2 Afs 24/2005 — Nejvyšší správní soud

34 A 5/2023- 24 - text  7 34 A 5/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci žalobkyně: T. T. T. T. bytem X zast. advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2023, č. j. CPR-40355-32/ČJ-2018-930310-258, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2023, č. j. CPR-40355-32/ČJ-2018-930310-258, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Marka Sedláka. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2. 2023, č. j. CPR-40355-32/ČJ-2018-930310-258 („napadené rozhodnutí“) potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 7. 12. 2018, č. j. KRPB-183348-13/PŘ-2018-060022 („prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupku“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 156 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky („zákon o pobytu cizinců“) a § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich („zákon o odpovědnosti za přestupky“). Přestupku se žalobkyně měla dopustit z nedbalosti tím, že pobývala na území České republiky v době od 13. 8. 2018 do 14. 8. 2018 bez platného víza, čímž nesplnila povinnosti cizince dle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti 3. K pobytové historii žalobkyně soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně neúspěšně podala žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 87h odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců dne 21. 11. 2010 a dne 8. 8. 2011. Žalobkyně rovněž neúspěšně podala žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu dne 3. 5. 2012, dne 25. 9. 2012 a dne 25. 9. 2017. Dne 2. 1. 2015 žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, mezinárodní ochrana jí nebyla rozhodnutím Ministerstva vnitra udělena. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila podáním žaloby ve správním soudnictví a následně podáním kasační stížnosti, která měla ze zákona odkladný účinek. Nejvyšší správní soud kasační stížnost usnesením jako nepřijatelnou odmítl. Právní moc usnesení Nejvyššího správního soudu nastala dne 13. 7. 2018, v důsledku čehož zaniklo oprávnění žalobkyně pobývat na území České republiky podle § 78b odst. 6 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu („zákon o azylu“). Žalobkyni byla stanovena doba k vycestování z území České republiky, která uplynula 12. 8. 2018. 4. V průběhu soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany podala žalobkyně dne 25. 6. 2018 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu a žádost o vydání povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky dle zákona o pobytu cizinců. Žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 27. 11. 2020 z důvodu, že se žalobkyně dopustila podvodného jednání s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území dle § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. 5. Pokud jde o řízení ve věci žádosti žalobkyně ze dne 25. 6. 2018 o vydání povolení k trvalému pobytu, ve správním spise se nachází výpis z cizineckého portálu ve věci žádosti o trvalý pobyt žalobkyně vygenerovaný dne 14. 8. 2018. Z něho plyne, že řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky bylo dne 16. 7. 2018 zastaveno. Dále se zde však nachází rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 11. 2021, č. j. OAM-8786-34/TP-2018 ve věci této žádosti žalobkyně o trvalý pobyt, z něhož plyne, že usnesení o zastavení řízení ze dne 16. 7. 2018 bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 19. 9. 2018. Následně bylo vydáno usnesení o zastavení řízení dne 9. 10. 2018, které bylo potvrzeno rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců dne 6. 12. 2018. Rozhodnutí Komise však bylo zrušeno rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2020, č. j. 30 A 7/2019-33. Komise poté rozhodnutím ze dne 23. 1. 2021 věc vrátila ministerstvu k novému projednání. Ministerstvo vnitra se poté již v rozhodnutí ze dne 23. 11. 2021 zabývalo žádostí žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu meritorně. Zabývalo se otázkou, zda byla nepřetržitost pobytu žalobkyně na území v období od 25. 6. 2013 do 25. 6. 2018 prokázána a dospělo k závěru, že nikoliv. Žádost žalobkyně proto byla pro nesplnění podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu dle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítnuta. 6. Zdejší soud se řešenou věcí zabývá již podruhé, a to poté, kdy rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 33 A 18/2019-28, zrušil první rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí z důvodu, že správní orgány postupovaly nesprávně, pokud na případ žalobkyně odmítly aplikovat § 87y zákona o pobytu cizinců. Tento právní názor potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2022, č. j. 8 Azs 4/2021-26, jímž rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil. Dle Nejvyššího správního soudu totiž bylo namístě zabývat se tím, zda žalobkyni svědčila v inkriminovaném období tzv. fikce přechodného pobytu či nikoli. A to zejména s ohledem na skutečnost, že žalobkyně v minulosti podávala žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu opakovaně. S tímto závazným právním názorem Nejvyšší správní soud vrátil věc k posouzení žalovanému. 7. K otázce, zda žalobkyně mohla splnit podmínku oprávněnosti pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že posouzení naplnění podmínek § 87y zákona o pobytu cizinců a související fikce pobytu nespadá do jeho příslušnosti. Požádal proto Ministerstvo vnitra o stanovisko a podklady k této otázce. Ministerstvo vnitra v odpovědi na žádost žalovaného dne 23.1.2023 sdělilo, že žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému a přechodnému pobytu byla již šestou, resp. sedmou žádostí o pobytové oprávnění. Uvedlo, že žalobkyně v minulosti žádala o vydání povolení k trvalému pobytu v roce 2010 a 2011. Žádosti ze dne 25. 6. 2018 byly účelově opakované žádosti, nejsou v nich uvedeny nové skutečnosti, které nemohly být uplatněny v řízení o předchozích žádostech. Ministerstvo konstatovalo, že novou skutečností je třeba rozumět takovou skutečnost, která by mohla vést k jinému výsledku rozhodnutí o předchozí žádosti, kdyby byla známa nebo nastala v době řízení o předchozí žádosti. Takové nové skutečnosti správnímu orgánu předloženy nebyly. 8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně jako doklad o účelu pobytu vždy k žádosti o vydání pobytového povolení doložila rodný list svého syna, státního příslušníka České republiky. Nesplnila podmínky vyplývající z § 87e zákona o pobytu cizinců a žádost byla vždy zamítnuta. Dle žalovaného je zřejmé, že žalobkyně při podané žádosti o vydání pobytového oprávnění neuvedla žádné nové skutečnosti, které by nemohla uplatnit při dříve podaných žádostech. Pokud jde o žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, ta byla rozhodnutím ze dne 23. 11. 2021, č.j. OAM-8786-34/TP-2018, zamítnuta z důvodu nesplnění zákonných podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu podle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu uvedeného rozhodnutí i z obsahu sdělení OAMP ze dne 23. 1. 2023 plyne, že žalobkyně podávala žádosti opakovaně a neuvedla žádné nové skutečnosti, které nemohla uplatnit v řízení o předchozích žádostech. Z podaných žádostí proto nevyplývá právo pobytu na území České republiky dle § 87y zákona o pobytu cizinců. III. Žaloba 9. Žalobkyně považuje rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného za nezákonná, protože na území v době od 13. 8. 2018 do 14. 8. 2018 pobývala oprávněně v režimu § 87y zákona o pobytu cizinců v souvislosti se svojí žádostí o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, kterou podala dne 25. 6. 2018. Žalovaný opomíjí, že v případě její žádosti o trvalý pobyt rodinného příslušníka občana EU se nejednalo o opakovanou žádost, a proto se na ni výluka uvedená v § 87y zákona o pobytu cizinců pro opakované žádosti nevztahuje. IV. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřil k celé věci a uvedl důvody, pro které bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 11. Žalovaný zastává názor, že ve vztahu k žádosti podané dne 25. 6. 2018 (v tento den žalobkyně podala další opakovanou žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinného příslušníka občana Evropské unie) žalobkyni ani na základě této žádosti nevyplývalo právo pobytu na území Česk