1 Afs 183/2014 — Nejvyšší správní soud

62 Af 14/2021- 64 - text  16 62 Af 14/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., a Mgr. Filipa Skřivana v právní věci žalobce: STAPPA mix, spol. s r.o. sídlem Heršpická 11, Brno zastoupený advokátem Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem sídlem U garáží 1611/1, Praha proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2021, č.j. 1735/21/5200-11434-707603, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19.1.2021, č.j. 1735/21/5200-11434-707603, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč k rukám Mgr. Luďka Šrubaře, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí podstaty věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2021, č.j. 1735/21/5200-11434-707603, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí – dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 27.11.2019, č.j. 4811202/19/3001-51522-712313, na daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.1.2013 do 31.12.2013, kterým byla žalobci doměřena daňová ztráta nižší o 2 621 507 Kč a současně mu podle § 251 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), vznikla zákonná povinnost uhradit penále ve výši 1 % z částky doměřené daně. 2. Žalobce v roce 2013 zaúčtoval do nákladů úroky z emitovaných dluhopisů ve výši 9 055 698 Kč. Podle správce daně a žalovaného žalobce neprokázal emisi korunových dluhopisů v listinné podobě v počtu 54 552 399 kusů s roční úrokovou sazbou 16,6 % a splatností dne 31.12.2032, která měla být provedena 21.12.2012 (rozhodnutím jediného společníka žalobce L. P.) a které měly být převedeny upisovatelům L. P. a M. K. k datu 22.12.2012. Podle správce daně rovněž emise dluhopisů neměla ekonomické opodstatnění. Emise dluhopisů v zaknihované podobě o objemu 54 552 399 Kč byla podle správce daně prokázána ke dni 16.5.2013. Žalobce v březnu rozhodl o přeměně listinných dluhopisů na zaknihované, k čemuž došlo k 16.5.2013, přeměnu předmětných listinných dluhopisů na zaknihované však podle správce daně též neprokázal. Žalovaný dále dovodil, že hodnota emitovaných dluhopisů nebyla upisovateli uhrazena v plném rozsahu, nýbrž pouze ve výši 38 760 187 Kč, neboť zápočet pohledávek ve výši 15 792 212 Kč na základě smluv o půjčce ze dne 24.6.2008, ze dne 26.6.2008 a ze dne 27.6.2008 správce daně neuznal (pohledávky nebyly způsobilé započtení). Z této neuhrazené části pak nelze dovozovat ani cenu poskytnutých peněžních prostředků v podobě úroků z dluhopisů. Správce daně nákladové úroky ve výši 2 621 506 Kč připadající na část neuhrazených dluhopisů neuznal jako daňově účinné. Žalovaný jeho postup akceptoval jako správný s tím, že pokud jde naopak o úroky z uhrazené části emisního kurzu dluhopisů (z částky 38 760 187 Kč), ty byly správně vypočteny i za období od 1.1.2013 do 15.5.2013, kdy činily podle správce daně 888 429,8375 Kč (str. 35 zprávy o daňové kontrole ze dne 20.11.2019, č.j. 4705613/19/3001-60563-707504 /dále jen „zpráva o daňové kontrole“/). V tomto období, ve kterém sice nebyla existence dluhopisů prokázána, byly podle žalovaného započtené prostředky de facto formou půjčky do L. P. a správce daně je správně zohlednil stejnou výší úroků, jaká by plynula z dluhopisů. II. Shrnutí procesního postoje žalobce 3. Žalobce namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je rozporuplné a nepřezkoumatelné, a to zejména v části týkající se období od 1.1.2013 do 15.5.2013, za něž byly uznány úroky z uhrazené části emisního kurzu dluhopisů, ač správce daně a žalovaný trvají na tom, že emise dluhopisů byla prokázána až ke dni 16.5.2013. Žalovaný potvrdil nelogické a právně nepodložené rozdělení úroků z titulu dluhopisů zaúčtovaných žalobcem v roce 2013 na daňově uznatelné a daňově neuznatelné. Tento postup je v rozporu zejména se zásadou volného hodnocení důkazů stanovenou § 8 odst. 1 daňového řádu. 4. Žalobce poukazuje na to, že původně vydané dluhopisy byly skartovány, což je zcela standardní postup při zaknihování jakýchkoli cenných papírů, a to i z důvodu právní jistoty emitenta i držitele dluhopisů. Byl to podle žalobce žalovaný, který svými závěry ohledně neprokázání existence dluhopisů z důvodu nepředložení dávno neplatných listinných cenných papírů, dostal žalobce do uměle vytvořené důkazní nouze. Žalovaný, potažmo správce daně, pouze hledal jakékoliv formální nedostatky či nepřesnosti, které následně vyložil v neprospěch žalobce a považoval je za důkaz svědčící ve prospěch svých závěrů. Zde je nutné podotknout, že žalobce si veškerou interní dokumentaci týkající se emise dluhopisů připravoval sám bez odborné právní pomoci. Laické vyjadřování a formulace nelze obecně přičítat k tíži žalobce tak, jak činí správce daně. 5. Žalobce dále namítá, že dlouhodobě, strategicky plánoval další rozvoj svých podnikatelských aktivit, a i vzhledem k tehdy probíhající ekonomické krizi bylo nutné pro podnikatelský plán zajistit stabilizaci rozpočtu a restrukturalizaci cizích zdrojů. Již dopředu před jejich emisí takto dlouhodobě usiloval o získání finančních prostředků na výstavbu svého areálu. V napadeném rozhodnutí i zprávě o daňové kontrole podle žalobce prakticky zcela chybí hodnocení předložených důkazů, tedy desítek listin, které na sebe navazují a jasně dokumentují proces vydání dluhopisů. Domnělá nekonzistence v tvrzení žalobce ohledně počtu vydaných listin měla dle žalovaného být evidentní z toho, že při prvních úkonech v rámci kontrolních postupů žalobce tvrdil a dokládal, že bylo vydáno 54 mil. kusů listin. Toto se mělo změnit dne 8.12.2017, kdy měl žalobce v doplnění odpovědí k dotazům správce daně začít tvrdit, že došlo k vydání hromadných dluhopisů. Ze strany žalobce nedošlo ke změně v tvrzení, což vyplývá právě z protokolů vyhotovených před 8.12.2017, neboť žalobce nikdy nebyl dotázán na počet vydaných listin ani na proces vydání dluhopisů. 6. Nadto správce daně po celou dobu daňové kontroly rozporoval právě vydání 54 mil. kusů listin a vydáním hromadných dluhopisů se v podstatě nezabýval. Veškerá tvrzení žalobce a předložené důkazy konfrontoval pouze se svým závěrem o faktické nemožnosti vydat 54 mil. kusů listin, což žalobce nikdy netvrdil. Zejména představa, že by jednatel žalobce v rámci daňové kontroly tvrdil, že osobně před vydáním dluhopisů nakládal na Václavském náměstí v Praze desítku kamionů a do nich rovnal přes 54 milionů listů papíru (které i v nové, tj. originálně zabalené a nepotištěné podobě, zabírají celkem 360 palet – což lze snadno zjistit i z veřejně dostupných zdrojů), je zcela absurdní. 7. Žalobce má za to, že závěry žalovaného (a co do rozdělení úroků i závěry správce daně) jsou vnitřně rozporné, zejména jsou v rozporu s předestřenými závěry o vydání dluhopisů až ke dni 16.5.2013 a s předloženými důkazy k zápůjčkám a pohledávkám započteným na emisní kurz dluhopisů (smlouvy, výpisy z účtů). Tyto zápůjčky a pohledávky nebyly nikdy úročeny. Žalovaný nemůže dovozovat opak pouze na základě své úvahy, která ani není nijak odůvodněna krom obecného konstatování, že se jedná o cenu peněz. Úvaha žalovaného nemůže nahradit vůli žalobce ani případný chybějící titul pro výplatu úroků. Nadto žalovaný nemůže dovozovat, že by se mělo jednat o úhradu úroků z uhrazeného emisního kurzu dluhopisů před jejich vydáním. Žalobce zdůrazňuje, že ve světle zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech (dále jen „zákon č. 190/2004 Sb.“), nelze na dluhopisy nahlížet stejně jako na půjčku či úvěr, a tedy za daňově uznatelné považovat pouze ty úroky z dluhopisů, kde byla prokázána úhrada emisního kurzu. 8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil, že nejpozději k datu zaknihování existovaly dluhopisy v celé výši jejich emise. V souladu s emisními podmínkami a smlouvami o upsání dluhopisů, pak byl žalobce povinen dohodnutý úrok vyplatit vlastníkům dluhopisů a na základě této skutečnosti mají být veškeré zaúčtované dluhopisy v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. p) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), považovány za daňově uznatelné. To, že se následně ukázalo, že při úhradě emisního kurzu došlo k administrativnímu pochybení v soupisu závazků k zápočtu, je pro tuto povinnost irelevantní. Pokud nedojde k úhradě emisního kurzu a dluhopisy již byly nabyty upisovatelem, je na emitentovi, aby úhradu emisního kurzu v plné výši vymáhal na upisovateli. Takový postup však nemá vliv na platnost vydaných a nabytých dluhopisů. Pokud má žalovaný za to, že dluhopisy byly vydány zaknihováním, měly by být úrokové nákl