1. čtvrtletí 2016 ve výši 130 527 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829263/19/2910-50521-707275), za 2. čtvrtletí 2016 ve výši 160 525 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829289/19/2910-50521-707275), za 3. čtvrtletí 2016 ve výši 83 581 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829303/19/2910-50521-707275), za 4. čtvrtletí 2016 ve výši 97 904 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829315/19/2910-50521-707275), za 1. čtvrtletí 2017 ve výši 99 054 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829335/19/2910-50521-707275), za 2. čtvrtletí 2017 ve výši 146 944 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829354/19/2910-50521-707275), za 3. čtvrtletí 2017 ve výši 58 561 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829367/19/2910-50521-707275) a za 4. čtvrtletí 2017 ve výši 225 937 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1829402/19/2910-50521-707275). 2. Odvolání žalobce proti citovaným dodatečným platebním výměrům zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti odvolacímu rozhodnutí brojil žalobce v rámci společné žaloby čtyř žalobců (A. T., L. T., L. T. a L. T.) podané ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 20. 6. 2021. Usnesením ze dne 15. 7. 2021, č. j. 61 Af 9/2021 - 66, pak Krajský soud v Českých Budějovicích postoupil věc k rozhodnutí Krajskému soudu v Brně. Zdejší soud usneseními ze dne 25. 8. 2021, č. j. 30 Af 55/2021 - 73, a ze dne 26. 1. 2022, č. j. 30 Af 68/2021 - 76, vyloučil věci jednotlivých žalobců k samostatnému projednání. Část žaloby týkající se meritorně daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářních let 2015, 2016 a 2017 byla vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 30 Af 55/2021 (A. T.), sp. zn. 30 Af 66/2021 (L. T.), sp. zn. 30 Af 67/2021 (L. T.), sp. zn. 30 Af 68/2021 (L. T.) a část žaloby směřující proti odvolacímu rozhodnutí, která se meritorně týká daně z přidané hodnoty, byla vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 30 Af 15/2022 (L. T.). II. Argumentace žalobce 3. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, neboť je nezákonné. Správce daně neměl zájem provádět dokazování a zcela nedůvodně zpochybnil důkaz zakázkovou evidencí. Podle správce daně totiž z předložené evidence vyplynulo, že v některých případech měli žalobce a jeho společníci obdržet určitý materiál k zakázce až poté, co byla daná zakázka pro jiný subjekt uskutečněna. Žalobce měl potřebný materiál k dispozici předtím, ovšem v ojedinělých případech mohl dodavatel materiálu vystavit daňový doklad až několik dní po odběru materiálu. Podle § 28 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, má dodavatel povinnost vystavit daňový doklad do 15 dnů. Žalovaný tedy zakázkovou evidenci vůbec nepřezkoumával. Splnění důkazní povinnosti žalobci zkomplikovala Policie ČR, která žalobce a ostatní společníky vyzvala (z podnětu správce daně) k předložení veškeré daňové evidence za roky 2015 až 2017. Proto žalobce nemohl splnit svůj závazek z odvolání a předložit správci daně zakázkovou evidenci doplněnou o čísla spárovaných dokladů. 4. Správce daně předčasně ukončil daňovou kontrolu, jelikož už v seznámení s výsledkem kontrolních zjištění konstatoval stanovení daně pomůckami. A ačkoliv žalobce navrhoval další důkazy, nedokázal zvrátit předem zaujatý názor správce daně. Stanovení daně pomůckami je však náhradní způsob tehdy, nelze-li stanovit daň dokazováním. Ve zprávě o daňové kontrole správce daně již jen zkopíroval stanovení daně pomůckami ze seznámení s výsledkem kontrolních zjištění. Stanovení daně podle pomůcek před dokončením daňové kontroly zapovídá i judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 10 Afs 372/2017 - 89, ze dne 16. 12. 2004, č. j. 3 Afs 24/2004 – 55, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3482/18). V té souvislosti žalobce namítá, že daňové orgány vycházely z nesprávného metodického pokynu Generálního finančního ředitelství ze dne 31. 3. 2021, který zakotvuje právo daňového subjektu být seznámen s pomůckami ještě před rozhodnutím. Tento metodický pokyn jen slepě následuje ojedinělý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2013, č. j. 7 Afs 96/2013 - 34, a fakticky vede k předčasnému ukončování dokazování před ukončením daňové kontroly. 5. Navíc správce daně v dodatečných platebních výměrech neuvedl, že se jedná o doměření daně podle pomůcek (což mu výslovně ukládá poslední věta § 98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu). 6. Pokud byly žalobcem doložené evidence neprůkazné či neúplné, měl žalobce právo tyto nedostatky v evidencích vysvětlit a prokázat. Judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119) připouští, že v obdobných případech lze nedostatky v účetnictví zhojit jinými než účetními doklady. Proto žalobce navrhoval svědecké výpovědi svých odběratelů, kterými chtěl zhojit ne zcela dokonalou evidenci. Zálohy, které žalobce obdržel na soukromý účet, v hotovosti vkládal do pokladny společnosti. Vyslechnutí svědci by potvrdili, že nic víc žalobci neplatili. Navíc existuje nezvratný důkaz, že je žalobcova daňová a zakázková evidence vedena řádně. Žalobce ji předkládal znalkyni I. V., která měla jeho evidenci vyhodnotit pro potřeby možného trestního stíhání. Její znalecký posudek žalobce neviděl, avšak zřejmě musel vyznít v žalobcův prospěch, neboť Policie ČR věc odložila. 7. Daň stanovená podle pomůcek musí být určena dostatečně spolehlivě (§ 98 odst. 4 daňového řádu). Při výběru vhodných pomůcek však správce daně svévolně a hrubě vybočil z mezí správního uvážení. Za prvé rozštěpil činnosti vykonávané všemi společníky na samostatné obory. Za druhé nezjišťoval podmínky, za kterých srovnávané daňové subjekty podnikají (délka působení na trhu, lokalita apod.). Za třetí nezjišťoval, jaká část příjmů srovnávaných daňových subjektů dopadá na činnosti provozované žalobcem. Například je u jednoho subjektu uvedena (mimo jiné) činnost revizí a zkoušek elektrických zařízení, ačkoliv ji žalobce nevykonává. Za čtvrté správce daně vybral rozdílný subjekt „B“ u kontroly daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, které se navíc liší počtem osob podílejících se na příjmech. A za paté nepodnikal žádný ze subjektů „A“ a „B“ v oboru elektroinstalací, ačkoliv je to žalobcův nejdůležitější obor. V té souvislosti odkazuje žalobce na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3482/18, podle nějž musí srovnatelné subjekty působit v podobném oboru, musí být srovnatelně veliké, podnikat srovnatelným způsobem a mít podobnou historii působení na trhu. Konstrukce pomůcek je tak nepřezkoumatelná. 8. Žalobce ještě zpochybňuje samotný matematický výpočet daně podle pomůcek a to hned z několika důvodů. Ve výpočtech není zohledněno, že příjem srovnávaných subjektů pocházel i z oborů, kterým se žalobci nevěnovali. Dále výpočet nereflektuje skutečnost, že na rozdíl od žalobce a jeho společníků, kteří se věnovali čtyřem oborům současně, srovnávané subjekty jsou specialisty v jednom konkrétním oboru a pochopitelně účtují vyšší ceny. Například prodej cyklistických potřeb byl pro žalobce a jeho společníky je