4 Afs 22/2015 — Nejvyšší správní soud

29 Af 5/2022- 51 - text  13 29 Af 5/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: DAN-VIK CORP s.r.o., IČ: 06667198 sídlem Příkop 838/6, 602 00 Brno zastoupený advokátem JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D. sídlem Zahradnická 223/6, 603 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2021, č. j. 43196/21/5100-41453-412140, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí – zajišťovací příkazy Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. 8. 2021, č.j. 3781071/21/3001-80050-712480, č.j. 3781124/21/3001-80050-712480, č.j. 3781188/21/3001-80050-712480, č.j. 3781211/21/3001-80050-712480, č.j. 3781231/21/3001-80050-712480, č.j. 3781274/21/3001-80050-712480, č.j. 3781294/21/3001-80050-712480, č.j. 3781307/21/3001-80050-712480, č.j. 3781318/21/3001-80050-712480, č.j. 3781391/21/3001-80050-712480, č.j. 3781412/21/3001-80050-712480 a č.j. 3781426/21/3001-80050-712480, a to na základě § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Uvedenými zajišťovacími příkazy správce daně dle § 167 daňového řádu ve spojení s § 103 zákona DPH uložil žalobci, aby okamžikem vydání zajišťovacího příkazu zajistil úhradu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec roku 2020 až červen roku 2021, která dosud nebyla stanovena, složením jistoty ve výši 4 731 816 Kč na depozitní účet správce daně. Předmětné zajišťovací příkazy byly doručeny odvolateli dne 20. 8. 2021 do jeho datové schránky. 2. Žalovaný se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ztotožnil s důvody správce daně, že ze spisového materiálu je zřejmé, že předpoklad budoucího stanovení daně u žalobce je vysoce pravděpodobný, neboť uplatňuje za předmětná zdaňovací období v miliónových částkách nárok na odpočet daně z deklarovaných přijatých plnění vykázaných v anonymním oddílu B3 kontrolního hlášení, kdy se jedná o zdanitelná plnění s hodnotou do 10 000 Kč a tato plnění, která žalobce uvádí v oddílu B3 kontrolních hlášení, tvoří téměř 100 % celkových deklarovaných přijatých zdanitelných plnění. Žalovaný měl za to, že existuje oprávněný předpoklad, že plnění, ze kterých si žalobce uplatňuje nárok na odpočet daně, jsou fiktivní. Z předmětných zajišťovacích příkazů plyne silný důvod stran budoucího předpokladu stanovení daňové povinnosti, neboť byly zjištěny jasné pochybnosti, že deklarovaná přijatá zdanitelná plnění nejsou reálná a odvolatel si takto optimalizuje svou vzniklou vysokou daňovou povinnost, a proto je tu zřejmý předpoklad, že odvolatel neprokáže hmotněprávní podmínky nároku na odpočet daně. Vedle toho dle žalovaného tu existují silné důvody pro předpoklad budoucí nedobytnosti daně, jako je neexistence relevantního dlouhodobého majetku, nízké a nestabilní zůstatky na bankovním účtu, žalobce netvoří pro svoji ekonomickou činnost žádné majetkové zázemí, personální propojenosti a obdobném chování žalobce jako u dalších popsaných společností, ve kterých působili stejní jednatelé jako u žalobce, zbavování se majetku v podobě finančních prostředků na bankovním účtu, které jsou obratem po jejich připsání vybírány v hotovosti (88% všech debetů jsou výběry v hotovosti). 3. Žalovaný tak dospěl k závěru, že skutečnosti uvedené v odůvodnění zajišťovacích příkazů, ve vzájemné souvislosti, zakládají existenci obavy v intencích ustanovení § 167 odst. 1 daňového řádu. Jednotlivé indicie, byť některé z nich samy o sobě nižší intenzity, tvoří ucelený a logický okruh, na jedné straně svědčící o majetkové nedostatečnosti žalobce, která ve vztahu k výši předpokládané, dosud nestanovené daně byla způsobilá vyvolat odůvodněnou obavu o schopnosti žalobce uhradit daň v době její vymahatelnosti, a na straně druhé o reálnosti předpokladu, že daň bude za příslušná období doměřena. Z hlediska formálního pak žalovaný konstatoval, že znění odůvodnění tak, jak jej text rozhodnutí uvádí, je dostatečně konkretizované, srozumitelné a odpovídá rozsahu, jaký je vymezen zákonem. Žalovaný proto neshledal postup správce daně v rozporu s § 167 daňového řádu. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 5. Žalobce v první řadě namítá, že došlo k uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacím příkazům, čímž se staly zajišťovací příkazy ve smyslu § 168 odst. 1 daňového řádu neúčinnými. 6. I přesto žalobce nad rámec výše uvedeného vznáší i další námitky, že v její věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu, jakožto nástroje ultima ratio. Žalobce tuto svou argumentaci soustředí na polemiku s právním názorem správce daně, resp. žalovaného ohledně naplnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu dle § 167 daňového řádu. Žalobce (s oporou v závěrech judikatury Nejvyššího správního soudu) zdůrazňuje, že při vydávání zajišťovacího příkazu je nutné postupovat velmi zdrženlivě a podmínky pro jeho vydání stanovené v § 167 odst. 1 daňového řádu (případně rovněž podmínky stanovené v § 103 zákona o DPH) vykládat značně restriktivně. Zároveň to klade vysoké nároky na odůvodnění postupu žalovaného. Žalobce je přitom toho názoru, že žalovaný a správce daně nedostáli odůvodnění přiměřené pravděpodobnosti, že tato daň bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. 7. Žalobce namítá, že již v základu je jednání správce daně stiženo závažnou vadu, když správce daně, aniž by byl jakkoli žalobce vyzván, vydal automaticky zajišťovací příkazy založené na tom, že žalobce neprokáže splnění hmotněprávních podmínek uplatněných nároků na odpočet daně ve smyslu § 72 a § 73 zákona o DPH, neboť tyto vykázala v oddílu B3 kontrolního hlášení. Žalobce napadal neproporcionalitu zvoleného postupu, postup v rozporu se zásadou zdrženlivosti a znásobení tak dopadu zajišťovacích příkazů, když správci daně bylo známo, že žalobce takto vykazuje daňové povinnosti dlouhodobě, a to a již od zdaňovacího období srpna roku 2019, což sám v zajišťovacích příkazech potvrdil. Správce daně však nevydal vůči žalobci nikdy žádnou výzvu ve smyslu § 57 daňového řádu nebo výzvu ve smyslu § 101g odst. 2 zákona o DPH, popřípadě nezvolil jakéhokoliv jiného postupu dle daňového řádu (např. postup k odstranění pochybností ve smyslu § 89 an. daňového řádu, popř. daňové kontroly), a volí po několikaletém období bez sdělení jakýchkoliv pochybností automatickou aplikaci zajišťovacích příkazů v rozporu se zásadou zdrženlivosti a zásadou proporcionality zásahu do subjektivních práv žalobce. 8. Současně s tím je odůvodnění zajišťovacích příkazů nepřezkoumatelné, neboť ani v jednom ze zajišťovacích příkazů se neuvádí, kterou konkrétní hmotněprávní podmínku nároku na odpočet daně odvolatel neprokáže. Skutečnost, že ani správce daně, ani žalovaný nemají postaveno (byť hypoteticky) najisto, co fakticky žalobce (ne)prokáže, vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť jak správce daně, tak žalovaný svévolně přeskakují v úpravě nároku na odpočet daně, když odkazují nejen na § 72 zákona o DPH (hmotněprávní podmínky), ale také na § 73 zákona o DPH (formální podmínky), a ačkoliv místy tvrdí neprokázání hmotněprávních podmínek, neidentifikují nikterak, kterou z podmínek žalobkyně neprokáže (tedy neexistenci plnění, absenci zdanitelného plnění, neprokázání rozsahu přijatého plnění, neprokázání použití v rámci ekonomické činnosti, neprokázání dodavatele jako osoby povinné k dani, atd.). Ani s touto námitkou se žalovaný nijak nevypořádal, čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. 9. Žalobce namítá, že již v odvolání poukázal na to, že tvrzená rizikovost či dokonce podvodnost vyplývající z předchozích účastí osob ve statutárním orgánu žalobce, je založena na umělé konstrukci bez opory v objektivních důkazech. Není přitom pravdou, jak uvádí žalovaný, že působení v družstvu Hetman a společnosti Vatrea uvedl správce daně pouze podpůrně. I s ohledem na repetitivnost zmínek o těchto obchodních korporacích v každém jednotlivém zajišťovacím příkazu je patrné, že tyto uváděl jako součást navození podvodného jednání osob ve statutárním orgánu žalobkyně. Je přitom patrné, že ani odvolací námitky o účasti v těchto obchod