10 Afs 344/2020 — Nejvyšší správní soud

41 A 16/2023- 74 - text  19 41 A 16/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: M. K. X zastoupen advokátem JUDr. Vítem Kučerou Obrovského 2407, 141 00 Praha 4 - Chodov proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2023, č. j. JMK 64020/2023, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2023, č. j. JMK 64020/2023, a rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků města Vyškov ze dne 27. 2. 2023, č. j. MV 19273/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 788 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Víta Kučery, advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalobce se porval se svým bývalým tchánem. Správní orgány ho shledaly vinným z přestupku ublížení na zdraví. Žalobce nyní před soudem vznáší plno námitek. Jádrem věci ovšem bylo, zda správní orgány své závěry opřely o dostatečné důkazy ve spise. Zejména pokud jde o žalobcovu námitku nutné obrany. Podle soudu rozhodnutí správních orgánů v tomto směru náležitou oporu ve spise neměla. II. Procesní okolnosti věci 2. Dne 7. 10. 2018 kolem sedmé hodiny večer došlo v Ježkovicích k roztržce mezi žalobcem a jeho bývalým tchánem D. G. Nastala při předávání syna žalobce a jeho bývalé manželky – dcery pana G. 3. Potyčka vyústila v trestní obvinění žalobce. Trestní řízení probíhalo více než dva roky. Konkrétně od 27. 11. 2018 do 21. 12. 2020. Okresní soud ve Vyškově nejprve shledal žalobce vinným z pokusu ublížení na zdraví a výtržnictví. Krajský soud v Brně však usnesením ze dne 20. 10. 2020, č. j. 8 To 290/2020-357 („usnesení odvolacího trestního soudu“), rozsudek vyškovského soudu zrušil a postoupil věc k projednání přestupku Městskému úřadu ve Vyškově. 4. Komise pro projednávání přestupků města Vyškov („komise“) dne 14. 1. 2021 zahájila se žalobcem přestupkové řízení. Po sérii jejích rozhodnutí, která žalovaný opakovaně rušil, nakonec komise rozhodla dne 27. 2. 2023 pod č. j. MV 19273/2023 („rozhodnutí komise“) o vině žalobce ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích. Podle tohoto ustanovení se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jinému ublíží na zdraví. Komise za to žalobci uložila pokutu ve výši 5 000 Kč. 5. Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2023, č. j. JMK 64020/2023, již žalovaný po formální změně výroku rozhodnutí komise zamítl odvolání žalobce a v meritu věci rozhodnutí komise potvrdil („rozhodnutí žalovaného“). Žalobce se poté obrátil na soud. 6. Dne 16. 4. 2024 proběhlo před soudem jednání. Zástupce žalobce i sám žalobce shrnuli podstatu žaloby. Zástupkyně žalovaného vysvětlovala jeho pohled na celou věc. Soud zamítl většinu důkazních návrhů žalobce učiněných již v žalobě (viz bod 82 níže). Žalobce ještě při jednání navrhl svůj účastnický výslech. Soud pro něj neviděl důvod kvůli jeho nadbytečnosti a dostatečné opoře pro posouzení věci ve spisovém materiálu. Soud ovšem při jednání pustil třicetivteřinový videozáznam části rozepře žalobce a pana G., který na svůj mobil pořídila nynější přítelkyně žalobce. Orgány činné v trestním řízení i správní orgány s ním také pracovaly. Soud chtěl dát účastníkům řízení možnost, aby ho ze svého pohledu okomentovali (ke konkrétním zjištěním soudu plynoucím z tohoto videozáznamu a tvrzením účastníků řízení viz body 53 a 54 níže). Další dokazování soud neprováděl. Po konečných návrzích a krátkém přerušení vyhlásil tento rozsudek. III. Hodnocení věci 7. Žalobce vznáší mnoho námitek. Podstatou věci je nicméně hodnocení skutkových okolností potyčky žalobce s panem G. Včetně otázky, zda závěry správních orgánů mají dostatečnou oporu ve správním spisu. Soud proto pro přehlednost a stručnost bude tento rozsudek strukturovat tak, že se rovnou zaměří na jednotlivé žalobní námitky jednu po druhé. Při jejich vypořádání zmíní, co je potřebné po skutkové stránce. Předejde tím zbytečnému opakování okolností, které mají pro posouzení věci význam. III. 1. Přestupková odpovědnost žalobce nezanikla v důsledku promlčení Argumenty účastníků řízení v řízení před soudem 8. Žalobce nejprve namítá, že jeho odpovědnost za přestupek dne 7. 10. 2021 zanikla. Podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, ve znění do 31. 1. 2022, platilo, že v případě přerušení promlčecí doby odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději tři roky od jeho spáchání. K přerušení promlčecí doby v dané věci došlo prvním rozhodnutím komise o vině žalobce ze dne 21. 6. 2021. Mezní promlčecí doba v jeho případě končila dne 7. 10. 2021 bez ohledu na vedení trestního řízení. Tento názor potvrdil i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 8 Afs 76/2017-88 („rozsudek osmého senátu“). Podle něj mezní promlčecí dobu nelze prodloužit o dobu trestního řízení vedeného pro tentýž skutek. 9. Až od 1. 2. 2022 se v § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky objevila věta, podle níž se do mezní promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou trvala některá ze skutečností uvedených v § 32 odst. 1, tedy i vedení trestního řízení. Toto ustanovení je však pro žalobce méně příznivé, a proto je třeba (ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupku) použít znění účinné v době (domnělého) spáchání přestupku. Správní orgány proto měly řízení zastavit. 10. Opačný názor správní orgány odůvodnily jen odkazem na závěr č. 165 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání ze dne 21. 9. 2018. Ten však není relevantním pramenem práva. Tím je text zákona a judikatura, která jej vykládá. Správní orgány se nevypořádaly s judikaturou, na níž žalobce odkazoval. Kromě rozsudku osmého senátu žalobce nyní odkazuje i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 6 Ad 4/2018-63, podle kterého je účelem prekluze práva přispívat k právní jistotě účastníků právních vztahů a předcházet důkazním problémům v řízeních vedených s velkým časovým odstupem od posuzovaných skutkových okolností. Nelze zaujmout výklad, který by znamenal, že zákon neupravuje žádný časový limit, do kdy lze o přestupku rozhodnout. 11. Žalovaný s výkladem žalobce nesouhlasí. Promlčecí doba se během trestního řízení stavila. Promlčecí dobu je proto nutné o dobu vedení trestního řízení prodloužit. I ve znění do 31. 1. 2022 zákon o odpovědnosti za přestupky jasně stanovoval, že se doba trestního řízení nezapočítává do promlčecí doby [§ 32 odst. 1 písm. a)]. Novela účinná od 1. 2. 2022 byla jen výkladovým zpřesněním, aby nedocházelo k pochybnostem. Hodnocení soudu 12. Podle soudu má pravdu žalovaný. Tato žalobní námitka není důvodná. 13. Podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění účinném do 31. 1. 2022, pro tuto věc platilo, že „byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání (…).“ Judikatura správních soudů i odborná literatura dospívá k závěru, že § 32 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky – podle kterého se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení – dopadá i na mezní dobu stanovenou pro zánik odpovědnosti za přestupky podle § 32 odst. 3 stejného zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Afs 344/2020-53. Sice to bylo ve vztahu k důvodu podle § 32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, tedy vedení soudního řízení správního. Ale jeho závěry lze podle soudu vztáhnout i na důvod stavení promlčecí doby podle § 32 odst. 1 písm. a), tedy dobu vedení trestního řízení. 14. Lze také zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 As 400/2020-49, podle kterého „§ 32 odst. 1 přestupkového obsahuje případy, které jsou nezávislé na vůli správního orgánu, a v jejich důsledku se tedy běh prekluzivní doby staví, a to bez omezení; naproti tomu § 32 odst. 2 přestupkového zákona obsahuje případy, které se odvíjí od aktivity správního orgánu, v důsledku čehož se sice doba přeruší, ale aby se předešlo opakovanému přerušování doby, je následně její maximální délka omezena podle § 32 odst. 3 přestupkového zákona. Z toho je tedy patrné, že se § 32 odst. 3 přestupkového zákona týká běhu prekluzivní doby, a nejedná se tedy o speciální případ zániku odpovědnosti za přestupek (…). Mezní prekluzivní doba podle § 32 odst. 3 přestupkového zákona se proto nevztahuje na dobu, po kterou se vedlo soudní řízení správní. Je tak zřejmé, že i v případě, že došlo k přerušení běhu prekluzivní doby, může se její běh i nadále stavit. Krajský soud nepochybil, pokud při výpočtu konce prekluzivní doby zohlednil dobu řízení před správními soudy, po kterou se běh prekluzivní doby stavil.“ V rozsudku ze dne 7. 9. 2022, č. j. 8 As 178/2020-38, zaujal stejný názor dokonce i sám osmý senát, o jehož jiný rozsudek se žalobce v této věci opírá. Není podle soudu důvod, proč tent