29 Af 8/2024 – Krajský soud v Brně

29 Af 8/2024- 53 - text 10 29 Af 8/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Martina Kopy ve věci žalobce: Inventec (Czech), s. r. o., IČO 26919389 sídlem Evropská 863, 664 42 Modřice proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2023, č. j. 40390/23/5200-11431-711360, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Specializovaný finanční úřad (dále též „správce daně“) vydal dne 25. 2. 2020 výzvu, aby žalobce podal dodatečné daňové tvrzení k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2016. Žalobce je dceřinou společností tchajwanské společnosti Inventec Corp., která vlastní 100% podíl žalobce. Žalobce na výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení uvedl, že převodní ceny mezi ním a jeho mateřskou společností nastavil v souladu s principem tržního odstupu, základ daně proto přiznal ve správné výši. Dne 28. 2. 2020 správce daně oznámil žalobci výzvu k podání řádného daňového tvrzení (vyúčtování) daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně za stejné zdaňovací období. Tuto výzvu žalobce považoval za neoprávněnou a neopodstatněnou. 2. Správce daně zahájil dne 20. 5. 2020 u žalobce daňovou kontrolu. Dne 25. 2. 2022 vydal správce daně na základě provedené daňové kontroly dodatečný platební výměr na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, č. j. 37578/22/4230-23792-711737, proti němuž žalobce podal odvolání. Rozhodnutí o odvolání ze dne 5. 5. 2023, č. j. 15741/23/5200-11431-711360, kterým bylo zamítnuto odvolání daňového subjektu a potvrzen postup správce daně, žalobce napadl správní žalobou. Řízení o ní bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Af 23/2023 a vyústilo ve vydání rozsudku ze dne 19. 11. 2025, č. j. 29 Af 23/2023-99, kterým krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. 3. V nyní projednávané věci se výše vyměřené daně přímo odvíjela od závěrů daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2016, a to z důvodu, že správcem daně zjištěný rozdíl dle § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů), je v souladu se zněním § 22 odst. 1 písm. g) bod 3. zákona o daních z příjmů považován za podíl na zisku, jehož faktickým příjemcem byla v roce 2016 mateřská společnost odvolatele, Inventec Corp, tj. daňový nerezident usazený v Tchaj-wanu. Daný příjem je dle § 36 odst. 1 písm. b) bodu 1. zákona o daních z příjmů předmětem srážkové daně ve výši 15 %. Na základě závěrů předmětné daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2016 proto vydal správce daně dne 3. 3. 2022 Sdělení č. j. 42786/22/4200-30762-050404, ve věci srážkové daně za zdaňovací období 2016, v němž žalobce seznámil s důvody vyměření daně z příjmů právnických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Toto Sdělení vycházelo ze závěrů správce daně uvedených ve Zprávě o daňové kontrole 2016 a zároveň dávalo žalobci možnost se k těmto důvodům vyjádřit. Vzhledem k tomu, že žalobce na předmětné sdělení ve lhůtě stanovené správcem daně ve sdělení nereagoval, vydal správce daně na základě závěrů daňové kontroly dne 4. 4. 2022 platební výměr, č. j. 37578/22/4230-23792-711737, jímž vyměřil žalobci daň z příjmů právnických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období roku 2016 ve výši 40 088 417 Kč. V záhlaví označeném rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a platební výměr potvrdil II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 5. Těžiště sporu podle žalobce spočívá v posouzení vlivu oznámení výzvy k podání řádného vyúčtování daně na lhůtu pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce je přesvědčen, že v době oznámení výzvy k podání řádného vyúčtování správcem daně neexistovala povinnost žalobce podat vyúčtování k dani. Žalobce dále sporuje aplikovanou výši sazby daně, a to z důvodu neexistence smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi Českou republikou a Tchaj-wanem. 6. S odkazem na Pokyn Generálního finančního ředitelství D-59 žalobce argumentuje, že částka ovlivňující základ daně (v projednávané věci zjištěný rozdíl mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou) se uplatní k tzv. rozhodnému datu. Podle žalobce tímto rozhodným datem v projednávané věci musí být právní moc doměření daně z příjmů právnických osob zjištěné dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Žalobce je přesvědčen, že tímto způsobem je třeba vykládat ustanovení § 22 odst. 1 písm. g) bod. 3 zákona o daních z příjmů, tj. „[z]a podíly na zisku se pro účely tohoto ustanovení považuje i zjištěný rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou na trhu, o který byl upraven základ daně dle § 23 odst. 7“. Zvýrazněná pasáž nebyla podle názoru žalobce do citovaného ustanovení vložena jen z důvodu legislativní úspornosti. Konečně žalobce upozorňuje, že jelikož existují dva způsoby stanovení daně – z moci úřední a na základě tvrzení daňového subjektu – musí existovat i dva různé okamžiky „zjištění“ rozdílu dle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. V projednávaném případě však nenastal ani jeden, neboť rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou žalobce v rámci přiznání daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2016 netvrdil, a správce daně jej ani nestanovil v pravomocném dodatečném platebním výměru. S ohledem na uvedené žalobce tvrdí, že výzva k podání řádného vyúčtování srážkové daně byla neúčinná a předčasná, neboť nebyl „zjištěn rozdíl“ ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů 7. Žalobce dále tvrdí, že výzva k podání řádného vyúčtování byla neúčelná, neboť bylo před jejím podáním zjevné, že nemůže směřovat k uvedenému účelu. Daňová povinnost žalobce totiž před okamžikem „zjištění rozdílu“ mezi převodními a tržními cenami nemohla existovat. Žalobce k tomu citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně účelnosti mezinárodního dožádání jako skutečnosti stavějící běh lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 4 písm. f) daňového řádu. Ve vztahu ke zjištění rozdílu v převodních cenách má žalobce pochybnosti o tom, zda správce daně neměl rovnou zahájit daňovou kontrolu namísto toho, aby žalobce vyzýval k podání dodatečného daňového tvrzení. Podle žalobce v době podání výzvy k podání řádného vyúčtování správce daně neměl řádně odůvodněný předpoklad, že daňová povinnost ke srážkové dani za zdaňovací období roku 2016 vůbec žalobci vznikne. 8. Žalobce je přesvědčen, že správce daně předmětnou výzvu podal za jediným účelem – prodloužení lhůty ke stanovení srážkové daně. Dokazuje to i časová posloupnost jednotlivých úkonů v rámci daňového řízení. Po vydání předmětné výzvy totiž správce daně dva roky neučinil žádný úkon. Toto nelze relativizovat argumentem, že správce daně prováděl u žalobce daňové kontroly na dani z příjmů právnických osob za jiná zdaňovací období. Správce daně ostatně měl možnost lhůtu pro stanovení daně prodloužit – zahájením daňové kontroly (jak to učinil v případě žalobce u daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2018 i u daně srážkové za stejné zdaňovací období). Žalobce upozorňuje, že k vyměření srážkové daně za zdaňovací období roku 2016 pak došlo právě až poté, co správce daně ukončil daňovou kontrolu na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016 a vydal nepravomocný dodatečný platební výměr, a tedy došlo ke „zjištění rozdílu“. Žalobce je taktéž přesvědčen, že v době vydání předmětné výzvy mu nesvědčil status plátce daně vybírané srážkou. 9. Žalobce má taktéž za to, že daňové orgány zvolily nesprávnou sazbu srážkové daně. Sídlo mateřské společnosti – Tchaj-wan, není podle žalobce daňovým rájem. Důvodem, proč v rozhodném období nebyla uzavřena s Tchaj-wanem mezinárodní smlouva v oblasti daně z příjmů, byla geopolitická situace ve vztahu k Čínské lidové republice, resp. skutečnost, že Tchaj-wan není Českou republikou uznáván jako samostatný stát oprávněný uzavírat mezinárodní smlouvy. Žalobce k tomu odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 45/2020 Sb., o zamezení dvojího zdanění s Tchaj-wanem. Na základě uvedeného žalobce argumentuje, že v rozhodném období Tchaj-wan nebyl daňovou jurisdikcí, jejíž rezidenti jako příjemci podílů na zisku spadali do režimu zvýšené sazby dle § 36 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů. Jinak by jistě bylo v důvodové zprávě k zákonu č. 45/2020 Sb. uvedeno, že jeho přijetím bude ovlivněn rozpočet České republiky tím, že dojde ke snížení sazby srážkové daně z původních 35 % na 15 %. Podle žalobce je účelem § 36