— Nejvyšší správní soud

55 A 8/2023- 187 - text  10 55 A 8/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Pospíšila a soudců Zuzany Bystřické a Mariana Kokeše v právní věci žalobkyně: Lear Corporation Czech Republic s. r. o., IČO 25225227 sídlem Tovární 735/10, 682 01 Vyškov zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Skopovým sídlem Dušní 907/10, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2023, č. j. MPSV-2022/151005-421/3 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2023, č. j. MPSV-2022/151005-421/3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 582 Kč k rukám jejího advokáta JUDr. Pavla Skopového do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení a chronologie věci 1. Dne 22. 4. 2020 žalobkyně podala Úřadu práce České republiky, krajská pobočka v Brně, kontaktní pracoviště Vyškov, Žádost o příspěvek cíleného programu Antivirus. Učinila tak na základě usnesení vlády č. 353, ze dne 31. 3. 2020, o Cíleném programu podpory zaměstnanosti a zrušení usnesení vlády ze dne 19. března 2020 č. 257, usnesení vlády ze dne 23. března 2020 č. 293 (dále jen „usnesení vlády č. 353“). Usnesení vláda schválila dle § 120 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Žalobkyně k žádosti připojila průvodní dopis, v němž požádala o prominutí podmínky bezúhonnosti. 2. Zmíněné kontaktní pracoviště úřadu práce na žádost reagovalo přípisem ze dne 24. 4. 2020, č. j. APZ/2020 (Vyjádření k žádosti o příspěvek cíleného programu Antivirus) tak, že pokud byl žalobkyni v roce 2019 uložen příkaz k zaplacení pokuty za umožnění nelegální práce, stala se zaměstnavatelem, který nemůže být zapojen do cíleného programu Antivirus. Kontaktní pracoviště nemá kompetence k prominutí podmínek programu. 3. V následující měsících žalobkyně o věci vedla diskurz přímo s žalovaným. Dne 30. 8. 2022 pak žalovanému podala návrh na zahájení sporného řízení o uzavření smlouvy dle § 141 správního řádu. 4. Žalovaný návrh zamítl rozhodnutím ze dne 16. 3. 2023, č. j. MPSV-2022/151005-421/3. V jeho odůvodnění konstatoval, že v dohodě o poskytnutí příspěvku byla stanovena podmínka, že v období 3 let před uzavřením dohody nenabylo právní moci rozhodnutí o uložení pokuty zaměstnavateli za umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 3. zákona o zaměstnanosti. Tuto podmínku žalobkyně nesplnila. Jí spáchaný přestupek nebyl marginální, nejednalo se o nezáměrné pochybení. Dle zákona o zaměstnanosti jde o nejzávažnější přestupek. V rámci poskytování příspěvku navíc zákon o zaměstnanosti neumožňuje zohlednit závažnost konkrétního přestupku, jednoznačně stanoví, že pachateli přestupku se příspěvek neposkytne. Žalovaný dále konstatoval, že oprávnění podmiňovat uzavření dohody bezúhonností žadatele plynulo z Cíleného programu podpory zaměstnanosti „Antivirus“ schváleného vládou. Podle jeho čl. II. bodu 13 bude dohoda dále zpřesňovat důvody a podmínky poskytnutí příspěvku. V souladu s tímto zmocněním k bližšímu definování podmínek pro poskytnutí příspěvku žalovaný do dohody zahrnul podmínku ohledně sankcí za nelegální zaměstnávání. Stanovením této podmínky žalovaný nijak nevybočil z parametrů stanovených v obecné rovině usnesením vlády a programem. Nešlo o podmínku svévolnou. Byla motivována legitimním zájmem, aby příspěvek čerpali jen zaměstnavatelé dodržující pracovněprávní předpisy. V této souvislosti žalovaný podpůrně odkázal na § 118 odst. 5 zákona o zaměstnanosti, který obdobnou podmínku stanoví pro příspěvky v rámci aktivní politiky zaměstnanosti dle § 112 až 116 nebo 117. Podmínka je tudíž zcela obvyklá a není excesivní. Argumentoval-li žalovaný v komunikaci vedené s žalobkyní před zahájením správního řízení směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, toliko vysvětloval rámec, na jehož základě byla podmínka bezúhonnosti stanovena. Žalovaný netvrdil, že směrnice sama je pro žalobkyni závazná. A neuváděl ani, že by přímo sama směrnice podmiňovala jakékoliv právo či nárok žalobkyně. Závěrem žalovaný dodal, že všichni žádající zaměstnavatelé mají stanoveny stejné a rovné podmínky nároku na příspěvek, což odráží i skutečnost, že pro všechny žadatele systém generuje stejný vzor písemné dohody. V tomto směru nemůže žalovaný činit žádné výjimky. 5. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně brojila včas podanou žalobou. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 6. V žalobě žalobkyně v prvé řadě uvedla, že je českou obchodní společností zabývající se výrobou automobilových součástí (zejména autosedaček) a zaměstnává v České republice více než 1 700 osob (v roce 2019 se jednalo o více než 2 000 osob). Její podnikatelská činnost byla zasažena pandemií COVID-19, jež propukla na počátku roku 2020. Pro zmírnění negativních dopadů viru vláda schválila mimo jiné tzv. program Antivirus, který měl zaměstnavatelům částečně nahradit náklady na zaměstnance, kteří nemohli v důsledku pandemie vykonávat práci. Částečná náhrada nákladů měla probíhat na základě zvláštní dohody o poskytnutí příspěvku z programu Antivirus. Úřad práce s žalobkyní odmítl dohodu uzavřít s odkazem na podmínku obsaženou v dohodě, která však nebyla součástí vládou schváleného programu Antivirus. Ve věci následně na základě návrhu žalobkyně jednal žalovaný, jeho rozhodnutí je ovšem nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné. 7. Z podmínek programu Antivirus schváleného usnesením vlády č. 353 vyplývá, že program stojí na principu částečné kompenzace mezd zaměstnancům, kteří z důvodů popsaných v podmínkách nevykonávají práci. Nárok na vyplacení příspěvků měl vzniknout všem zaměstnavatelům, kteří vypláceli těmto zaměstnancům náhrady mzdy. Z podmínek programu dále vyplývá, že příspěvek bude poskytován na základě dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a úřadem práce, přičemž nárok na uzavření dohody a poskytnutí příspěvku měl vzniknout všem zaměstnavatelům, kteří splňují podmínky stanovené v podmínkách programu. 8. V očekávání kompenzace se žalobkyně rozhodla nepřistoupit k propouštění zaměstnanců a stanovila jim překážky na straně zaměstnavatele. Tím jí vznikly mzdové náklady, jež podle podmínek programu Antivirus spadaly do kompenzovatelných nákladů v režimu B. Dne 22. 4. 2020 proto v souladu s čl. II. bod 13 podmínek programu požádala úřad práce o uzavření dohody. V rámci této žádosti byl automaticky vygenerován návrh dohody, který však obsahoval některé další podmínky, které nebyly součástí podmínek programu Antivirus ani vládního usnesení či jiného dokumentu. Jednou z těchto dalších podmínek byla podmínka vyžadující, aby zaměstnavateli nebyla v období tří let přede dnem podání žádosti o kompenzaci uložena pokuta za umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3 zákona o zaměstnanosti. Žalobkyně si byla vědoma, že dne 31. 10. 2019 jí byla příkazem uložena pokuta za umožnění výkonu nelegální práce, a požádala úřad práce, aby k této podmínce nepřihlížel, neboť pokuta jí byla uložena za marginální, neúmyslné a formální pochybení na samé spodní hranici zákonné sankce. Žalobkyně zaměstnávala ukrajinského státního příslušníka pobývajícího v České republice na základě řízení o udělení mezinárodní ochrany, které skončilo dne 28. 3. 2019. O tom však žalobkyně nebyla informována. Cizí státní příslušník měl poté neplacené volno ode dne 9. 4. 2019, během něhož si vyřizoval pobytové oprávnění a nyní má v České republice trvalý pobyt. Žalobkyně tedy nevědomky po dobu méně než dva týdny zaměstnávala osobu bez příslušných pobytových oprávnění. 9. Podmínka, že pokutovanému zaměstnavateli nelze poskytnout příspěvek podle programu Antivirus, není právně závazná. Nebyla totiž schválena vládou, jak vyžaduje § 120 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Na tento argument žalovaný nikterak nereagoval. Schvaluje-li program vláda, jsou právně závazné jen ty podmínky, které vláda skutečně schválila. Podmínky programu schválené vládou však zmíněnou podmínku neobsahují. Úřad práce proto nebyl oprávněn odmítnout z tohoto důvodu uzavření dohody se žalobkyní. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že podmínka byla uplatněna v souladu se zákonem. Odkázal přitom na čl. II. bod 13 podmínek programu, dle kterého „dohoda bude dále zpřesňovat důvody a podmínky poskytnutí příspěvku“ s tím, že toto ustanovení zmocňuje úřad práce ke stanovení dalších podmínek programu. Tento výklad je však zcela v rozporu se smyslem a gramatickým výkladem uvedené věty. Slovo „zpřesnění“ nelze v žádném případě chápat jako možnost stanovení jakýchkoli dalších podmínek. Závěr o tom, že žalovaný a úřad práce jsou oprávněni jakýmkoliv způsobem rozhodovat o podmínkách celostátních programů, je v příkrém rozporu nejen s § 120 zákona o zaměstnanosti, ale i s čl. 2 odst. 3 Ústavy České rep