Krajský soud v Brně 66 A 1/2023 – Územní rezerva

Občané Malhostovic za Optimalizovanou D43, z. s., IČO 14395673 sídlem Malhostovice 152, PSČ 666 03

Ing. F. G., Ph.D. bytem X o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu Moravské Knínice schváleného usnesením zastupitelstva obce Moravské Knínice č. 517/41/22 ze dne 28. 3. 2022

[OBRÁZEK]Navrhovatelé se domáhají zrušení části územního plánu obce Moravské Knínice („územní plán“). Konkrétně jde o plochy pro umístění silnic „I/43 Troubsko (D1) – Lysice“ („komunikace 43“) a „Kuřim – jižní obchvat“ („jižní obchvat Kuřimi“). Územní plán je vymezuje jako plochy dopravní infrastruktury č. 155, 170 a 178. Jde o koridor vyznačený šedou barvou v pravé části níže přiloženého výřezu z hlavního výkresu územního plánu:

Soud v této věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 11. 7. 2023, č. j. 66 A 1/2023-175 („první rozsudek krajského soudu“). Návrhu tehdy vyhověl na základě jediného z uplatněných návrhových bodů. Ve shodě s navrhovateli měl za to, že tu chybělo vyhodnocení vlivů územního plánu na životní prostředí („vyhodnocení SEA“).

Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti odpůrkyně první rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 3 As 194/2023-83 („kasační rozsudek“). Vytkl krajskému soudu, že se věcně nezabýval závěry stanovisek Krajského úřadu Jihomoravského kraje, podle nichž nebylo třeba, aby ve věci proběhlo vyhodnocení SEA. Nejvyšší správní soud proto shledal důvodnou námitku odpůrkyně, že krajský soud zrušil část územního plánu, přestože byl její postup v souladu se stanoviskem krajského úřadu. V rámci nového projednání věci se zdejší soud na toto téma zaměří v podkapitole IV. 2. níže. Ve zbytku přitom setrval na posouzení věci podle svého prvního rozsudku, které ho nadále váže (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2024, č. j. 1 Afs 31/2024-91, bod 25).

Za účelem přehlednosti odůvodnění soud tento rozsudek strukturoval podle jednotlivých námitek navrhovatelů, ke kterým hned připojil názor odpůrkyně a osob zúčastněných na řízení, na což přímo navázal vlastním hodnocením. Projednávaná věc se v naprosté většině týká jen právních námitek. O skutkovém základu věci, jak jej popisují navrhovatelé, není mezi účastníky řízení i osobami zúčastněnými na řízení sporu (až na jednu výjimku, pokud jde o existenci souhlasu Ministerstva životního prostředí ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu – viz podkapitolu IV. 7. níže). Relevantní skutkové okolnosti soud proto popsal vždy v rámci shrnutí návrhových bodů. V závěru pak odpověděl na samostatně stojící námitky osob zúčastněných na řízení.

Navrhovatelé vlastní pozemky, které se nachází nedaleko koridoru pro umístění komunikace 43 a koridoru pro umístění jižního obchvatu Kuřimi, včetně souvisejících staveb a opatření. V případě navrhovatelky a) je její pozemek zhruba 120 metrů od tohoto koridoru. Pokud jde o navrhovatele b), jeho nemovitost je zhruba 600 metrů od napadeného koridoru. Je navíc vyvýšená a vzhledem k reliéfu ji může ovlivňovat hluk z předpokládané komunikace. Oba podle soudu splnili procesní podmínku přímého a nezprostředkovaného vztahu k části území regulované územním plánem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526). Odpůrkyně ostatně ani aktivní legitimaci navrhovatelů v obecné rovině nezpochybnila (činí to jen ve vztahu k některým námitkám, s čímž se soud na daném místě vypořádá). Navrhovatelé plní i všechny další procesní podmínky a soud proto mohl návrh projednat ve věci samé.

Navrhovatelé zpochybňují proces pořizování územního plánu. Konkrétně poukazují na změnu, která nastala oproti schválenému zadání územního plánu v tom, že pořizovatel změnil územní rezervy pro napadené koridory na návrhové plochy, aniž by o tom rozhodlo zastupitelstvo. Zareagoval tím na aktualizaci Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje („zásady územního rozvoje“) z roku 2020. Podle navrhovatelů nelze návrh územního plánu doplňovat o nové záměry, aniž by ve věci rozhodlo zastupitelstvo. Navíc bez toho, že by se pořizování územního plánu vrátilo do fáze tzv. společného jednání.

Navrhovatelé se zde opírají zejména o rozsudek ze dne 26. 9. 2022, č. j. 64 A 4/2022-161 („rozsudek Drásov“), kterým Krajský soud v Brně zrušil část územního plánu městysu Drásov. Šlo o plochy pro koridor komunikace 43 jako v této věci. Senát 64 dospěl k závěru, že rozdíl mezi projednáváním návrhu územního plánu s navržením územní rezervy pro koridor dopravní infrastruktury a projednáváním návrhu s plochou koridoru je zásadní. Ustanovení § 23b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023 („stavební zákon“), totiž uvádí, že změnit územní rezervu na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití lze jen na základě aktualizace nebo změny územně plánovací dokumentace. O pořízení změny územního plánu rozhoduje podle § 6 odst. 5 písm. a) stavebního zákona zastupitelstvo obce. V případě změny územní rezervy koridoru na návrhovou plochu koridoru je tedy podle rozsudku Drásov třeba rozhodnutí zastupitelstva obce.

V rozsudku Drásov senát 64 zdůraznil, že v případě veřejného projednání existuje zásadní omezení vyplývající z § 52 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, podle které dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán uplatní ve stejné lhůtě stanoviska k částem řešení, které se od společného jednání změnily. Pokud návrh územního plánu v uvedeném směru nevychází ze zadání schváleného zastupitelstvem, pak to vede ke krácení práv veřejnoprávních subjektů na optimální prostor k uplatnění vyjádření s požadavky na obsah územního plánu. Aktualizace zásad územního rozvoje přitom v kontextu navrhovaného koridoru stanovuje zásadní úkoly pro oblasti jednotlivých územních plánů. Tak významná návrhová plocha, jakou je daný dopravní koridor, má souvislost s celkovou koncepcí řešení územního plánu. Dotčené orgány a sousední obce přitom nemohly uplatnit stanoviska k celkovému koncepčnímu řešení území „postiženému“ změnou, jakou je převedení územní rezervy koridoru do návrhové plochy. Takový důsledek senát 64 odmítl.

V nyní projednávané věci navrhovatelé namítají, že proces pořizování územního plánu odstartoval zveřejněním návrhu zadání územního plánu při společném jednání v době platnosti zásad územního rozvoje z roku 2016 a před nabytím účinnosti jejich aktualizace na konci října 2020. V návrhu územního plánu pro společné jednání byly územní rezervy pro komunikaci 43 a pro jižní obchvat Kuřimi. Za této situace nebylo přípustné provést veřejné projednání v roce 2021 s tím, že zpracovatel návrh územního plánu pro veřejné jednání bez dalšího přepracoval z verze s územními rezervami (podle zásad územního rozvoje) do verze s návrhovými koridory (podle aktualizace zásad územního rozvoje), aniž by o změně obsahu pořizovaného územního plánu nejprve rozhodlo zastupitelstvo a proběhlo opakované společné jednání. I zde proto nastaly důsledky, které senát 64 v případě Drásova odmítl.

Mimo jiné také nedošlo ze strany příslušného orgánu k posouzení, zda v takto vzniklé situaci mělo proběhnout vyhodnocení SEA. Veřejné zájmy nikdo řádně nehájil, což mělo dopad i do práv navrhovatelů. Vedlo to ke zkrácení jejich ústavně zaručených práv na příznivé životní prostředí a vlastnit majetek. b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně

Odpůrkyně s touto argumentací a rozsudkem Drásov nesouhlasí. Senát 64 opomněl vzít v úvahu § 36 odst. 5 stavebního zákona, který činí zásady územního rozvoje závaznými pro pořizování a vydávání územních plánů. Fakticky omezuje svobodnou vůli zastupitelstva rozhodovat o tom, zda zařadí do svého územního plánu regionální či nadregionální záměry. Opakování společného jednání stavební zákon nepožaduje.

Nedává to smysl ani z pohledu ochrany veřejných zájmů chráněných dotčenými orgány. Nejvíce to vynikne u změn pořizovaných zkráceným postupem, u nichž se společné jednání neuskutečňuje. Dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán územního plánování hlídají stanovisky a navazujícími stanovisky jimi chráněné veřejné zájmy až do předložení návrhu územního plánu pořizovatelem zastupitelstvu podle § 54 odst. 1 stavebního zákona. Než se tak stane, vyjadřují se dotčené orgány k návrhu pro veřejné projednání kdykoliv v průběhu jeho zveřejnění nebo až po veřejném projednání. Posléze se ještě vyjadřují k návrhu rozhodnutí o námitkách a vypořádání připomínek, které pořizovatel vyhotoví po veřejném projednání.

Dojde-li mezi společným jednáním a veřejným projednáním k úpravě návrhu, kterou senát 64 v rozsudku Drásov považoval za podstatnou, z logiky věci se k ní musí dotčený orgán vyjádřit a má pro své vyjádření dostatek času. Skutečnost, že veřejné projednání postačuje dotčeným orgánům, aby se s návrhem územního plánu seznámily, podle odpůrkyně osvědčuje zejména možnost pořizovat změny územních plánů zkráceným postupem podle § 55a a násl. stavebního zákona. V případě územních rezerv se v roli dotčeného orgánu k převzetí věcného řešení do územního plánu vyjádřily tytéž dotčené orgány, které participovaly na pořízení aktualizace zásad územního rozvoje.

Podle názoru odpůrkyně není potřebné prostřednictvím změny zadání územního plánu ve věcech, které jsou pro obec závazné z nadřazené územně plánovací dokumentace, činit změnu rozhodnutí zastupitelstva o pořízení územního plánu a jeho obsahu. Výklad senátu 64 ad absurdum vede k tomu, že obec nemůže vydat územní plán, který je věcně v souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací, veřejně projednán, včetně rozhodnutí o námitkách a vypořádání připomínek a v souladu se stanovisky dotčených orgánů. Takový výklad nechrání právní jistotu na žádné straně. V případě územně rozsáhlejších a větších měst znamená, že se územní plánování nikdy nedá dokončit kvůli neustálému opakování společných jednání. Tato města pořizují územní plány delší dobu, během níž se zpravidla několikrát změní zásady územního rozvoje. c. Replika navrhovatelů

Navrhovatelé reagují na vyjádření odpůrkyně námitkou, že odkaz na § 36 odst. 5 stavebního zákona není zcela případný. Toto ustanovení nelze interpretovat jako možnost ignorovat územní plán obce. d. Hodnocení soudu

Ve správním soudnictví neexistuje sjednocovací mechanismus, který by bylo možné využít již na úrovni krajských soudů v případě rozdílných právních názorů na tutéž otázku, jako tomu je u Nejvyššího správního soudu. Pokud se tedy stane, že soud dojde k jinému právnímu názoru, než který vyjádřil jiný krajský soud (či dokonce jiný senát téhož krajského soudu), a k danému tématu neexistuje sjednocující judikatura Nejvyššího správního soudu, pak je jedinou možností se vůči dřívějšímu právnímu názoru vymezit a na základě konkrétních důvodů se od něj odchýlit. Senát 66 zde shledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyjádřených v rozsudku Drásov. Městys Drásov proti němu nepodal kasační stížnost a neexistuje proto názor Nejvyššího správního soudu na tuto konkrétní právní otázku. Senát 66 přitom nyní zaujal jiný právní názor než senát 64 na procesní řešení změny, k níž zde došlo v důsledku aktualizace zásad územního rozvoje, tedy přeměny původních ploch pro územní rezervy na návrhové plochy pro koridor.

Senát 66 se senátem 64 i navrhovateli souhlasí v tom, že jde o velmi zásadní změnu, která si žádá souhlas zastupitelstva obce (§ 23b odst. 2 per analogiam stavebního zákona). Prostor k tomu ovšem vidí pouze ve fázi schvalování zadání územního plánu (§ 47 odst. 5 stavebního zákona), nebo poté až při rozhodování o vydání územního plánu (§ 54 stavebního zákona). Senát 66 tak nesouhlasí se závěrem, že by v případě takové změny v průběhu pořizování územního plánu v návaznosti na aktualizaci zásad územního rozvoje muselo proběhnout opakované společné jednání, resp. že by se snad muselo vše vrátit do fáze rozhodování zastupitelstva o zadání návrhu územního plánu. Stavební zákon takový postup nevyžaduje.

Senát 64 postavil rozsudek Drásov na analogickém uplatnění mnohých ustanovení stavebního zákona. Senátu 66 se ovšem takto dovozené závěry jeví jako nepřiměřené vůči právu obcí vydávajících územní plán na ústavně zaručenou samosprávu. Jádrem právního názoru v rozsudku Drásov je jeho bod 32, ve kterém senát 64 vysvětluje, že návrh územního plánu nemusí být zcela identický s obsahem jeho schváleného zadání. Musí z něj ovšem vycházet (§ 50 odst. 1 stavebního zákona). Senát 64 vysvětluje, že společné jednání slouží primárně pro projednání a dohodnutí územního plánu na veřejnoprávní rovině a s veřejnoprávními subjekty (včetně sousedních obcí). Jeho předmětem je jednání o návrhu územního plánu vycházejícího ze schváleného zadání.

Společné jednání podle § 50 odst. 2 stavebního zákona v souladu s rozsudkem Drásov vymezuje „širší a komfortnější možnost k uplatnění stanovisek a připomínek pro veřejnoprávní subjekty“. Pořizovatel totiž musí oznámit místo a dobu konání společného jednání nejméně 15 dnů předem. Což kromě dotčených orgánů platí též pro sousední obce. Ty ve lhůtě 30 dnů ode dne jednání mohou uplatnit připomínky. V případě veřejného projednání však podle § 52 odst. 3 stavebního zákona platí, že dotčené orgány a krajský úřad uplatní ve lhůtě sedmi dnů stanoviska k částem řešení, které se od společného jednání změnily. Stejnou lhůtu mají podle daného ustanovení i sousední obce k uplatnění připomínek. Oznámení o konání veřejného projednání se adresně sousedním obcím již nedoručuje, protože doručení probíhá jen veřejnou vyhláškou (§ 52 odst. 1 stavebního zákona).

Rozsudek Drásov pak shrnuje, že návrh územního plánu kvůli dané změně nevycházel ze zadání schváleného zastupitelstvem. Nekonání opakovaného společného jednání po změně ploch územních rezerv na plochy pro koridor krátí práva veřejnoprávních subjektů na optimální prostor k uplatnění vyjádření a požadavků na obsah územního plánu. Nemohlo proběhnout jen veřejné projednání. Jeho primárním smyslem je totiž projednat již posouzený a vyhodnocený (dohodnutý) návrh územního plánu v procesu společného jednání (po dosažení shody na veřejnoprávní rovině) s veřejností a připomínkování takového návrhu ze strany veřejnosti.

Nejprve je třeba určit, kdy se má ke změně územních rezerv na plochy vyjádřit zastupitelstvo. Společné jednání mu tento prostor nedává. Zastupitelstvo se podle stavebního zákona dostává ke slovu jen při schválení zadání územního plánu (§ 47 odst. 5 stavebního zákona) a po pořízení jeho návrhu rozhoduje o (ne)vydání územního plánu (§ 54 stavebního zákona). Do pořizování však svým rozhodováním nevstupuje. Podle rozsudku Drásov by se u tak významné změny v návrhu územního plánu měl celý proces vrátit do počátečních fází. Mělo by se změnit zadání územního plánu a zastupitelstvo by mělo dostat příležitost toto nové zadání schválit. Plyne to z jeho důrazu na skutečnost, že návrh územního plánu městysu Drásov v uvedeném směru nevycházel ze zadání schváleného zastupitelstvem.

Podle senátu 66 ovšem stavební zákon pro tyto případy nestanoví požadavek na návrat zpět do fáze úpravy zadání návrhu územního plánu. Požadavkům stavebního zákona je podle soudu dáno zadost, pokud zastupitelstvo rozhodne až o výsledném návrhu územního plánu. Pokud by s provedením dané změny nesouhlasilo, může postupovat podle § 54 odst. 3 stavebního zákona, podle nějž platí, že pokud zastupitelstvo obce nesouhlasí s předloženým návrhem územního plánu nebo s výsledky jeho projednání, pak (1) vrátí předložený návrh pořizovateli se svými pokyny k úpravě a novému projednání, nebo (2) ho zamítne. Tím se podle soudu naplňuje i smysl a účel § 23b odst. 2 stavebního zákona, který v případě změny územní rezervy na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití vyžaduje aktualizaci nebo změnu územně plánovací dokumentace. Toto ustanovení se na úrovni obcí primárně použije, pokud již existuje územní plán, jenž se kvůli tomuto kroku musí aktualizovat nebo změnit. Jestliže se přijímá celý nový územní plán, jako tomu bylo v tomto případě, pak tím spíše jeho vydání zastupitelstvem tuto pojistku naplňuje. Podle senátu 66 proto zastupitelstvo odpůrkyně nemuselo rozhodovat o úpravách návrhu územního plánu v průběhu jeho pořizování. Plně postačovalo, pokud pak rozhodovalo o jeho vydání.

Obdobně je senát 66 jiného názoru než senát 64, pokud jde o nutnost konat společné jednání po dané změně územních rezerv na plochy přejaté z aktualizace zásad územního rozvoje (navíc až po schválení nového zadání), a adekvátnost záruk, které dotčeným orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům a sousedním obcím nabízí veřejné projednání. Mají o 23 dnů kratší lhůtu k vyjádření svého názoru vůči návrhu územního plánu a nedoručuje se jim adresně, ale veřejnou vyhláškou. Dotčené orgány a krajský úřad navíc mohou uplatnit stanoviska jen k částem řešení, které se od společného jednání změnily. Tato procesní pravidla, která zužují prostor všech uvedených subjektů k vyjádření názoru na návrh územního plánu, ho však nevyprazdňují a určitý prostor jim nadále dávají. Pokud je na druhé misce vah intenzita zásahu, jaký pro pořizování územního plánu znamená nutnost konat nové společné jednání, resp. se dokonce předtím ještě vrátit do fáze úpravy zadání a jeho schválení zastupitelstvem, pak podle senátu 66 ona zmíněná procesní omezení ostatních subjektů potřebu takového kroku neodůvodňují.

Senát 66 zde souhlasí s odpůrkyní, že by požadavky rozsudku Drásov kladly na obce a pořizovatele nepřiměřené břemeno. Vše by se totiž reálně muselo vrátit do fáze schvalování změny zadání či pokynů pro zpracování návrhu územního plánu a teprve poté by mohlo následovat společné jednání, jehož předmětem by z velké části byly otázky již dříve projednané. To vše by se muselo stát, aniž by pro to byl jasně stanovený zákonný základ. Rozsudek Drásov stojí spíše na analogiích § 23b odst. 2 stavebního zákona či § 51 odst. 3 stavebního zákona, podle nějž platí, že pokud dojde pořizovatel na základě výsledků společného jednání k závěru, že je potřebné pořídit nový návrh územního plánu, zpracuje ve spolupráci s určeným zastupitelem návrh pokynů pro jeho zpracování. Toto ustanovení se zde ovšem neuplatní, protože se nenaplňuje předpoklad jeho použití, že by pořizovatel na základě výsledků společného jednání došel (či dokonce mohl dojít) k závěru, že je potřebné pořídit nový návrh územního plánu. Změna územní rezervy na návrhovou plochu totiž nevznikla na základě výsledků společného jednání oznámeného v květnu 2020, ale až poté v důsledku aktualizace zásad územního rozvoje (účinné od konce října 2020).

Daná změna pak prošla veřejným projednáním podle § 52 a procesní reakcí předvídanou v § 53 stavebního zákona. Opět je třeba podotknout, že zde nelze přímo použít § 53 odst. 2 stavebního zákona, podle nějž platí, že pokud dojde na základě veřejného projednání k podstatné úpravě návrhu územního plánu, pořizovatel si vyžádá stanovisko příslušného úřadu a stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody podle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny. Změna územních rezerv na plochy sice může hypoteticky spadat do kategorie podstatných změn, ale nedošlo k ní na základě veřejného projednání. Proběhla ještě před ním v důsledku aktualizace zásad územního rozvoje. Stejně tak nelze podle soudu vyjít z § 53 odst. 3 stavebního zákona, který stanoví, že pokud je na základě projednání nutné návrh územního plánu přepracovat, postupuje se obdobně podle § 51 odst. 3 (viz předchozí bod). Příčinou změny návrhu územního plánu provedené před veřejným projednáním nebylo z povahy věci toto projednání, ale ona již vícekrát zmíněná aktualizace zásad územního rozvoje.

Senát 66 i zde opakuje svůj souhlas s odpůrkyní, že názor plynoucí z rozsudku Drásov by v případě větších měst opravdu mohl vést k zablokování procesu přijímání územně plánovací dokumentace a jejich změn. Tyto procesy nebývají krátké a jak se ukazuje i v Jihomoravském kraji, v jejich průběhu se mohou měnit zásady územního rozvoje. Je třeba uznat, že stavební zákon výslovně neřeší situace, pokud při pořizování návrhu územního plánu dojde k jeho úpravě mezi společným jednáním a veřejným projednáním v důsledku aktualizace nadřazené územně plánovací dokumentace. Podle senátu 66 to však neznamená, že pokud tato situace vznikne, pak je nezákonné, jestliže se vše nevrátí do fáze schvalování změny zadání či pokynů pro zpracování návrhu územního plánu a následného společného jednání.

Při absenci takového zákonného příkazu se naopak jeví jako žádoucí flexibilně zareagovat na změnu na vyšší úrovni územního plánování, upravit návrh územního plánu a ten podrobit veřejnému projednání s následným konečným slovem zastupitelstva při rozhodování o vydání územního plánu. Dotčené orgány, jiné subjekty i sousední obce jistou možnost vyjádřit se ke změně návrhu dostanou, byť méně komfortní než ve společném jednání. A co je hlavní, dostane ji i zastupitelstvo. Tím se splní vše, co stavební zákon vyžaduje.

Je pravdou, že návrh územního plánu nebude identický s obsahem schváleného zadání. Jak ovšem rozsudek Drásov sám říká, identický být nemusí. Jen z něj musí vycházet. To znamená, že nemusí být úplně stejný, ale může doznat určitých dílčích změn. To se podle soudu stalo i v nyní projednávané věci. Byť je změna územních rezerv na návrhové plochy podstatná, stále je v komplexu celého územního plánu jen dílčí. O porušení některého z ustanovení stavebního zákona ani z tohoto důvodu tedy nejde.

Tento návrhový bod proto není důvodný. Čistě v tomto procesním aspektu, že po úpravě návrhu územního plánu, ve kterém se územní rezervy přeměnily na plochy pro koridor, zastupitelstvo znovu neschvalovalo nové zadání územního plánu a pak neproběhlo společné jednání, se odpůrkyně, resp. pořizovatel nedopustili nezákonnosti.

K souvisejícím tvrzením týkajícím se vyhodnocení SEA se soud vyjadřuje v následné podkapitole rozsudku.

Navrhovatelé poukazují na skutečnost, že v průběhu pořizování územního plánu neproběhlo vyhodnocení SEA. Nejenže k němu nedošlo ve vztahu k obsahu veřejně projednávaného návrhu územního plánu s nově zahrnutými návrhovými koridory komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi. Ale nedošlo ani k tomu, aby příslušný orgán přezkoumatelně posoudil, zda takové vyhodnocení mělo proběhnout.

Navrhovatelé opět odkazují na rozsudek Drásov, podle kterého se i v případě „převzetí“ koridoru komunikace ze zásad územního rozvoje nedá dovodit, že by nemělo podléhat vyhodnocení SEA na úrovni územního plánu v rozsahu stanoveném zákonem, resp. judikaturou. Ustanovení § 55 odst. 3 věta třetí stavebního zákona („[v]yhodnocení vlivů změny územního plánu na udržitelný rozvoj území se při uvedení územního plánu do souladu s územně plánovací dokumentací kraje […] nezpracovává“), není pro předmětnou věc přiléhavé, protože tu nešlo o změnu územního plánu. Toto ustanovení dopadá pouze na ty změny územního plánu, u nichž nelze rozumně předpokládat, že by mohly mít jiné vlivy na životní prostředí než ty již posouzené v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Princip zamezení opakovaného posuzování vyhodnocení vlivů změny územního plánu na udržitelný rozvoj území nelze vykládat v tom smyslu, že je možné vynechat zákonem a judikaturou dovozené obsahové náležitosti tohoto posouzení.

Změna územní rezervy pro koridor (dopravní infrastruktury) na navrhovanou plochu koridoru je tak podstatnou změnou, že řada vyjádření a stanovisek vydaných ke společnému jednání se stala irelevantními a věcně odporovala právním předpisům. Stavební zákon nepředpokládá, že by se stanovené využití územní rezervy mělo posuzovat z hlediska vlivů na životní prostředí a na evropsky významné lokality a ptačí oblasti. Zcela jinak je tomu pro vymezování návrhových koridorů. Nové situaci musí v pořizovaném územním plánu odpovídat nová a adekvátní opatření zmírňující negativní vlivy podle § 19 odst. 1 písm. n) stavebního zákona, resp. kompenzační opatření podle § 50 odst. 6 stavebního zákona. V situaci s vymezenými návrhovými koridory se musí na zcela jiné úrovni provést posouzení vlivů z hlediska hlučnosti, znečistění ovzduší a veřejného zdraví, což také jednoznačně vede k nutnosti vydat stanovisko SEA.

Navrhovatelé odkazují na metodiku Ministerstva pro místní rozvoj, podle které nelze pominout posouzení vlivů v případě obsahově rozsáhlé změny územního plánu s významnými dopady na životní prostředí, jejíž dílčí součástí je uvedení do souladu s nadřazenou územně plánovací dokumentací. V této věci jde o takový případ. Jedná se o významnou kapacitní komunikaci (součást transevropské sítě TEN-T) a obchvat Kuřimi označovaný v územním plánu jako silnice I. třídy. Posouzení SEA provedené na úrovni aktualizace zásad územního rozvoje nemůže být důvodem pro neprovedení SEA na úrovni územního plánu. Posouzení SEA v aktualizaci zásad územního rozvoje tu reálně neposoudilo vlivy koridorů komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi.

Na úrovni územního plánu obce musí proběhnout takové vyhodnocení SEA, které společně s již částečným vyhodnocením SEA provedeným na úrovni zásad územního rozvoje bude beze zbytku naplňovat požadavky na úplně provedený proces SEA v rámci procesů územního plánování. Pokud by vyhodnocení SEA na úrovni zásad územního rozvoje bylo velmi hrubé a neúplné, pak proces vyhodnocení SEA při pořizování návazného územního plánu musí být o to rozsáhlejší. Kritérium objasňující, co se rozumí úplností procesu SEA, věcně určuje příloha stavebního zákona nazvaná Rámcový obsah vyhodnocení vlivů, územního rozvojového plánu, zásad územního rozvoje a územního plánu na životní prostředí pro účely posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí (Část A vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území). Na proces SEA pro územně plánovací dokumentaci jako tzv. „koncepci“ se podpůrně uplatní i zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí).

V této věci je realita taková, že provedení posouzení SEA na úrovni zásad územního rozvoje v jejich aktualizaci s návrhovým koridorem komunikace 43 a návrhovým koridorem jižního obchvatu Kuřimi, bylo pro správní území odpůrkyně tak nekonkrétní, že na úrovni zásad územního rozvoje „věcně ponechalo“ k naplnění požadavků výše odkazované přílohy stavebního zákona téměř celý – veřejností zcela oprávněně očekávaný – proces SEA pro území odpůrkyně. Posouzení SEA na krajské úrovni se totiž vůbec nezabývalo konkrétními a specifickými vlivy komunikace 43 na území a obyvatelstvo odpůrkyně.

Datovou základnu pro textovou část vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje (která se v tomto vyhodnocení zkracuje jako „AZÚR“) tvořila příloha č. 2a SEA. Podstatné je, že obsah této přílohy zahrnul nejen datovou základnu hodnocení (vstupní údaje pro hodnocení), ale i vlastní vyhodnocení SEA. V příloze č. 2a k oddílu A, tj. vyhodnocení SEA, jako části Vyhodnocení vlivů AZÚR JMK na udržitelný rozvoj území je varianta Bystrcká/Německá komunikace 43 uvedená jako záměr DS40-B a je hodnocena na str. 61 až 70. Jako hodnocení stávajícího stavu se na str. 61 konstatuje překročení hlukových limitů pro obec Moravské Knínice. V příloze č. 2a (k oddílu A) Vyhodnocení vlivů AZÚR JMK na udržitelný rozvoj území je varianta Bystrcká/Německá komunikace 43 uvedena jako záměr DS41-B a hodnocena na str. 90 až 98. Jako hodnocení stávajícího stavu se na str. 90 konstatuje překročení hlukových limitů pro Moravské Knínice. V příloze č. 2a (k oddílu A) Vyhodnocení vlivů AZÚR JMK na udržitelný rozvoj území je záměr DS45 „Silnice I. třídy Kuřim, jižní obchvat“ hodnocen na str. 133 až 140. Jako hodnocení stávajícího stavu se na str. 90 konstatuje překročení hlukových limitů pro Moravské Knínice. Části přílohy č. 2a SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje relevantní pro nyní projednávanou věc jsou uvedeny v části II tohoto návrhu „Skutkové okolnosti“ pod nadpisem „Nadřazená územně plánovací dokumentace – AZÚR JMK z 10/2020“.

To vše dokládá, že vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje je nekonkrétní a neúplné. Tak tomu je i proto, že nestanoví kompenzační opatření. Je nepřípustné provádět vyhodnocení SEA v aktualizaci zásad územního rozvoje tak formálně, že se sice vytváří rozsáhlý dokument, který je ale informačně prázdný. Hodnocení pro dvě desítky kilometrů nové komunikace TEN-T se omezuje jen na jednu – a ještě věcně nepodloženou (nepřezkoumatelnou) – větu. Nestačí vlivy identifikovat a popsat, ale je nutné je reálně a kvalitně vyhodnotit, a to přezkoumatelným způsobem s uvedením datových údajů, zdrojů dat a metodik získání a vyhodnocení dat. Dopravní modelování je základem pro kvantitativní hodnocení vlivů jednotlivých záměrů dopravní infrastruktury z hlediska hlučnosti, znečištění ovzduší, vlivů na veřejné zdraví atd. Toto kvantitativní hodnocení je nezbytnou součástí vyhodnocení SEA. Velikost (kvantita) těchto negativních vlivů je přímo závislá na intenzitě dopravy a dalších parametrech dopravního modelování. Aktualizace zásad územního rozvoje se na dopravní modelování zásadním způsobem odvolává. Tím spíše se tedy o dopravní modelování mělo opírat vyhodnocení SEA při zpřesňování aktualizace zásad územního rozvoje v územním plánu.

Při hodnocení vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví je nutné vycházet z principu předběžné opatrnosti, tj. zohledňovat nejhorší možnou variantu. Aktualizace zásad územního rozvoje měla zohlednit, že zhruba po roce 2050 meziroční přírůstky intenzity dopravy klesnou k nule a vznikne tak stav tzv. „saturace dopravy“. Nezohledňuje to ani územní plán. Podle normy ČSN 73 6101 „Projektování silnic a dálnic“ a na ni navázaných normativních dokumentů se silnice a dálnice navrhují, popř. posuzují, na příslušnou výhledovou intenzitu dopravy uvažovanou pro 20. rok po uvedení do provozu. Z tohoto hlediska je vyhodnocení v aktualizaci zásad územního rozvoje a dosavadních dalších územně plánovacích dokumentech, pokud vůbec lze o vyhodnocení hovořit, nepřiléhavé. V územním plánu pak absentuje.

Má-li být vymezení koridorů republikových a nadmístních komunikací na úrovni zásad územního rozvoje důvěryhodné a naplňující právní a technické předpisy jako ČSN, musí se provádět takové vyhodnocování SEA, aby zde jednotlivé obce nacházely informace, které jsou pro ně specifické. Vyhodnocení SEA se ve vztahu ke 40 km dlouhé trase nově vymezované transevropské komunikace 43 vůbec nezabývalo jejími vlivy na jednotlivé obce. Vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje je tak i v tomto směru zcela nekonkrétní a paušalizované. Požadavek na lokalizované posouzení vlivů přitom vychází z ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010-644, č. 2106/2010 Sb. NSS).

Navrhovatelé jsou toho názoru, že nebylo možné vůbec pořizovat územní plán s komunikací 43, protože vyhodnocení očekávané od aktualizace zásad územního rozvoje je v rozporu s právními předpisy a na aktualizaci tak nebylo možné navazovat. Pokud by soud toleroval neúplnost a nespecifičnost SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje, pak i v tomto případě jsou navrhovatelé toho názoru, že návrh územního plánu s návrhovým koridorem komunikace 43 a návrhovým koridorem jižního obchvatu Kuřimi musel projít procesem SEA.

V rozsudku Drásov senát 64 uvedl, že vyhodnocení SEA pro územní plán Drásova ve vztahu k návrhovému koridoru neobsahuje žádné konkrétní kvalitativní a kvantitativní hodnocení. Vyhodnocení SEA především neobsahovalo řádné zhodnocení ve smyslu odst. 6 přílohy stavebního zákona. V nyní projednávané věci se jedná o situaci ještě nepřijatelnější, neboť vyhodnocení SEA absentuje úplně.

Navrhovatelé navíc poukazují na nesprávný postup krajského úřadu. Jeho odbor životního prostředí nejprve ve stanovisku ze dne 6. 3. 2018, č. j. 39543/2018 („původní stanovisko krajského úřadu“), k návrhu zadání územního plánu požadoval vyhodnocení SEA. Nicméně následně z tohoto požadavku na žádost pořizovatele ustoupil ve stanovisku ze dne 14. 9. 2018, č. j. JMK 131720/2018 („stanovisko krajského úřadu ze září 2018“). Svůj požadavek na vyhodnocení SEA navíc neobnovil poté, co se v návrhu územního plánu pro veřejné projednání v roce 2021 objevily místo územních rezerv návrhové koridory pro transevropskou komunikaci TEN-T (komunikace 43) a další kapacitní silnici (jižní obchvat Kuřimi jako silnici I. třídy).

Tento postup se odůvodňoval vymezením koridoru nebo územní rezervy pro obchvat obce a přeložku silnice II/386. To však nebyl jediný záměr, který se měl podle návrhu zadání územního plánu řešit, a který mohl vyvolat negativní vlivy na obyvatelstvo. Krajský úřad se sice správně ve svém původním stanovisku, kde požadoval vyhodnocení SEA, odvolal na princip předběžné opatrnosti, ale učinil tak na základě velmi selektivně formulované argumentace. Podle navrhovatelů by nový územní plán obcí jako je odpůrkyně (obce, která je součástí aglomerace druhého největšího města republiky, a obce, jejímž středem prochází tranzitní „zkratka“ směrem k nájezdu na dálnici D1 – mimoúrovňová křižovatka Ostrovačice) měl vždy podléhat vyhodnocení z hlediska SEA. Krajský úřad tedy nepostupoval správně a zatížil svými chybnými stanovisky a svou nečinností pořizování územního plánu další vážnou vadou.

V neposlední řadě navrhovatelé s odkazem na rozsudek Drásov namítají, že vyhodnocení SEA nejenže mělo proběhnout, ale mělo ve vztahu k namítanému koridoru projít společným jednáním. b. Shrnutí souvisejících tvrzení osob zúčastněných na řízení

Spolek Spokojené Díly také namítá, že měl územní plán podléhat hodnocení SEA, k němuž nedošlo ani po vymezení nové komunikace o čtyřech pruzích. Jde o velmi závažnou vadu. V aktualizaci zásad územního rozvoje z roku 2020 Ing. arch. K. nerespektoval kontinuitu územního plánování. V zásadách územního rozvoje z roku 2011 se totiž v SEA porovnávala tzv. severní a jižní varianta obchvatu Kuřimi. Na základě tohoto vyhodnocení zásady územního rozvoje schválily variantu severní (za průmyslovou zónou města Kuřim, kde není žádná obytná zástavba). Variantu jižní zásady územního rozvoje na základě SEA odmítly. Vyhodnocení SEA k aktualizaci zásad územního rozvoje z roku 2020 nevyvrátilo závěry SEA a zásad územního rozvoje z roku 2011. Bez detailního posouzení zde projektant Ing. arch. K. navrhl trasu vedenou těsně podél obytné zóny „Díly za sv. Jánem“, tedy s významnými negativními vlivy na cca 1 500 občanů.

Nelze přehlédnout, že z tohoto problematického postupu Ing. arch. K. má výhody jím dlouhá léta řešený projekt Kuřim–Záhoří pro soukromé developery. Podle jeho řešení by se totiž část dopravy z trasy současné komunikace I/43 v úseku severně od obce Česká přelila na trasu v těsné blízkosti obytné zóny „Díly za sv. Jánem“. Ing. arch. K. tak dává přednost výhodě pro budoucí investiční záměr před dopady pro již existující obytnou zónu. Vyhodnocení SEA musí probíhat důsledně, což se nestalo ani pro aktualizaci zásad územního rozvoje, ani pro územní plán.

Spolek Občané Malhostovic za Optimalizovanou D43 dodává, že by trasa komunikace 43 s významnou dálkovou kamionovou dopravou vedla v těsné blízkosti obytné části obce a současně by došlo k významnému negativnímu vlivu na evropsky chráněnou lokalitu Malhostovické kopečky. K podobně významnému negativnímu vlivu by došlo pro lokalitu chráněnou od roku 1980 se vzácnými biotopy, včetně orchidejí, na území odpůrkyně. c. Shrnutí vyjádření odpůrkyně

Podle odpůrkyně posouzení SEA neproběhlo, protože v něm nebylo co posuzovat. Návrh územního plánu neobsahoval plochy, které by umožnily realizaci záměrů, pro něž by se vyžadovalo posouzení vlivů (EIA). Aktivované koridory územních rezerv pro dopravní infrastrukturu již podléhaly posouzení na úrovni zásad územního rozvoje. Návrh územního plánu z nich koridory dopravní infrastruktury převzal. Nemohlo zde dojít k identifikaci jiných vlivů než těch, které identifikovaly zásady územního rozvoje. Na území odpůrkyně se nenachází žádné jiné zdroje znečištění, s nimiž by vůbec mohlo dojít k vytvoření kumulativních či synergických vlivů. Vliv samotných koridorů byl na krajské úrovni vyhodnocen a byla k nim navržena relevantní opatření.

K požadavku na zpřesňování vymezení koridorů v zásadách územního rozvoje odpůrkyně uvádí, že již z podstaty věci při zpřesnění koridorů nemohlo dojít k identifikaci dodatečných vlivů. Zpřesnění koridorů se vykládá způsobem, že stanovený koridor lze jen zúžit, nikoliv rozšířit. V plné šíři koridoru zásady územního rozvoje přitom vlivy identifikují a vyhodnocují. Odpůrkyně nesouhlasí s tvrzením navrhovatelů, že vyhodnocení vlivů pro aktualizaci zásad územního rozvoje je formální, že se sice vytváří rozsáhlý dokument, ale tento je informačně prázdný. Nebo že se hodnocení pro dvě desítky kilometrů nové komunikace TEN-T omezuje takřka jen na jednu věcně nepodloženou (nepřezkoumatelnou) větu. Odpůrkyně ostatně odkazuje na to, že soud vyhodnocení vlivů zásad územního rozvoje i aktualizací již projednal a neshledal je nevyhovujícími.

Pokud navrhovatelé argumentují rozsudkem Drásov, který vytýká posouzení vlivů územního plánu Drásova nedostatky, pak uvedené posouzení bylo opravdu nekvalitní. To ovšem nemá vliv na posouzení vlivů aktualizace zásad územního rozvoje. Nelze z toho vyvozovat, že by posouzení vlivů na udržitelný rozvoj území měla odpůrkyně povinnost provést a duplikovat tím toto relevantní posouzení vlivů. Krajský úřad na posouzení vlivů napadeného územního plánu netrval z logického důvodu. Z hlediska zjišťování stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nemělo vyhodnocení vlivů územního plánu co přinést. Odbor životního prostředí krajského úřadu coby dotčený orgán se tudíž zachoval v souladu se základními zásadami správního řízení. Zjistil stav věci, o němž neměl důvodné pochybnosti, postupoval bez zbytečných průtahů a nevytvářel na straně odpůrkyně dodatečné zbytečné náklady. d. Replika navrhovatelů

Navrhovatelé reagují, že vyhodnocení SEA na úrovni územního plánu může vést i k závěru o nerealizovatelnosti záměrů ze zásad územního rozvoje, a tedy k nutnosti přehodnotit zásady územního rozvoje na základě zjištění získaných v rámci vyhodnocení SEA pro návazné územní plány. Touto problematikou možné nerealizovatelnosti a jejích právních dopadů se zabýval Nejvyšší správní soud na úrovni vztahu mezi politikou územního rozvoje a zásadami územního rozvoje krajů (usnesení ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 3/2009-59). Co platí pro jejich vztah, platí obdobně pro vztah mezi zásadami územního rozvoje kraje a územními plány obcí. e. Shrnutí obsahu kasačního rozsudku

Jak již krajský soud uvedl v úvodu, ve svém prvním rozsudku shledal tento návrhový bod důvodným. Závěr o pochybení odpůrkyně spočívající v absentujícím posouzení SEA ovšem poté neobstál u Nejvyššího správního soudu. Podle kasačního rozsudku krajský soud pominul, že na základě § 47 odst. 3 stavebního zákona je k vyslovení závěru, zda se má provést vyhodnocení SEA, příslušným krajský úřad. Pouze v případě, že se podle stanoviska krajského úřadu má návrh územního plánu posuzovat z hlediska vlivů na životní prostředí, musí pořizovatel územního plánu doplnit do návrhu zadání územního plánu požadavek na vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. Pokud krajský úřad dospěje k opačnému závěru, tedy že se návrh územního plánu nemusí z hlediska vlivů na životní prostředí posuzovat, nevzniká pořizovateli územního plánu povinnost se vyhodnocením těchto vlivů zabývat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 6 As 319/2021111, ze dne 20. 12. 2016, č. j. 5 As 94/201579, či ze dne 23. 8. 2023, č. j. 9 As 129/202259).

Podle kasačního rozsudku krajský soud závěr stanoviska krajského úřadu nepovažoval za relevantní, blíže se jím nezabýval a namísto toho sám vyhodnotil, že posouzení SEA mělo proběhnout. Tento postup je však podle kasačního rozsudku v rozporu s § 47 odst. 2 a 3 stavebního zákona i výše citovanou judikaturou. Krajský soud se měl (v mezích žalobní argumentace) zabývat závěry, k jakým dospěl krajský úřad ve svých stanoviscích a tím, zda jsou tyto závěry dostatečně odůvodněné. Nemohl bez ohledu na stanoviska příslušného krajského úřadu provést vlastní hodnocení nutnosti provést SEA.

Podle kasačního rozsudku navrhovatelé v návrhu předložili konkrétní argumentaci, proč je stanovisko krajského úřadu nezákonné. Zejména uvedli, že krajský úřad nejprve posouzení SEA požadoval, následně ze svého požadavku ustoupil a své stanovisko nezměnil ani poté, co se v návrhu územního plánu namísto územních rezerv objevily koridory pro komunikaci 43 a další kapacitní silnici. Rovněž konstatovali, že krajský úřad stanovisko odůvodnil na základě „selektivně formulované argumentace“. K uvedenému se krajský soud v napadeném rozsudku nevyjádřil (zřejmě vycházeje z nesprávné premisy, že stanoviska krajského úřadu vůbec nejsou relevantní pro posouzení věci).

Pro další řízení Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu „vycházet z toho, že stanoviska krajského úřadu (…) jsou pro posouzení věci relevantní a je třeba k nim přihlédnout ve smyslu § 47 odst. 2 a 3 stavebního zákona ve spojení s § 10i zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a judikatury Nejvyššího správního soudu (…). V tomto kontextu pak posoudí příslušné námitky navrhovatelů týkající se těchto stanovisek.“ f. Vyjádření navrhovatelů k věci po kasačním rozsudku

Soud dal účastníkům a osobám zúčastněným na řízení možnost vyjádřit se k věci po kasačním rozsudku. Odpůrkyně a osoby zúčastněné na řízení se nevyjádřily. Této možnosti využili jen navrhovatelé. Jejich stanovisko zůstává stejné jako v původním návrhu. Poukázali také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2010, č. j. 9 Ao 4/2009-111, v němž se uvádí: „[p]okud posouzení vlivů na životní prostředí není požadováno, musí závěr zjišťovacího řízení obsahovat odůvodnění. Tato povinnost vyplývá z § 10d odst. 5 zákona [o posuzování vlivů na životní prostředí] ve znění účinném jak v době prvního posuzování návrhu zadání (tj. v roce 2005), tak i v době druhého posouzení, tj. v lednu 2009. I pokud by tato povinnost v českém právním řádu zakotvena nebyla, byl by přímo aplikovatelný článek 3 odst. 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 21. 6. 2001, který tuto povinnost shodně stanoví.“ Ustanovení čl. 3 odst. 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 21. 6. 2001, konkrétně stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby závěry přijaté na základě odstavce 5 včetně důvodů pro nevyžadování posouzení vlivů na životní prostředí podle článků 4 až 9 byly zpřístupněny veřejnosti.“

Nelze proto považovat za zákonný postup, v jehož rámci krajský úřad nejprve uplatní požadavek na posouzení SEA, aby následně upravil své stanovisko tak, že požadavek na posouzení SEA neuplatňuje, aniž by o těchto skutečnostech informoval veřejnost. Za zásadní vadu ovšem navrhovatelé považují skutečnost, že ani jedno z těchto stanovisek se nezabývalo otázkou plnohodnotného posouzení kumulativních vlivů, tedy posouzením, kde komunikaci 43 nebylo možné pominout.

Kromě toho navrhovatelé upozorňují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2023, č. j. 5 As 279/2021-30. Z něho podle navrhovatelů plyne, že záměr učinit zásadní úpravu územního plánu je třeba schválit již ve fázi zadání a řádně projednat rovněž s dotčenými orgány (srov. bod 32 citovaného rozsudku). Toto rozhodnutí podtrhuje nutnost souladu územního plánu se zadáním a nepřipouští změny územního plánu (zákonem) nepředvídaným způsobem. g. Hodnocení soudu

Mezi stranami vlastně není sporu o tom, že koridor pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi měla podléhat vyhodnocení SEA. Podle odpůrkyně ovšem postačovalo jeho provedení na krajské úrovni zásad územního rozvoje a na úrovni odpůrkyně již nebylo co posuzovat. Podle navrhovatelů je tomu naopak a zpřesnění koridoru vymezeného zásadami územního rozvoje v územním plánu mohlo proběhnout jen po vyhodnocení SEA. Krajský soud se nyní v návaznosti na kasační rozsudek nejdříve zaměří na stanoviska krajského úřadu. Pro úplnost a vyjasnění skutkového stavu nejprve shrne relevantní obsah správního spisu. Následně vysvětlí, proč závěr krajského úřadu, podle kterého vyhodnocení SEA nemuselo proběhnout (z čehož poté pořizovatel a odpůrkyně vyšli), postrádá dostatečné odůvodnění.

Ze správního spisu plyne, že v původním stanovisku krajského úřadu odbor životního prostředí uplatňuje požadavek na vyhodnocení SEA, protože návrh zadání územního plánu mohl stanovit rámec pro budoucí povolení záměrů uvedených v příloze č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Jedná se tedy o koncepci ve smyslu § 10a odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Původní stanovisko krajského úřadu dodává, že územní plán má vymezit koridor dopravní infrastruktury – koridor přeložky silnice II/386 a plochy výroby neurčitého charakteru. To může stanovit rámec pro budoucí povolení záměrů uvedených v příloze č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Uvedené budoucí využití koridoru a ploch může mít negativní vliv na složky životního prostředí, ochranu přírody a krajiny i veřejné zdraví obyvatel. Proto odbor životního prostředí na základě principu předběžné opatrnosti uplatnil požadavek na vyhodnocení SEA.

V původním stanovisku se dále vysvětluje, že vyhodnocení SEA je třeba zpracovat v rozsahu úměrném velikosti a složitosti řešeného území. Zejména se mělo zaměřit na problematiku ochrany přírody a krajiny, krajinného rázu, ochranu zemědělského půdního fondu a ochranu vod, a dále na problematiku hluku, ochrany ovzduší a na možné negativní dopady na životní prostředí a veřejné zdraví související s budoucím využitím návrhových ploch a koridorů. Návrhové plochy a koridory bylo třeba posoudit ve vzájemných vztazích, aby se tím eliminovaly budoucí střety vyplývající z rozdílného funkčního využití.

Vyhodnocení SEA také mělo obsahovat návrh stanoviska příslušného úřadu ke koncepci s uvedením jednoznačných výroků, zda lze z hlediska negativních vlivů na životní prostředí doporučit schválení jednotlivých návrhových ploch a koridorů a schválení územního plánu jako celku. Popřípadě mělo vyhodnocení SEA navrhnout a doporučit podmínky nutné k minimalizaci vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví. Odbor životního prostředí krajského úřadu požadoval, aby se v příslušné části odůvodnění návrhu územního plánu uvádělo, jak byly do návrhu územního plánu zapracovány podmínky a opatření navržené pro jednotlivé plochy a koridory ve vyhodnocení SEA. Případně bylo třeba odůvodnit, proč podmínky a opatření uvedené ve vyhodnocení zapracovány nebyly [§ 53 odst. 5 písm. b) stavebního zákona].

V původním stanovisku krajského úřadu se též uvádí vyjádření odboru územního plánování a stavebního řádu krajského úřadu. Ten v souvislosti s požadavky plynoucími ze zásad územního rozvoje doporučuje jmenovitě uvést, že návrh územního plánu má reflektovat relevantní požadavky na uspořádání a využití území a úkoly pro územní plánování stanovené v zásadách územního rozvoje pro OB3 metropolitní rozvojovou oblast Brno, do které odpůrkyně spadá na základě upřesnění této rozvojové oblasti v zásadách územního rozvoje.

Ze správního spisu pak plyne, že se dne 26. 6. 2018 pořizovatel obrátil na krajský úřad, resp. jeho odbor životního prostředí se žádostí o změnu stanoviska k požadavku na vyhodnocení SEA. Šlo konkrétně o doplnění návrhu zadání územního plánu za účelem dohody o změně daného stanoviska. V žádosti pořizovatel zmiňuje, že vymezení koridoru dopravní infrastruktury pro přeložku silnice II/386 bude prověřeno ve formě územní rezervy, která prostorově zajistí případný koridor s ohledem na intenzitu dopravy. Umístění návrhových ploch výroby se po prověření požadavků obce a občanů a nového dopravního řešení (koridor D43) předpokládá v návaznosti na stávající plochy výroby na jihovýchodě obce. Předpokládá se pouze výroba nerušící okolní rezidenční plochy s podmínkami využití, které nestanovují rámec pro budoucí povolení záměrů uvedených v příloze č.1 zákona o posuzování vlivů. Plochy výroby bude podmiňovat vybudování dopravního napojení. Dne 31. 7. 2018 ovšem pořizovatel vzal tuto žádost zpět.

Ve správním spisu nicméně následuje dne 12. 9. 2018 nové doplnění návrhu zadání územního plánu za účelem dohody o změně původního stanoviska. Uvádí se v něm jen, že pořizovatel zasílá doplněný návrh zadání územního plánu a žádá o změnu stanoviska orgánu SEA. Odůvodnění jako v případě první žádosti tu již není. V přiloženém e-mailu se zmiňuje, že veškeré podklady krajský úřad obdrží do datové schránky.

O den později pořizovatel zaslal krajskému úřadu úpravu návrhu zadání územního plánu za účelem dohody o změně původního stanoviska. Uvádí se v něm, že na základě dohodovacího řízení se návrh zadání územního plánu doplňuje takto: · v kapitole A.7 v bodě f): Prověřit řešení obchvatu obce – přeložky silnice II/386 mimo zástavbu a to formou územní rezervy (která úzce souvisí s řešením dálnice D43 včetně obchvatu Kuřimi); · v kapitole B: Obchvat obce bude vymezen formou územní rezervy.

Hned následného dne se ve spise objevuje stanovisko krajského úřadu ze září 2018. To nově již neuplatňuje požadavek na vyhodnocení SEA. Vysvětluje, že původní stanovisko krajského úřadu tento požadavek odůvodňovalo principem předběžné opatrnosti kvůli vysoké míře obecnosti původně předloženého návrhu zadání územního plánu. Ten totiž obsahoval mj. požadavek na vymezení koridoru dopravní infrastruktury pro vedení obchvatu obce a dále požadavek na prověření blíže nespecifikovaných ploch výroby (resp. ploch pro realizaci podnikatelských aktivit).

Při vyhodnocení žádosti o změnu svého původního stanoviska odbor životního prostředí krajského úřadu přihlédl především k faktu, že pořizovatel upravil text návrhu zadání územního plánu v relevantních pasážích týkajících se vymezení koridoru pro vedení obchvatu obce a vymezování ploch pro umístění podnikatelských aktivit. V upraveném návrhu zadání územního plánu se formou schématu konkretizuje navrhované vymezení ploch pro umístění podnikatelských aktivit, včetně jejich dopravního napojení. Je zřejmé, že nově navrhované plochy podnikatelských aktivit v lokalitě „Za dědinou“ mají ve většině přímo navazovat na stabilizované plochy shodného funkčního využití. Pro plochy sousedící s plochami bydlení budou stanoveny odpovídající regulativy zajišťující ochranu chráněných prostor a dodržování hygienických limitů z hlediska veřejného zdraví.

Současně mělo dojít ke zrušení plošně srovnatelné stávající územní rezervy ploch výroby v místní trati „Na Dolech“. Podmínkou realizace zástavby v těchto nově navrhovaných plochách je také nově zbudování dopravního napojení lokality „Za dědinou“ tak, aby doprava z nové rozvojové zóny vedla mimo obytnou zástavbu obce a mimo nevyhovující stávající křižovatku ulic Kuřimská a U Jánečka. Případně vymezovaný koridor pro vedení přeložky silnice II/386 (obchvat obce) se nově bude řešit formou územní rezervy.

Při přehodnocení svého původního stanoviska vzal odbor životního prostředí krajského úřadu v potaz i skutečnost, že příslušný orgán ochrany přírody ve svém samostatném stanovisku, vydaném k původnímu návrhu zadání územního plánu (před úpravou), vyloučil významný vliv návrhu na evropsky významné lokality a ptačí oblasti soustavy NATURA 2000. Předložená koncepce svou lokalizací zcela mimo území prvků soustavy NATURA 2000 a svou věcnou povahou totiž nemá potenciál způsobit přímé, nepřímé či sekundární vlivy na celistvost a příznivý stav předmětů ochrany. Ani nově předkládaný upravený návrh zadání územního plánu podle odboru životního prostředí krajského úřadu tento potenciál neměl.

Podle odboru životního prostředí krajského úřadu ke zřejmé, že upravený návrh zadání územního plánu může sice teoreticky stanovit rámec pro budoucí povolení záměrů uvedených v příloze č. 1 k zákonu a je tedy koncepcí ve smyslu § 10a odst. 1 zákona o posouzení vlivů na životní prostředí. Na základě posouzení obsahu upraveného návrhu zadání nicméně odbor životního prostředí krajského úřadu dospěl k závěru, že územní plán nebude navrhovat plochy či koridory s významnými negativními vlivy na životní prostředí a veřejné zdraví. Minimalizace potenciálních dopadů územního plánu na životní prostředí, veřejné zdraví a pohodu bydlení je možná vhodnou volbou regulativů využití návrhových ploch, při dodržení legislativních požadavků na úseku ochrany životního prostředí a veřejného zdraví. Proto odbor životního prostředí krajského úřadu přehodnotil původní stanovisko a vyhodnocení SEA ve stanovisku ze září 2018 nepožadoval.

Dne 1. 7. 2021 – po veřejném projednání upraveného návrhu územního plánu – krajský úřad vydal koordinované stanovisko odboru životního prostředí, odboru dopravy, odboru kultury a památkové péče a odboru územního plánování a stavebního řádu („koordinované stanovisko“). Podle něj odbor životního prostředí krajského úřadu jako dotčený orgán podle § 22 písm. d) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí nemá připomínky k částem řešení, které se od společného jednání změnily.

Mezi stranami podle soudu není sporu, že v případě komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi, jak je vymezil územní plán a předtím i aktualizované zásady územního rozvoje, nejde o koncepci, která by podle § 10a odst. 1 zákona o posouzení vlivů na životní prostředí a jeho přílohy č. 1 obligatorně ze zákona musela podléhat vyhodnocení SEA. Ani navrhovatelé takto specificky svou argumentaci nevedou. Jen velmi obecně tvrdí, že by územní plán obce, jakou je odpůrkyně, měl vždy podléhat vyhodnocení SEA kvůli její významné poloze. Ale neodkazují na konkrétní položku přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí, ze které by to plynulo. A sami předtím napadají stanoviska krajského úřadu.

Z kontextu námitek navrhovatelů tedy plyne, že implicitně připouští, že tu krajský úřad měl prostor předvídaný § 47 odst. 3 stavebního zákona – uvést ve stanovisku podle § 47 odst. 2 téhož zákona, zda má být návrh územního plánu posuzován z hlediska vlivů na životní prostředí, či případně stanovit podrobnější požadavky podle § 10i zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Podle navrhovatelů měl krajský úřad uvést, že návrh územního plánu má být posuzován z hlediska vlivů na životní prostředí. Ustanovení § 47 odst. 3 stavebního zákona pak dodává, že pokud má být návrh územního plánu posuzován z hlediska vlivů na životní prostředí, pak pořizovatel doplní do návrhu zadání požadavek na vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. I to se podle navrhovatelů mělo stát.

Kritéria, na jejichž základě krajský úřad při pořizování územního plánu posuzuje, zda stanoví požadavek na zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí, obsahuje příloha č. 8 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí (§ 10i odst. 2 téhož zákona). Mezi relevantní kritéria patří: „1. Obsah koncepce, zejména s ohledem na: a. účelnost stanovených variant řešení k dosažení sledovaných cílů koncepce; b. míru, v jaké koncepce stanoví rámec pro záměry a jiné činnosti, a to buď vzhledem k jejich umístění, povaze, velikosti a provozním podmínkám nebo z hlediska požadavků na přírodní zdroje; c. míru, v jaké ovlivňuje jiné koncepce; d. význam koncepce pro začlenění požadavků na ochranu životního prostředí a veřejné zdraví, zejména s ohledem na podporu udržitelného rozvoje; e. vliv koncepce na udržitelný rozvoj dotčeného území (včetně sociálně-ekonomických aspektů); f. problémy životního prostředí a veřejného zdraví, které jsou závažné pro koncepci; g. význam koncepce pro implementaci požadavků vyplývajících z právních předpisů Evropského společenství týkajících se životního prostředí a veřejného zdraví (např. plány a programy v oblasti odpadového hospodářství nebo ochrany vod).

Charakteristika vlivů koncepce na životní prostředí a veřejné zdraví a charakteristika dotčeného území, zejména s ohledem na: a. pravděpodobnost, dobu trvání, četnost a vratnost vlivu; b. kumulativní a synergickou povahu vlivu; c. přeshraniční povahu vlivu; d. rizika pro životní prostředí a veřejné zdraví vyplývající z provedení koncepce (např. při přírodních katastrofách, při haváriích); e. závažnost a rozsah vlivu (velikost území a počet obyvatel, který by mohl být pravděpodobně zasažen); f. důležitost a zranitelnost oblasti, která by mohla být zasažena, s ohledem na: i. zvláštní přírodní charakteristiku nebo kulturní dědictví, ii. hustotu obyvatel, osídlení a míru urbanizace, iii. překročení norem kvality životního prostředí nebo mezních hodnot, iv. kvalitu půdy a intenzitu jejího využívání; v. dopady změny klimatu; g. dopad na oblasti nebo krajiny s uznávaným statusem ochrany na národní, komunitární nebo mezinárodní úrovni.

Předpokládaný přínos posouzení koncepce ve vztahu k posouzení jiných koncepcí zpracovávaných na odlišných úrovních v téže oblasti.

Vztah k jiným koncepcím či jejich změnám, včetně těch, jejichž provedení je zamýšleno, a které jsou příslušnému úřadu známy.“

Jak poté plyne ze shrnutého obsahu spisu, stanovisko krajského úřadu ze září 2018 – na rozdíl od jeho původního stanoviska – nepožadovalo vyhodnocení SEA. Hlavním důvodem byly nové územní rezervy. Územní rezerva totiž ze své podstaty nemůže stanovit rámec pro budoucí povolení záměrů uvedených v příloze č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Neexistuje tedy předmět posuzování, na který by se uplatnila kritéria přílohy č. 8 k tomuto zákonu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2016, č. j. 5 As 94/2015-79).

Stanovisko krajského úřadu ze září 2018 ovšem s ohledem na čas svého vydání nebralo v potaz onu podstatnou změnu návrhu zadání územního plánu, jakou bylo převedení územních rezerv do návrhové plochy pro transevropskou komunikaci TEN-T (komunikace 43) a další kapacitní silnici (jižní obchvat Kuřimi jako silnici I. třídy). Stanovisko krajského úřadu ze září 2018 tak vůbec nepočítalo s konkrétním zakreslením koridorů pro takto významné kapacitní komunikace. Jeho závěr, že územní plán nebude navrhovat plochy či koridory s významnými negativními vlivy na životní prostředí a veřejné zdraví, se tak ve výsledku stal neaktuálním. Neodpovídal tomu, co návrh zadání územního plánu po změně z roku 2021 obsahoval. Dané stanovisko proto nemohlo dále odůvodňovat závěr, že ani po uvedených změnách návrhu zadání územního plánu není třeba vyhodnocení SEA.

Že na tyto podstatné změny krajský úřad věcně zareaguje na základě kritérií v příloze č. 8 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí, by soud očekával od koordinovaného stanoviska. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 2 As 40/2013-32, se zde totiž uplatní zásada kontinuity a závaznosti stanovisek a je tudíž nezbytné se argumentačně vypořádat či navázat na vlastní předchozí stanoviska tak, aby se jednalo o přezkoumatelný úkon správního orgánu. V koordinovaném stanovisku se však pouze jednou větou uvádí, že odbor životního prostředí ke změněným částem nemá připomínky. Nic víc. To podle soudu vede k jeho nepřezkoumatelnosti.

Odbor životního prostředí krajského úřadu nenabídl jakékoliv odůvodnění, proč tak zásadní změna, o níž v této věci jde – vymezení nového koridoru pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi –, nezavdává důvod pro vyhodnocení SEA. Stanovisko ze září 2018 se totiž, jak navrhovatelé správně namítají, věnovalo jiným záměrům (přeložky silnice II/386, která měla mít nově mít formu územní rezervy, a plochám výroby neurčitého charakteru). O nových návrhových plochách pro zmíněné kapacitní komunikace nahrazující dřívější územní rezervy však krajský úřad blíže v koordinovaném stanovisku nepojednal. Nenabídl proto ani jakoukoliv argumentaci, která by používala kritéria podle přílohy č. 8 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí. Nebo která by se vypořádávala s požadavky aktualizovaných zásad územního rozvoje (k tomu viz body 93 až 95 níže).

V reakci na argumentaci odpůrkyně soud uvádí, že se tu sice jedná o „převzetí“ koridoru komunikace stanovené na úrovni zásad územního rozvoje – ze stavebního zákona ale neplyne, že by v takovém případě nemělo proběhnout posouzení SEA na úrovni územního plánu v rozsahu stanoveném zákonem, resp. judikaturou (rozsudek Drásov, bod 43).

Soud obecně připomíná, že z § 19 odst. 2 stavebního zákona vyplývá, že úkolem územního plánování je také posouzení vlivů územního plánování na udržitelný rozvoj území. Pro účely tohoto posouzení se zpracovává vyhodnocení těchto vlivů. Jeho součástí je také vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ve kterém se určí, popíšou a posoudí možné významné vlivy na životní prostředí, vyplývající z územního plánu a rozumná náhradní řešení s přihlédnutím k cílům posuzovaných dokumentů. Náležitosti tohoto posouzení stanovuje příloha k tomuto zákonu, včetně posouzení vlivu na předmět ochrany a celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti.

Příloha stavebního zákona označená jako Rámcový obsah vyhodnocení vlivu politiky územního rozvoje, zásad územního rozvoje a územního plánu na životní prostředí pro účely posuzování vlivu koncepcí na životní prostředí (Část A vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území) mimo jiné stanoví závazný obsah tohoto vyhodnocení, zhodnocení stávajících a předpokládaných vlivů navrhovaných variant územně plánovací dokumentace, včetně vlivů sekundárních, synergických, kumulativních, krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých, trvalých a přechodných, kladných a záporných. Hodnotí se vlivy na obyvatelstvo, lidské zdraví, biologickou rozmanitost, faunu, flóru, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima, hmotné statky, kulturní dědictví, včetně dědictví architektonického a archeologického a vlivy na krajinu včetně vztahů mezi uvedenými oblastmi vyhodnocení. Dále je obsahem vyhodnocení také popis navrhovaných opatření pro předcházení, snížení nebo kompenzaci všech zjištěných nebo předpokládaných závažných záporných vlivů na životní prostředí a návrh požadavků na rozhodování ve vymezených plochách a koridorech z hlediska minimalizace negativních vlivů na životní prostředí. Hodnocení se pak provádí v rozsahu podrobnosti a míře konkrétnosti jakou má pořizovaná územně plánovací dokumentace, tj. v tomto případě územní plán obce (rozsudek Drásov, body 38-39).

Ustanovení § 55 odst. 3 věta třetí stavebního zákona na tuto věc opravdu nedopadá. Platí podle něj, že „vyhodnocení vlivů změny územního plánu na udržitelný rozvoj území se při uvedení územního plánu do souladu s územně plánovací dokumentací kraje nezpracovává.“ (zvýraznil soud). V nyní projednávané věci ovšem nejde o změnu územního plánu, ale o celý nový územní plán. Navrhovatelé zde argumentují důvodně, byť neobstojí jejich námitka, že každý nový územní plán musí projít procesem vyhodnocení SEA. Pokud by teoreticky územní plán nespadal do některé z kategorií v § 10a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, pak u něj vyhodnocení SEA probíhat nemusí (k tomu blíže viz body 75 až 77 výše).

Pod ustanovení § 55 odst. 3 věta třetí stavebního zákona lze navíc skutečně zahrnout pouze ty změny územního plánu, u nichž nelze rozumně předpokládat, že by mohly mít jiné vlivy na životní prostředí, než které již podléhaly posouzení v nadřazené územně plánovací dokumentaci. Princip zamezení opakovaného posuzování vyhodnocení vlivů změny územního plánu na udržitelný rozvoj území nelze vykládat v tom smyslu, že lze vynechat zákonem a judikaturou dovozené obsahové náležitosti dotčeného posouzení (rozsudek Drásov, bod 43). To zkrátka musí někde v úplnosti (ať už v jedné či dvou územně plánovacích dokumentacích) a potřebné míře konkrétnosti proběhnout.

Podle soudu by obecně vzato bylo koncepčnější, pokud by posouzení vlivů celé komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi mohlo proběhnout v potřebné míře konkrétnosti v jednom vyhodnocení SEA jako celku. Takové vyhodnocení – pokud by zůstalo v zákonných limitech – by mohlo být komplexnější, než pokud probíhá (nebo dokonce jako v této věci ani neproběhne) při přípravě územních plánů dotčených obcí, jimž může chybět ucelenější pohled. To může vést k různým odlišnostem, jež nemusí být žádoucí a mohou realizovatelnost předmětného záměru do budoucna komplikovat. Aktualizace zásad územního rozvoje ovšem rozděluje úkoly v této oblasti mezi krajskou a obecní úroveň. Sama tak toto možné koncepčnější řešení vyloučila, jestliže vyhodnocení SEA v konkrétnější míře okolí dotčených obcí ponechala na jejich bedrech (srov. body 93 až 95 níže k dopadu vymezených úkolů pro územní plánování).

Zákonným limitem je samozřejmě § 36 odst. 3 stavebního zákona, z nějž vyplývá, že vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území nesmí obsahovat podrobnosti náležející svým obsahem územnímu plánu, regulačnímu plánu nebo navazujícím rozhodnutím. Nemůže ovšem tak jako tak obstát argument odpůrkyně, že toto vyhodnocení na úrovni zásad územního rozvoje vše relevantní posoudilo a není tu cokoliv, co by bylo ještě třeba posoudit. Nedošlo totiž k tomu, že by koridory pro komunikaci 43 – obzvláště poté, co došlo k podstatné změně návrhu územního plánu, jakou bylo převedení územních rezerv do návrhové plochy pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi – prošly zhodnocením ve všech relevantních obsahových bodech a v konkrétním kontextu situace v Moravských Knínicích a jejím okolí ve smyslu přílohy stavebního zákona (viz bod 84 výše).

Soud v této souvislosti souhlasí s navrhovateli, že se posouzení SEA na krajské úrovni vůbec nezabývá konkrétními a specifickými vlivy komunikace 43 na území a obyvatelstvo odpůrkyně. Příloha č. 2a vyhodnocení SEA, které se zaměřuje na jednotlivé záměry (DS40-B, DS41-B a DS45) tzv. „Německé“ varianty komunikace 43, o Moravských Knínicích hovoří, jen pokud zmiňuje tamější aktuální překročení hlukových limitů (str. 61, 90 a 133). V případě záměru DS41-B pak jen obecně zmiňuje přímý, dlouhodobý, trvalý a záporný vliv na obyvatelstvo, ovzduší a lidské zdraví, protože se komunikace výrazně přibližuje k obytné zástavbě odpůrkyně. Nic dalšího neuvádí.

Kromě zmínky o překročení hlukových limitů tak například z posouzení SEA na krajské úrovni nyní není známo posouzení stávajících vlivů koridorů pro komunikaci 43 a jižního obchvatu Kuřimi na Moravské Knínice. Přesně nejsou známy ani vlivy předpokládané, ať už sekundární, synergické, kumulativní, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, trvalé i přechodné, kladné a záporné. Chybí odpověď na otázky, jak koridor pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi zapůsobí na obyvatelstvo Moravských Knínic a jeho zdraví. Nebo na tamější biologickou rozmanitost i faunu a flóru, na což upozorňuje spolek Občané Malhostovic za Optimalizovanou D43.

Moravsko-knínická půda, tamější voda, ovzduší, klima či hmotné statky nebo vlivy na krajinu Moravských Knínic včetně vztahů mezi uvedenými oblastmi vyhodnocení, to vše v posouzení SEA na krajské úrovni zůstává stranou. Nedostává se ani na úvahy o opatřeních pro předcházení, snížení nebo kompenzaci všech zjištěných nebo předpokládaných závažných záporných vlivů na životní prostředí Moravských Knínic, či návrh požadavků na rozhodování ve vymezených plochách a koridorech z hlediska minimalizace negativních vlivů na tamější životní prostředí.

Krajský úřad ani odpůrkyně to přitom nevyvrací. Ani nepoukazují, kde přesně podle nich toto posouzení případně již proběhlo. A co je ve světle kasačního rozsudku důležité, přiléhavě nevysvětlují, proč by toto posouzení nemělo na úrovni územního plánu proběhnout. Nejde tu totiž o opakované posuzování téhož, jak namítá odpůrkyně. Naopak posouzení SEA vzniklé na krajské úrovni i aktualizované zásady územního rozvoje tato témata viditelně ponechaly pro posouzení v místním kontextu jednotlivých dotčených obcí včetně odpůrkyně.

V tomto ohledu soud považuje za podstatné, že na vyhodnocení SEA obsahově směřují některé úkoly plynoucí z aktualizace zásad územního rozvoje. U koridorů DS40 a DS41 aktualizované zásady územního rozvoje požadovaly zpřesnit a vymezit koridor s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, s ohledem na potřebu protihlukových opatření (např. protihlukové stěny, zemní valy) a na snížení imisních příspěvků komunikace (např. vegetační bariéry, ozelenění), s ohledem na zmírnění pohledového působení komunikace (např. vegetační bariéry, překrytí, ozelenění). Zajistit územní podmínky pro zachování či nahrazení stávající průchodnosti územím [viz body 81d písm. f) a h)].

U koridoru DS40 aktualizace zásad územního rozvoje požaduje dále „vymezit koridor silnice I/43 s ohledem na zajištění optimalizace trasy v rámci koridoru s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, splnění hlukových limitů, zachování prostupnosti krajiny“. Dalším požadavkem je „Zpřesnit a vymezit koridor DS41 s ohledem na minimalizaci případně vyloučení vlivů na (...), PR Obůrky-Třeštěnec a jejich ochranná pásma (...), zajištění dostatečné prostupnosti silničního tělesa pro živočichy, zachování skladebných funkcí prvků ÚSES, minimalizaci rozsahu záboru ZPF a PUPFL, minimalizaci vlivů na ochranné pásmo vodních zdrojů II. stupně, odtokové poměry a čistotu povrchových vod, minimalizaci vlivů na krajinný ráz a zachování průchodnosti krajiny.“ [viz body 81d písm. b) a d)].

Pro jižní obchvat Kuřimi (koridor DS45) aktualizované zásady územního rozvoje požadují „zajistit územní koordinaci, prioritně s navrženou trasou silnice I/43 (DS40, DS41) a s protipovodňovými opatřeními na Kuřimce – poldr, a ochranu koridoru silnice v ÚPD dotčených obcí“, zpřesnit a vymezit koridor „s ohledem na minimalizaci případně vyloučení vlivů na OP PP Šiberná, zachování skladebných funkcí prvků ÚSES, minimalizaci rozsahu záboru ZPF a PUPFL, vlivů na ochranné pásmo vodních zdrojů II. stupně, odtokové poměry a čistotu povrchových vod, minimalizaci vlivů na krajinný ráz a zachování průchodnosti krajiny. Vyžadují též minimalizaci vlivu na krajinný ráz.“ (ke všemu viz bod 118b výroku aktualizace zásad územního rozvoje).

Odpůrkyně přitom neukázala soudu, kde přesně se tedy při přípravě územního plánu zohlednila minimalizace vlivů a dopadů při zpřesňování a vymezování koridorů pro komunikaci 43 s jižním obchvatem Kuřimi, jak to požadují aktualizované zásady územního rozvoje. Jejich požadavky míří na valnou většinu kritérií v příloze č. 8 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí, s nimiž bylo nutné pracovat při hodnocení, zda je vyhodnocení SEA potřeba. Posouzení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje na žádný z aspektů uvedených v předchozích třech bodech tohoto rozsudku v potřebném detailu nepamatovalo. Soud opakuje, že nejde o dvojí posuzování téhož, jak tvrdí odpůrkyně. Problém spočívá v tom, že mnohá potřebná témata nebyla v posouzení SEA na krajské úrovni posouzena vůbec. A lze mít proto vážné pochybnosti, zda odpůrkyně ve skutečnosti splnila požadavek na lokalizované posouzení vlivů, jak ho vyžaduje judikatura (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010-644, č. 2106/2010 Sb. NSS).

Krajský úřad tedy sice je příslušným k tomu, aby ve stanovisku uvedl, zda má být návrh územního plánu posuzován z hlediska vlivů na životní prostředí. Rozhodně ale nemůže bez náležitého odůvodnění a vysvětlení „přebít“ obsah zásad územního rozvoje a stanovit, že vyhodnocení SEA není potřeba, pokud by se z nich dal dovozovat opak. Odporovalo by to § 36 odst. 5 stavebního zákona, podle nějž jsou zásady územního rozvoje závazné pro pořizování i vydávání územních plánů, ale i § 43 odst. 3 stavebního zákona, podle nějž územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se zásadami územního rozvoje. Tato dvě ustanovení je navíc třeba číst ve spojení s výše citovaným § 19 odst. 2 stavebního zákona, podle nějž je úkolem územního plánování také posouzení vlivů územního plánování na udržitelný rozvoj území. Stanovisko ze září 2018 ani koordinované stanovisko se na tyto otázky vůbec nezaměřilo.

Krajský soud tedy shrnuje, že v územním plánu, jeho odůvodnění, stanoviscích krajského úřadu a ve vyjádření odpůrkyně k návrhu navrhovatelů neshledal dostatečné vysvětlení, jež by s ohledem na vše výše uvedené přezkoumatelně ospravedlňovalo postup odpůrkyně, která v územním plánu vymezila koridor pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi, aniž by si k tomu nechala vyhotovit vyhodnocení SEA. Krajský úřad ani odpůrkyně nenabídly soudu jakékoliv důvody, které by rozptýlily výše popsané a silné pochybnosti plynoucí z uplatněných návrhových bodů o tom, zda mělo vyhodnocení SEA proběhnout.

Tento návrhový bod tedy krajský soud shledal důvodným. Bude nyní třeba, aby se znovu dostal ke slovu krajský úřad a opětovně si položil otázku, zda se má provést vyhodnocení SEA pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi. Svůj výsledný závěr s ohledem na vše, co soud výše popsal, musí přezkoumatelně odůvodnit.

Nejvyšší správní soudu v tomto ohledu krajskému soudu v kasačním rozsudku také uložil, aby se vypořádal s jím citovanou relevantní judikaturou. Pokud jde o rozsudek ze dne 23. 3. 2023, č. j. 6 As 319/2021111, Nejvyšší správní soud v jeho bodě 41 v rámci vymezení obecných principů pro posouzení námitky neprovedení SEA opravdu uvedl, že „[p]odle § 10i odst. 2 věty poslední zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, při pořizování územního plánu stanoví orgán kraje na základě kritérií uvedených v příloze č. 8 k tomuto zákonu případný požadavek na zpracování vyhodnocení vlivů na životní prostředí. Při pořizování územního plánu tedy není provedení SEA stanoveno. Příslušný orgán kraje může rozhodnout, že posouzení není potřebné.“

Je však třeba dodat, že v dané věci krajský úřad „odkázal na kritéria uvedená v příloze č. 8 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a zohlednil také již provedenou SEA v rámci […] aktualizace ZÚR […]. Vliv návrhu změny územního plánu na životní prostředí neshledal významný do té míry, aby bylo nutné tyto vlivy posoudit podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.“ (bod 47 citovaného rozsudku). I podle Nejvyššího správního soudu krajský úřad absenci nutnosti provedení SEA dostatečně zdůvodnil (bod 53 citovaného rozsudku). V nyní projednávané věci však koordinované stanovisko žádné odůvodnění, které by se týkalo nových návrhových ploch pro kapacitní komunikace, vůbec neobsahuje. Další odlišností je, že ve věci řešené citovaným rozsudkem krajský úřad rozhodoval poté, co SEA zpracovaná na krajské úrovni nezjistila významné negativní vlivy dotčené přeložky silnice na životní prostředí a veřejné zdraví. Takový závěr z vyhodnocení SEA k aktualizaci zásad územního rozvoje ve vztahu ke koridorům pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi neplyne. Naopak soud znovu opakuje, že tu aktualizované zásady územního rozvoje identifikují mnoho dopadů na životní prostředí, které bylo třeba při přijímání územních plánů dotčených obcí zohlednit. To krajský úřad podle všeho nevzal jakkoliv v potaz.

K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2016, č. j. 5 As 94/2015-79, je nejprve třeba uvést, že část dotčených ploch v dané věci tvořily územní rezervy, u kterých SEA není třeba (srov. bod 78 výše). Zbylou část dotčených ploch tvořily rozvojové plochy. Krajský úřad své rozhodnutí nežádat vyhodnocení SEA tehdy založil na zmenšení původních ploch v kontextu velikosti a charakteru obce, a dále na tom, že podle nového návrhu zadání územního plánu neměla být regulativem připuštěna jakákoliv výrobní činnost s možnými vlivy na okolní prostředí. Podle Nejvyššího správního soudu se tedy nedalo tvrdit, že by danou otázku vůbec neposoudil. V nynější věci jsou však okolnosti úplně jiné. Jde tu o konkrétní posouzení vlivů kapacitních komunikaci ve specifickém kontextu Moravských Knínic – tedy návrhové plochy v podobě koridorů pro tyto komunikace. Nikoliv „jen“ územní rezervy a rozvojové plochy. A v projednávané věci krajský úřad v koordinovaném stanovisku (a logicky ani předtím ve stanovisku ze září 2018) tuto otázku skutečně vůbec neposoudil.

Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2023, č. j. 9 As 129/202259, lze konstatovat, že v dané věci stěžovatelka nevznesla dostatečná tvrzení o zásahu do jejích veřejných subjektivních práv. To v případě navrhovatelů v nyní projednávané věci neplatí. Nejvyšší správní soud poté v citovanému rozsudku s odkazem na dřívější judikaturu a v dané právní situaci respektoval, pokud se krajský úřad ve svém stanovisku nevěnoval všem relevantním kritériím v příloze č. 8 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Neplyne z něj ovšem, že je v pořádku, pokud s nimi nepracuje vůbec.

V posledně citovaném rozsudku ještě Nejvyšší správní soud v bodě 53 dodal, že „v případě, kdy byl proces SEA proveden při pořizování zásad územního rozvoje, by jeho provedení na nižší úrovni územního plánování bylo v rozporu s principem zamezení opakovanému posuzování dle čl. 4 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES, ze dne 27. 6. 2001, o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí, dle kterého platí, že pokud plány a programy tvoří ‚část hierarchie, vezmou členské státy za účelem zamezení opakovaného posuzování v úvahu skutečnost, že posuzování bude v souladu se směrnicí prováděno na různých úrovních hierarchie.‘ V dané věci není problematické, že v rámci územního plánu došlo ke zpřesnění koridoru VRT, jelikož zpřesnění koridorů územním plánem oproti zásadám územního rozvoje se běžně předpokládá. Stěžovatelka ničím neprokázala, že by se umístění daného koridoru v tomto případě oproti ZÚR Středočeského kraje změnilo natolik, aby vznikla potřeba vypracování nového stanoviska SEA.“

Jak ovšem krajský soud výše rozebral, v nyní projednávané věci o opakované posuzování téhož nejde. Naopak SEA vzniklá na krajské úrovni i aktualizované zásady územního rozvoje mnohá témata ponechaly právě po posouzení v místním kontextu jednotlivých dotčených obcí včetně odpůrkyně. Jde tedy o problém úplně chybějícího posouzení některých témat. V tom se projednávaná věc odlišuje od věci řešené citovaným rozsudkem. Nejde tedy o změnu umístění koridoru jako ve věci řešené citovaným rozsudkem, ale o to, že mnohé otázky vlivu transevropské komunikace TEN-T, kterou má být komunikace 43, a vlivu další kapacitní silnice I. třídy coby součásti jižního obchvatu Kuřimi – v kontextu situace Moravských Knínic – nebyly v rámci SEA vůbec vyhodnocené. A krajský soud se ze strany odpůrkyně či krajského úřadu nedozvěděl žádný pádný důvod, pro nějž to nebylo třeba.

Krajský soud tedy plně respektuje závěr kasačního rozsudku, že ve svém prvním rozsudku do jisté míry devalvoval roli, jaká podle § 47 odst. 3 stavebního zákona přísluší krajskému úřadu. Tu nyní plně zachovává a vychází z toho, že je to krajský úřad, který má určit, zda má vyhodnocení SEA proběhnout. Tento závěr soud již sám místo něj nečiní a výše pouze v návaznosti na uplatněné návrhové body poukazuje na relevantní faktory, který by na rozhodnutí o (ne)provedení vyhodnocení SEA měly dopadat. Jak ovšem plyne z předcházejícího odůvodnění navazujícího na závazný právní názor kasačního rozsudku, tak krajský úřad v této věci dospěl k závěru o nepotřebnosti vyhodnocení SEA nepřezkoumatelným způsobem. Argument odpůrkyně, že podle stanoviska krajského úřadu nemusela vyhodnocení SEA provádět, proto nestojí na dostatečně pevných základech.

Zjištěná nezákonnost přitom dosahuje vysoké intenzity. Soud opakuje, že tu ve výsledku chybí patřičná odpověď na otázku, zda mělo proběhnout posouzení konkrétních a specifických vlivů komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi na území a obyvatelstvo odpůrkyně. Jak stávajících, tak předpokládaných. Není zřejmé, zda se mělo blíže posoudit, jak koridor pro komunikaci 43 a jižní obchvat Kuřimi zapůsobí na obyvatelstvo Moravských Knínic a jeho zdraví, resp. na tamější biologickou rozmanitost i faunu a flóru. Půda, voda, ovzduší, klima či hmotné statky nebo vlivy na krajinu Moravských Knínic včetně vztahů mezi uvedenými oblastmi vyhodnocení – na to vše se možná mělo vyhodnocení SEA ještě zaměřit. V návaznosti na to pak není patrné ničeho ani o případných opatřeních pro předcházení, snížení nebo kompenzaci záporných vlivů na životní prostředí Moravských Knínic, či požadavcích na rozhodování ve vymezených plochách a koridorech z hlediska minimalizace negativních vlivů na tamější životní prostředí. Na nic z toho nedošlo a odpůrkyně, resp. krajský úřad nepředkládají náležitý důvod, proč se tak stalo. Nejde tedy o zanedbatelnou marginálii, jak se tuto problematiku snaží prezentovat odpůrkyně.

Současně nejde o neproporcionální zásah do ústavně garantovaného práva na samosprávu. Pokud si totiž na jednu misku vah dáme v předchozím bodě shrnuté hrozby pro mnohé zájmy na ochraně životního prostředí, které stojí na pozadí nutnosti řádně posoudit, zda provést vyhodnocení SEA, tak podle soudu tyto zájmy převáží nad právem odpůrkyně na samosprávu, které se požadavkem na řádné posouzení, zda provést vyhodnocení SEA, omezuje jen mírně. Má to sice za následek zrušení dotčených ploch dopravní infrastruktury. To je ale adekvátním následkem závažného pochybení, ke kterému zde kvůli popsaným vadám došlo.

Sama odpůrkyně totiž při schvalování územního plánu v rámci své samosprávy nemohla kvůli chybějícímu odůvodnění, zda provést vyhodnocení SEA, nalézt spravedlivou rovnováhu mezi všemi střetávajícími se zájmy, včetně zájmů environmentálních. Jak zdůrazňuje ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva, rozhodovací proces veřejné moci týkající se složitých otázek, jako jsou otázky týkající se politiky životního prostředí, musí nutně zahrnovat příslušná šetření a studie, aby orgány mohly nalézt spravedlivou rovnováhu mezi různými protichůdnými zájmy. To sice neznamená, že rozhodnutí lze přijmout pouze tehdy, pokud jsou k dispozici komplexní a měřitelné údaje týkající se každého aspektu záležitosti, o níž se má rozhodnout. Důležité ale je, aby bylo možné předem předvídat a vyhodnotit účinky činností, které by mohly poškodit životní prostředí, a tím porušit práva jednotlivců [viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2012 ve věci Hardy a Maile proti Spojenému království, č. 31965/07, § 220; či rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 9. 4. 2024 ve věci Verein Klimaseniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku, č. 53600/20, § 539 (c)]. To z výše opakovaně vysvětlených důvodů v této věci možné není, pokud náležité posouzení, zda provést vyhodnocení SEA, úplně chybělo. O to nutnější bylo, aby soud zasáhl.

V neposlední řadě soud na nižší úroveň omezení práva odpůrkyně na samosprávu usuzuje i z jejích vlastních slov uvedených ve vyjádření k návrhu (tučný text na č.l. 91 soudního spisu) či při jednání soudu. Opakovaně totiž zdůrazňovala, že i přes zrušení těchto koridorů bylo možné příslušné stavby dopravní infrastruktury umístit na základě zásad územního rozvoje ve smyslu § 36 odst. 5 in fine stavebního zákona. Tím vlastně naznačuje, že pro ni zrušení dotčených koridorů nehraje tak důležitou roli a nespatřuje v tom překážku pro další fáze realizace daných dopravních záměrů. I proto nelze kasační zásah považovat za nepřiměřený vůči jejímu právu na samosprávu, které v konkrétních okolnostech této věci nepřeváží nad právy navrhovatelů.

Ze všech těchto důvodů tedy soud nemá za to, že by jeho zásah do práva na samosprávu již překračoval hranice přiměřenosti.

Krajská hygienická stanice je dotčeným orgánem státní správy, který nese odpovědnost za hájení veřejných zájmů z hlediska ochrany obyvatelstva mj. ve věcech ochrany proti nadlimitnímu hluku a ochrany veřejného zdraví obecně. Na tuto svoji odpovědnost rezignovala. Pořizovatel územního plánu totiž předložil do veřejného projednání návrh, který významně upravil oproti návrhu předloženému u společného jednání.

Podle § 52 odst. 3 stavebního zákona platí, že dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán uplatní ve stejné lhůtě stanoviska k částem řešení, které se od společného jednání změnily. Toto ustanovení nelze vykládat jako možnost, aby se krajská hygienická stanice vyjádřila, ale pouze jako její úřední povinnost, pro kterou se naplňuje důvod jejího zřízení coby dotčeného orgánu, tj. ochrana veřejných zájmů podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Krajská hygienická stanice však při reálně existující podstatné změně obsahu návrhu územního plánu nekonala a stanovisko nevydala. Pokud se tedy návrh územního plánu zásadním způsobem změnil a předchozí vyjádření i stanovisko krajské hygienické stanice pozbyly své relevance, pak bylo její povinností, aby k ochraně veřejného zdraví vydala nové stanovisko, kde by požadovala provedení opakovaného společného jednání. Nečinnost krajské hygienické stanice dosáhla takové závažnosti, že tato skutečnost je sama o sobě dostatečným důvodem pro zrušení územního plánu.

Pochybil i pořizovatel územního plánu, který v předmětné situaci neměl absenci stanoviska krajské hygienické stanice tolerovat, ale měl ji vyzvat, aby stanovisko ke změnám zásadního charakteru předložila. Podle § 53 odst. 1 věta třetí stavebního zákona sice platí, že „[p]okud dotčený orgán nebo krajský úřad jako nadřízený orgán neuplatní stanovisko v uvedené lhůtě, má se za to, že s návrhy pořizovatele souhlasí.“ Avšak za dané situace nebylo možné, aby pořizovatel pominul závažnost situace spojené s velmi významnou změnou mezi návrhem pro společné jednání a pro veřejné projednání. Pořizovatel má konat ve veřejném zájmu a musí zajistit, aby nedošlo k porušení práv veřejnosti. Postup pořizovatele, který neměl ve spise stanovisko zásadního významu a ignoroval to, je sám o sobě nepřípustným excesem. S odkazem na výkladové stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k § 55 odst. 3 stavebního zákona, navrhovatelé namítají, že § 53 odst. 1 je také třeba vykládat restriktivně.

Při vydání stanoviska k návrhu územního plánu pro veřejné projednání zásadním způsobem pochybil i krajský úřad coby příslušný orgán pro ochranu životního prostředí i nadřízený orgán pro územní plánování (viz obsah stanoviska kraje ze dne 18. 5. 2021, č. j. JMK 97906/2021). Pochybení lze spatřovat v tom, co mělo toto stanovisko uvádět a neuvádí. Došlo proto k velmi závažné situaci, že „věcně podobně“ bylo nečinných několik orgánů, které měly chránit veřejné zájmy a které nekonaly.

Krajská hygienická stanice byla dále nečinná ve fázi, v níž jí pořizovatel předložil k vyjádření podané námitky veřejnosti. Námitky navrhovatelů zahrnovaly námitky věcně se týkající krajské hygienické stanice jako dotčeného orgánu. Lze poukázat konkrétně např. na námitky č. 11 a č. 15. I v tomto případě krajská hygienická stanice nenaplnila jí zákonem daný úkol chránit veřejné zájmy.

Krajská hygienické stanice nepostupovala správně ani ve vyjádření k návrhu zadání územního plánu. Podmínka č. 3 stanovená na str. 2 předmětného vyjádření a částečně odůvodněná na str. 4 až 5 je ukázkou formalistického postupu. Obecně formulovaný požadavek na stanovení podmínky „související s vymezením pojmu imisní hygienický limit“ a stanovující, že „celková hluková zátěž ze záměrů umístěných na ploše nesmí v souhrnu kumulativních vlivů překračovat imisní hygienický limit stanovený v prováděcích právních předpisech“ je pouze opakováním právních předpisů. Tento formalistický charakter vyjádření krajské hygienické stanice nemůže naplňovat povinnost ochrany veřejných zájmů. Vyjádření krajské hygienické stanice má být zcela konkrétně orientované na konkrétní předložený návrh zadání pořizovaného územního plánu a na konkrétní situaci, ve které se územní plán pořizuje.

Dalším příkladem nesprávného postupu krajské hygienické stanice je i formulace z odůvodnění předmětného vyjádření, kde se uvádí, že „KHS JmK dospěla k závěru, že je nutno konkretizovat na základě jakých principů a zásad musí být při zpracování návrhu územního plánu řešeno omezení střetů vzájemně neslučitelných činností ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. resp. jakými opatřeními bude při vlastním uplatňování ÚP zajištěno řízení zdravotních rizik ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a § 82 odst. 2 písm. j) a t) zákona č. 258/2000 Sb.“ Principy a zásady plynou z právních předpisů a stěží je lze požadovat od obsahu zadání územního plánu. Principy a zásady podle zákonných předpisů by tedy měl zpracovatel aplikovat bez dalšího jako osoba autorizovaná. Krajská hygienická stanice principy a zásady nestanovuje. Obecnost jejich formulací bez konkrétní vazby na obsah předloženého návrhu zadání či konkrétní územní situaci naznačuje, že se jedná o šablonovitý způsob vyjádření, který nechrání veřejné zájmy.

Podobný problém dokládá i tvrzení krajské hygienické stanice z téhož vyjádření, kde „KHS JmK konstatuje, že za předpokladu respektování požadavků uvedených ve výrokové části tohoto vyjádření je reálné zpracovat návrh územního plánu tak, aby byl dán předpoklad pro naplnění cílů územního plánování vyplývajících z § 18 stavebního zákona, a to mj. vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích.“ Takový závěr je nicneříkající. Je to de facto formulace typu, že pokud bude zpracovatel konat podle zákona, pak zákon naplní. Vyjádření krajské hygienické stanice k návrhu zadání územního plánu však není ani místem pro hodnocení vlastního, doposud neexistujícího návrhu územního plánu.

Tomu, že krajská hygienická stanice své šablonovité vyjádření důsledně dále neověřuje, nasvědčuje i její návazné souhlasné stanovisko k návrhu územního plánu pro společné jednání, kde na str. 1 uvádí: „Kvůli omezení negativních vlivů hluku na pohodu bydlení a na další sledované aktivity (tj. na stavby s chráněnými vnitřními prostory, chráněné venkovní prostory staveb a chráněné venkovní prostory) je výstavba v územích, kde lze předpokládat zvýšenou hladinu hluku (tj. zejména podél dálnic a silnic I. a II. třídy) podmíněna zpracováním hlukové studie, která prokáže nepřekročení limitních hladin hluku pro chráněné prostory podle zákona o ochraně veřejného zdraví.“ Povinnost zpracovat hlukové posouzení pro procesy umisťování staveb dopravních komunikací nepochybně plyne – i bez tohoto stanoviska – z příslušných právních předpisů. Krajská hygienická stanice nedostatečně zohledňuje specifika posuzované situace.

Navrhovatelé také požadují, aby soud přerušil řízení a navrhl Ústavnímu soudu zrušení § 5 odst. 3 a § 4 odst. 2 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě („autorizační zákon“), kvůli požadavku krajské hygienické stanice na budoucí zpracování hlukové studie. K jejímu zpracování není potřeba autorizace. Autorizační zákon totiž připouští, aby specifické vybrané činnosti ve výstavbě, konkrétně posuzování pro problematiku „osvětlení, oslunění, ... a hluk“ (prováděné jak pro územně plánovací dokumentace, tak pro dokumentace pro stavby) pořizovaly osoby bez autorizace. Stavební zákon v § 158 odst. 1 stavebního zákona vybrané činnosti ve výstavbě definuje jako takové, „jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě“ a v § 158 odst. 2 stavebního zákona taxativně stanoví, jaké typy projektových dokumentací se pokládají za dokumentace, které mohou pořizovat jen osoby oprávněné podle zvláštního předpisu. Autorizační zákon bez uvedení jakýchkoliv výjimek vzhledem k ustanovení § 158 odst. 2 stavebního zákona na stavební zákon navazuje. A pokud obory specifikované v taxativním výčtu autorizací v § 5 odst. 3 a v § 4 odst. 2 autorizačního zákona nepokrývají všechny specializované obory, které se reálně podílí na tvorbě projektových dokumentací, pak autorizační zákon porušuje čl. 2 odst. 2 Ústavy. b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně

Dle odpůrkyně pro postup krajské hygienické stanice v zásadě platí totéž, co pro shora uvedený odbor životního prostředí krajského úřadu a vyhodnocení vlivů. Krajská hygienická stanice se v případě napadeného územního plánu spokojila s informacemi o potenciálních vlivech dopravních staveb, pro které odpůrkyně vymezila napadené koridory v rozsahu převzatém ze zásad územního rozvoje.

Ohledně požadavku navrhovatelů na prozkoumání ústavnosti postupu krajské hygienické stanice odpůrce uvádí, že podle něj postupovala v souladu s § 77 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Pokud ve svém stanovisku upozorňuje na povinnost potenciálních stavebníků předložit hlukovou studii, činí tak zcela relevantní výběr mezi protokolem o měření hluku (§ 77 odst. 4), který z povahy věci zachycuje stávající stav v území, a hlukovou studií, která je ex ante posouzením. Ohledně subjektů, které hlukové studie provádí, odpůrkyně namítá, že pro posouzení zákonnosti napadeného opatření obecné povahy to nemá význam. Mezi stranami není sporné, že realizací budoucích staveb dopravní infrastruktury dojde k zavedení nového zdroje hluku do území obce. Je současně věcí krajské hygienické stanice coby správního orgánu, aby v budoucnu v jednotlivých případech zjistila stav věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti. c. Hodnocení soudu

Soud v postupech, na něž si navrhovatelé stěžují, neshledal nezákonnost, která by zasahovala do jejich práv.

Pokud jde o nevydání stanoviska po změně v návrhu územního plánu navazující na aktualizaci zásad územního rozvoje, zákon tuto situaci řeší. Po společném jednání se plochy územních rezerv změnily na návrhové plochy pro koridor komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi. Tuto podobu měl návrh územního plánu pro veřejné projednání. Ustanovení § 52 odst. 3 stavebního zákona uvádí, že „[n]ejpozději do 7 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby podle odstavce 2 námitky, ve kterých musí uvést odůvodnění, údaje podle katastru nemovitostí dokladující dotčená práva a vymezit území dotčené námitkou. Dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán uplatní ve stejné lhůtě stanoviska k částem řešení, které byly od společného jednání (§ 50) změněny. K později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží.“

Podle soudu bylo určitě žádoucí, aby krajská hygienická stanice v oněch sedmi dnech od veřejného projednání uplatnila své stanovisko k předmětné změně. Jinými slovy, aby plnila poslání, které pro ni zákon vymezuje v oblasti ochrany jí svěřených veřejných zájmů. Z toho, že tak učinit měla, ovšem neplyne, že jeho neuplatnění znamená vznik vady, která by měla dopad na zákonnost územního plánu. Ostatně sám stavební zákon počítá s tím, že na stanovisko dotčeného orgánu nebude brán zřetel, pokud ho dotčený orgán zašle pozdě. Pamatuje tedy na situaci, že ho dotčený orgán řádně neuplatní. Takže v tomto směru krajská hygienická stanice nepostupovala v rozporu se zákonem.

Podobně lze navázat i v další fázi pořizování návrhu územního plánu. Jak navrhovatelé sami uvádí, § 53 odst. 1 stavebního zákona stanoví: „Pořizovatel ve spolupráci s určeným zastupitelem vyhodnotí výsledky projednání, zpracuje s ohledem na veřejné zájmy návrh rozhodnutí o námitkách a návrh vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu. Návrhy doručí dotčeným orgánům (…) a vyzve je, aby k nim ve lhůtě 30 dnů od obdržení uplatnily stanoviska. Pokud dotčený orgán nebo krajský úřad jako nadřízený orgán neuplatní stanovisko v uvedené lhůtě, má se za to, že s návrhy pořizovatele souhlasí.“ To je opět zcela jasný následek pro případnou nečinnost dotčeného orgánu v podobě vyvratitelné domněnky jeho souhlasu s návrhem rozhodnutí o námitkách a návrhem vyhodnocení připomínek uplatněných k návrhu územního plánu. Opět tedy nelze říci, že krajská hygienická stanice snad porušila zákon a zasáhla tím do práv navrhovatelů, pokud ani v této fázi neuplatnila nové stanovisko.

Navrhovatelé popisují nutnost vykládat § 53 odst. 1 stavebního zákona restriktivně. Přitom reálně nabízejí výklad, který je naopak extenzivní. Přestože stavební zákon adresně řeší situaci, ve které dotčený orgán v průběhu pořizování návrhu územního plánu neuplatňuje stanoviska, tak navrhovatelé chtějí, aby takovýto postup soud označil za nezákonný. Není tu však žádné ustanovení stavebního zákona, které by takový postup zapovídalo. Naopak na takto vzniklou situaci stavební zákon pamatuje. Na tom nic nemůže změnit ani odkaz na výkladové stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, které se navíc týká jiného ustanovení stavebního zákona, řešícího úplně jinou situaci zrušení části územního plánu.

Vše právě uvedené pak platí i pro krajský úřad coby příslušný orgán pro ochranu životního prostředí i nadřízený orgán pro územní plánování. Ani krajský úřad si v tomto směru nepočínal v rozporu se zákonem, který naopak umí s podobným počínáním dále pracovat.

Pokud jde o obsah vyjádření k návrhu zadání územního plánu nebo obsah souhlasného stanoviska k návrhu územního plánu pro společné jednání, mohla být detailnější či konkrétnější. Nicméně jde o názory vyjádřené v počátku procesu přijímání územního plánu. V určité minimální míře odpovídající této počáteční fázi z nich postoj krajské hygienické stanice plyne.

Proces přijímání územního plánu poté pokračoval dalšími fázemi příprav a úprav návrhu územního plánu. Navrhovatelé měli i procesní možnost bránit svá práva připomínkami proti návrhu zadání (§ 47 odst. 2 stavebního zákona) či námitkami nebo připomínkami proti návrhu územního plánu (§ 52 odst. 2 a 3). I případné nedostatky počátečních vyjádření a stanovisek dotčených orgánů tedy lze v dalším procesu přijímání územního plánu napravovat. Zásah do územního plánu kvůli nedostatkům vyjádření dotčeného orgánu k návrhu zadání či stanoviska k návrhu územního plánu pro společné jednání by mohly odůvodnit jen jejich mimořádně závažné vady. Důsledkem by totiž muselo být vrácení celé věci do těchto počátečních fází přijímání územního plánu. Musel by existovat natolik silný důvod nebo vada nenapravitelná v pozdějších fázích řízení, aby to bylo vůbec procesně hospodárné. V nyní projednávané věci soud takový závažný důvod neshledává.

Soud též nevyhověl návrhu, aby přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu otázku ústavnosti § 5 odst. 3 a § 4 odst. 2 autorizačního zákona. Byť se argumentace navrhovatelů může jevit akademicky podnětnou, zůstává pro nyní projednávanou věc právě jen v akademické rovině. Soud zde totiž uvedená ustanovení autorizačního zákona přímo neaplikuje. Nemá proto aktivní legitimaci k tomu, aby se podle čl. 95 odst. 2 Ústavy obrátil na Ústavní soud. Podmínkou je, že soud přímo aplikuje zákon, který je podle jeho názoru protiústavní a tento zákon nelze nijak ústavně konformně vyložit. Navrhovatelé tu ani netvrdí, že by snad v této věci neautorizovaná osoba už vydávala onu hlukovou studii. Soud tedy s autorizačním zákonem při posouzení věci nijak nepracoval a nemohl z toho důvodu předložit jeho některá ustanovení k přezkumu ústavnosti.

Navrhovatelé namítají, že ve vyhodnocení SEA na úrovni územního plánování bylo povinností odpůrkyně provést vyhodnocení vlivů komunikace 43 z hlediska hlučnosti. Nelze ho odkládat do procesů územního a stavebního řízení. Ostatně i úkol b) pro územní plánování v bodě 81d aktualizace zásad územního rozvoje požadoval: „Vymezit koridor silnice I/43 s ohledem na zajištění optimalizace trasy v rámci koridoru s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu, splnění hlukových limitů (...)“. V souladu se závaznou evropskou legislativou bylo povinností pro posuzování hlučnosti z dopravy – i specificky pro územní plánování – respektovat závaznou evropskou legislativu. Jedná se o tzv. „akustické plánování“.

Na tuto otázku dopadá směrnice 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí („směrnice o hodnocení hlučnosti“). Odůvodnění této směrnice zdůrazňuje její roli jako základu souboru opatření pro emise, specificky ze silničních a železničních vozidel a infrastruktury, letadel ve venkovním prostředí a také stanovení dlouhodobých opatření. Jejím účelem je stanovit společné metody hodnocení pro „hluk ve venkovním prostředí“ a při použití harmonizovaných indikátorů určujících hodnoty hluku definovat „mezní hodnoty“. Ustanovení čl. 3 písm. u) směrnice o hodnocení hlučnosti definuje „akustické plánování“ jako „řízení postupu při vytváření budoucí akustické situace pomocí plánovaných opatření v rámci územního plánování, inženýrských opatření v oblasti dopravních systémů, plánování dopravy, snižování hluku ochrannými protihlukovými opatřeními a řízením oblasti zdrojů hluku.“ Hodnocení má podle této směrnice probíhat formou hlukových indikátorů a metod hodnocení (viz čl. 5 a 6 směrnice a její přílohy).

V roce 2015 byla navíc přijata další směrnice 2015/996 o stanovení společných metod hodnocení hluku podle směrnice o hodnocení hlučnosti („směrnice o společných metodách“). Zákon o ochraně veřejného zdraví ji netransponuje úplně. V § 34 odst. 1 stanoví, že „[p]rováděcí právní předpis upraví hygienické limity hluku a vibrací pro denní a noční dobu, způsob jejich měření a hodnocení“. Tímto předpisem je nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. To však nijak neupravuje akustické plánování, tedy činnosti relevantní pro územní plánování podle směrnice o hodnocení hlučnosti.

Termín „akustické plánování“ se objevuje v jiné podzákonné normě – v bodě 6 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 315/2018 Sb., o strategickém hlukovém mapování [tj. v předpise, který provádí ustanovení § 80 odst. 1 písm. s) zákona o ochraně veřejného zdraví; účinnosti nabyla k 20. 12. 2018]. Absentuje zde však specifikace podle směrnice o hodnocení hlučnosti, že se „akustické plánování“ provádí pro územní plánování, byť je odkaz na „akustické plánování“ ve správném právním předpise, protože strategické hlukové mapování i „akustické plánování“ se mají zakládat na „společných metodách hodnocení pro „hluk ve venkovním prostředí.“

Česká republika tedy nenaplnila závazek plynoucí ze směrnice o hodnocení hlučnosti, aby uvedla v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 18. 7. 2004. Proto se lze dovolávat přímo ustanovení obou předmětných směrnic. Tedy i provádění „akustického plánování“ pro územní plánování podle směrnice o hodnocení hlučnosti za použití společných metod hodnocení pro „hluk ve venkovním prostředí“ detailně rozpracovaných na více než 800 stranách směrnice o společných metodách. To se v případě územního plánu nestalo. Na základě této závazné metodiky neproběhlo ani pořizování aktualizace zásad územního rozvoje, která se pořizovala od března 2019, tedy v době platnosti směrnice o společných metodách. Což je další důvod, proč aktualizace zásad územního rozvoje nemůže být použitelným podkladem. Základem hodnocení totiž musí být „společné metody hodnocení“ pro „hluk ve venkovním prostředí“ podle směrnice o hodnocení hlučnosti, což platí, i pokud se vyhodnocování hlučnosti neprovádí podle zákona o ochraně veřejného zdraví, ale podle přílohy ke stavebnímu zákonu, resp. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Pro územní plán nebyla hlučnost způsobená předmětnou komunikací v přilehlé obytné zástavbě odpůrkyně nijak posouzena. To odporuje závazné evropské legislativě, požadující provedení akustického plánování v územním plánování. Bez provedení řádného vyhodnocení SEA, které muselo respektovat postupy akustického plánování podle směrnice o společných metodách a směrnice o hodnocení hlučnosti, je pořízení územního plánu nezákonné. Krajský soud v Brně již v rozsudku ze dne 28. 2. 2022, č. j. 67 A 10/2021-918 („rozsudek AZÚR“), akceptoval, že předmětná závazná směrnice dopadá na územní plánování. Avšak uplatnil výhradu, že „[p]ro účely akustického plánování a vymezení hlukových zón lze podle čl. 5 odst. 3 [směrnice o hodnocení hlučnosti] používat jiné indikátory než ‚Lden‘ a ‚Lnight‘.“ S touto argumentací se zdejší soud následně ztotožnil i v rozsudku Drásov.

Podle navrhovatelů je však tento právní názor nesprávný. Využití možnosti používat pro akustické plánování jiné indikátory by předpokládalo zakotvení této možnosti do obecně závazného právního předpisu, který by odlišné indikátory stanovil. Muselo by přitom jít o indikátory směřující k naplnění cílů směrnice. Česko však odlišné hlukové indikátory pro oblast akustického plánování obecně závazným předpisem nestanovilo. Podle názoru navrhovatelů je tedy nepřípustné, aby část tohoto procesu probíhala bez opory v závazném právním předpisu. Pro akustické plánování je relevantní vyhláška č. 315/2018 Sb., což dokládá i odkaz na tuto činnost v bodě 6 její přílohy č. 1 nadepsané „výpočet hlukových ukazatelů“ (tento odkaz navazuje na stejně znějící text v závěru části 1 přílohy I. směrnice o hodnocení hlučnosti).

Definice „akustického plánování“ v čl. 3 odst. u) směrnice pro hodnocení hluku nezahrnuje jen územní plánování, ale i „řízení postupu při vytváření budoucí akustické situace pomocí plánovaných opatření v rámci územního plánování, inženýrských opatření v oblasti dopravních systémů, plánování dopravy, snižování hluku ochrannými protihlukovými opatřeními a řízením oblasti zdrojů hluku“. Všechny tyto činnosti na sebe navazující a vzájemně se prolínající se logicky musí hodnotit za použití stejných indikátorů. Směrnicové indikátory se používají i v resortu dopravy. Případný není ani argument rozsudku AZÚR, podle nějž směrnice o hodnocení hlučnosti umožňuje použít v některých případech i tzv. doplňkové hlukové indikátory. V příloze I. bodu 3 směrnice o hodnocení hlučnosti není žádná relevantní oblast, která by takové identifikátory umožňovala použít v územním plánování. V každém případě by se jednalo pouze o indikátory doplňkové, tedy ne náhradu za indikátory specifikované v odkazovaných směrnicích.

Pokud by soud s tímto výkladem nesouhlasil, pak navrhovatelé navrhují, aby podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru. V ní by se ptal, zda členský stát může při akustickém plánování ve smyslu čl. 3 písm. u) směrnice o hodnocení s odkazem na čl. 5 odst. 3 této směrnice použít jiné hlukové indikátory, než Lden a Lnight, aniž by tuto možnost a tyto indikátory zakotvil v obecně závazném právním předpise. b. Shrnutí vyjádření odpůrkyně

Odpůrkyně souhlasí s názorem vyjádřeným v rozsudku AZÚR. Podrobnější vyhodnocení jednotlivých záměrů proběhne v rámci umísťování staveb na podkladě projektové dokumentace, z níž bude patrné, kde se v 200 m širokém koridoru bude záměr realizovat. Bude z něj také patrné usazení záměru do terénního profilu a také to, jaká protihluková opatření se budou se záměrem realizovat, aby mohl projít kolaudací a uvedením do trvalého provozu. c. Hodnocení soudu

Při posouzení této otázky soud pro přehlednost upřesňuje, že ji lze rozdělit do dvou částí: a) zda mělo v nyní projednávané věci proběhnout hodnocení hlučnosti, b) jak má takové hodnocení probíhat ve světle unijní úpravy. Pokud jde o první část, pak lze odkázat na podkapitolu IV. 2. týkající se otázky nutnosti provést vyhodnocení SEA. Jestliže by mělo proběhnout, pak by jeho součástí mělo být i hodnocení hlučnosti coby jednoho z vlivů, které bylo třeba na konkrétnější úrovni územního plánu posoudit.

Soud připomíná, že vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje v případě odpůrkyně výslovně hovoří o překročení hlukových limitů. Mezi úkoly pro územní plánování patřila i povinnost zpřesnit a vymezit koridory s cílem minimalizace dopadů na obytnou zástavbu s ohledem na potřebu protihlukových opatření (např. protihlukové stěny, zemní valy) či splnění hlukových limitů. Podle soudu nebylo samotné vyhodnocení SEA pro aktualizaci zásad územního rozvoje v tomto směru vyčerpávající a dostatečně konkrétní s ohledem na dopady komunikace 43 s jižním obchvatem Kuřimi na odpůrkyni. To odpůrkyně v územním plánu a jeho odůvodnění či krajský úřad ve svém stanovisku k nutnosti provést vyhodnocení SEA nevyvracejí. Ani nepředkládají důvody, pro které vyhodnocení SEA nemuselo při přijímání územního plánu proběhnout. V této části je tedy argumentace navrhovatelů – z týchž důvodů jako v podkapitole IV. 2. – důvodná.

V tomto ohledu neobstojí argumentace odpůrkyně, že podrobnější vyhodnocení jednotlivých záměrů proběhne až při umísťování staveb na podkladě projektové dokumentace. V souladu s § 10a odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí posuzování vlivů záměru na životní prostředí nenahrazuje posuzování vlivů koncepce na životní prostředí. Jestliže by tedy došlo k posouzení hlučnosti ve světle zde aplikovaného unijního práva až ve vztahu ke konkrétním záměrům, pak by se dalo pochybovat, zda se v takovém případě naplní požadavky směrnice o hodnocení hlučnosti, která v čl. 3 písm. u) definuje akustické plánování jako řízení postupu při vytváření budoucí akustické situace pomocí plánovaných opatření v rámci územního plánování. Je navíc vždy lepší, pokud se povolovací řízení může opírat o specifičtější regulativy v územním plánu. Zde by mohlo vycházet jen z úpravy na úrovni zásad územního rozvoje, které – jak soud výše popisuje – nedosahují potřebné míry konkrétnosti.

Je však otázkou do budoucna, zda vůbec a případně jak konkrétně toto posouzení proběhne a jaké indikátory se přitom použijí. Soud by se jí proto nemusel nyní věnovat. Nad rámec odůvodnění ale považuje za vhodné alespoň krátce vysvětlit, že neshledává důvody pro odchýlení se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku AZÚR. Směrnice o hodnocení hlučnosti nepochybně na problematiku posuzování hlučnosti a akustického plánování v této věci dopadá. Podle jejího čl. 1 odst. 2 je totiž jedním z jejích cílů poskytnout základ pro přípravu opatření Evropské unie ke snížení hluku vyzařovaného velkými zdroji, zejména silničními vozidly a infrastrukturou. Směrnice o hodnocení hlučnosti se vztahuje na hluk ve venkovním prostředí, kterému čelí lidé zejména v zastavěných oblastech nebo v tichých oblastech aglomerací, v tichých oblastech ve volné krajině, v blízkosti škol, nemocnic a jiných citlivých budov nebo oblastí (čl. 2 odst. 2).

Hlukové indikátory podle čl. 5 (resp. přílohy I) se použijí pro přípravu a revize strategických a hlukových map podle čl. 7. Kromě toho lze pro zvláštní případy ve smyslu přílohy I bodu 3 použít také doplňkové hlukové indikátory. Směrnice o hodnocení hlučnosti pak jednoznačně stanoví, že pro účely akustického plánování a vymezení hlukových zón lze podle čl. 5 odst. 3 používat jiné indikátory než „Lden“ a „Lnight“. Pod akustické plánování podle směrnice o hodnocení hlučnosti lze podle jejího čl. 3 odst. u) zahrnout také problematiku územního plánu. Ve smyslu zmíněného čl. 5 odst. 3 však nebylo nutné používat výlučně indikátory „Lden“ a „Lnight“, jejichž metody hodnocení vymezuje příloha II směrnice o hodnocení hlučnosti. Nahradila ji příloha směrnice o společných metodách. Nebylo tedy nutné, aby tuzemská právní úprava pro účely zásad územního rozvoje upravovala indikátory a jejich hodnocení shodně se směrnicí o hodnocení a řízení hluku.

Pokud pak navrhovatelé namítají, že jiné indikátory než „Lden“ a „Lnight“ musí zakotvovat obecně závazný právní předpis, pak soud konstatuje, že takový požadavek z relevantní právní úpravy neplyne. Unijní právo ho v čl. 5 odst. 3 směrnice o hodnocení hlučnosti ani nikde jinde nestanoví. Nechává na úvaze členských států, jak konkrétně tuto alternativu k uvedeným dvěma indikátorům provedou. Ostatně ani sami navrhovatelé neuvádí žádný argument, proč by jiné než směrnicové indikátory musely být v obecně závazném právním předpisu.

S ohledem na důvodnost té části námitky, která poukazuje na neprovedené posouzení hlučnosti, u něhož je třeba ještě řádně posoudit, zda k němu bude muset v budoucnu dojít, soud neshledal důvod, proč v této věci podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru. K té by hypoteticky mohl být důvod, až pokud dané posouzení proběhne (není přitom nyní jisté, jaké indikátory se použijí), povede k zásahu do práv navrhovatelů a navrhovatelé posléze vznesou argumentaci, která by v dané otázce, jíž nyní soud považuje za jasnou (acte clair), vedla k pochybnostem o výkladu unijního práva.

Podle navrhovatelů se předmětem pořizování územního plánu stala problematika výběru variant. Aktualizace zásad územního rozvoje požadovala minimalizaci vlivů na obytnou zástavbu, s ohledem na potřebu protihlukových opatření (např. protihlukové stěny, zemní valy) a na snížení imisních příspěvků komunikace (např. vegetační bariéry, ozelenění), s ohledem na zmírnění pohledového působení komunikace (např. vegetační bariéry, překrytí, ozelenění), či přírodní rezervaci Obůrky – Třeštěnec apod. (body 81d a 118b výroku aktualizace zásad územního rozvoje). Pokud se v úkolech citovaných výše požadovalo „minimalizovat“ (resp. „snižovat“, „zmírňovat“) vlivy, znamená to, že se muselo posoudit více variant a z nich se pak měla přezkoumatelně vybrat ta, která vlivy minimalizuje (resp. by se přezkoumatelně prokázalo snížení či zmírnění vlivů oproti jiné variantě). Bez posouzení více variant nebylo možné dospět k přezkoumatelnému závěru o dostatečné minimalizaci vlivů.

Bylo třeba vyhodnotit velikost vlivů pro varianty odlišující se např. vzdálením okraje zpřesněného koridoru komunikace 43 od obytné zástavby odpůrkyně, vzdálením okraje zpřesněného koridoru komunikace 43 od obytné zástavby Kuřimi, resp. varianty odlišující se rozsahem zmírňujících opatření – plošným rozsahem a polohou protihlukových valů, varianty odlišující se tím, zda se jedná o zapuštění komunikace do zářezu nebo o vedení komunikace na estakádě. Nic takového se nestalo a posouzení variant neproběhlo, přestože aktualizace zásad územního rozvoje požaduje nalézt řešení, které minimalizuje řadu vlivů.

Na neposouzení variant poukázala i námitka č. 17 navrhovatelů v souvislosti s křížením s komunikací II/386 a jeho řešeními. Odbor dopravy krajského úřadu požadoval do vypořádání doplnit, že způsob křížení komunikací je předmětem zpracování projektové dokumentace konkrétních záměrů dopravní infrastruktury, nikoliv předmětem řešení územního plánu a na dopravní obslužnost jako takovou nemá vliv. To pomíjí skutečnost, že mezi variantami vedením komunikace II/386 podúrovňově (výškově pod komunikací 43) a na estakádě (výškově nad komunikací 43) je zásadní rozdíl z hlediska vlivů, které měly být podle výše citovaných úkolů ze závazné nadřazené územně plánovací dokumentace pro územní plánování na úrovni územního obcí podléhat minimalizaci. Kategorické tvrzení odboru dopravy, že tato problematika nemá být řešena v územním plánování pro obce, ale výhradně v návazných projektových dokumentacích konkrétních záměrů dopravní infrastruktury, je nesprávné.

Například způsob křižování komunikace 43 s dálnicí D1 v oblasti Brno-Bosonohy a Troubsko se řeší v aktualizaci zásad územního rozvoje – viz bod j) v úkolech pro územní plánování (tj. územní plánování na úrovni obcí) v bodě 81d výroku aktualizace zásad územního rozvoje, kde se specificky stanovuje: „MÚK Troubsko řešit principiálně tak, aby silnice I/43 byla vedena pod stávající úrovní dálnice D1.“. To, že lze v územně plánovací dokumentaci stanovit, že trasa komunikace bude v zářezu, lze dovodit i z judikatury (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2023, č. j. 7 As 88/2021-88). Na povinnost posuzovat více variant de facto poukazuje i rozsudek ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, v jehož bodě 64 Nejvyšší správní soud konstatoval, že ze základní zásady práva životního prostředí – zásady předběžné opatrnosti (§ 13 zákona o životním prostředí) – je třeba vycházet z nejhorší možné varianty a zohlednit i takové plánované záměry (činnosti), jejichž realizace je v budoucnu nejistá. Navrhovatelé dodávají, že vydaná územně plánovací dokumentace musí být jednoznačná. To však výrok územního plánu minimálně na dvou místech porušuje a tvrdí, že vymezení je pouze orientační (viz body 7.5. a bod 7.9.4 výroku územního plánu).

Zásadním problémem také je, že v územním plánu neproběhlo stavebním zákonem požadované zpřesnění koridorů. Plochy pro dopravu jsou dokonce rozsáhlejší než koridory z aktualizace zásad územního rozvoje. Ostatně koordinační výkres měl okraje těchto koridorů zakreslovat jako limity využití území. Při tak hypertrofovaných plochách pro dopravu, jak je zakresluje územní plán, je nesporné, že zde existuje více variant pro významně odlišné trasování jak komunikace 43, tak jižního obchvatu Kuřimi (viz také výše diskutované požadavky aktualizace zásad územního rozvoje na minimalizaci vlivů). Mělo tedy proběhnout přezkoumatelné posouzení rozumných variant.

To ostatně stanoví i čl. 5 odst. 1 směrnice SEA, kterou Česká republika plně netransponovala. Z toho vychází i důvodová zpráva k návrhu zákona č. 403/2020 Sb., který s účinností od 1. 1. 2021 novelizoval § 19 odst. 2 stavebního zákona, odkazující na povinnost provést „vyhodnocení vlivů na životní prostředí, ve kterém se určí, popíšou a posoudí možné významné vlivy na životní prostředí vyplývající z politiky územního rozvoje, územního rozvojového plánu, zásad územního rozvoje nebo územního plánu a rozumná náhradní řešení.“ Český překlad směrnice SEA byl navíc vadný, což mohlo vést k její nesprávné aplikaci.