32 Az 17/2024 – Krajský soud v Brně

32 Az 17/2024- 34 - text pokračování 9 32 Az 17/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobců: a) A. M., nar. X, bez státní příslušnosti b) A. D. nar. X, bez státní příslušnosti c) K. D., nar. X, bez státní příslušnosti d) J. D., nar. X, bez státní příslušnosti všichni t.č. pobytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2024, č.j. OAM-1694/ZA-ZA11-ZA03-2023, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 6. 2024, č.j. OAM-1694/ZA-ZA11-ZA03-2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobcům se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobci se včas podanou žalobou domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný neudělil žalobkyni a) a jejím dětem žalobcům b), c) a d) mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). 2. Z napadaného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se nejprve zabýval otázkou, ve vztahu k jaké zemi má posuzovat důvodnost žádostí o mezinárodní ochranu. Žalobkyně a) a její děti totiž dříve žili na území Náhorního Karabachu a jsou osobami bez (mezinárodně uznané) státní příslušnosti. Žalovaný naznal, že zemí posledního trvalého bydliště žalobců ve smyslu § 2 odst. 1 písm. n) zákona o azylu je Arménie, neboť právě tam žalobci před odchodem do České republiky naposled pobývali. Správní orgán zdůraznil, že Arménská republika jim po útěku z Náhorního Karabachu poskytla pomoc a žalobci mají navíc možnost požádat si o udělení arménského státního občanství. Žalovaný si proto v průběhu správního řízení opatřil informace o politické a bezpečností situaci, stavu dodržování lidských práv, vojenské službě a mobilizaci v Arménii. Věc posoudil právě na jejich základě, ve spojení s výpovědí žalobkyně a) a jí doloženými materiály a výpisy z evidence cizinců. Dospěl přitom k závěru, že žalobci neuvedli žádné skutečnosti ohledně vyvíjení politické činnosti, pročež za ni nemohou být pronásledováni. V Arménii nemají důvod pociťovat ani obavu z pronásledování kvůli své rase, pohlaví, náboženství, národnosti či příslušnosti k sociální skupině. Správní orgán zdůraznil, že žalobcům na území Arménie nehrozí žádné nebezpečí ze strany ázerbájdžánských orgánů, neboť celé území Arménské republiky je pod kontrolou jejích úřadů. Žalobci nesplnili podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny a žalovaný neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu. Správní orgán naznal, že žalobcům nehrozí ani skutečné nebezpečí vážné újmy. Akcentoval přitom, že s ohledem na zásadu subsidiarity jsou žadatelé o mezinárodní ochranu povinni nejprve hledat pomoc v místě svého posledního trvalého bydliště, pročež se žalobci měli obrátit na arménské orgány. II. Podání účastníků II.A Žaloba 3. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobci žalobou, jíž se domáhají jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítají porušení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dále § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Konkrétně uvádějí, že jim měl být udělen azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu, případně alespoň doplňková ochrana podle § 14a odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona o azylu, neboť mají odůvodněné obavy z pronásledování z důvodů svého etnického původu. Žalobkyně a) a její děti totiž patří k Arménům žijícím na území Náhorního Karabachu, který je nyní pod ázerbajdžánskou vládou. 4. Žalobci předně nesouhlasí s tím, že Arménie byla zemí jejich posledního trvalého bydliště. Poukazují na podmínku uvedenou v § 2 odst. 1 písm. n) zákona o azylu spočívající v tom, že se musí jednat o stát, ke kterému si vytvořili vazby trvalejší povahy. Oni si však k Arménii žádné vazby nevytvořili, neboť celý život pobývali v oblasti Náhorního Karabachu. Je sice pravdou, že se hlásí k arménské národnosti, ale jejich žádosti nelze posuzovat ve vztahu k této zemi, neboť na jejím území dlouhodobě nežili. V Arménii strávili pouze dva měsíce, pobývali tam v říjnu a listopadu 2023 poté, co utekli z Náhorního Karabachu, následně odcestovali přes Řecko do České republiky. Jedná se pro ně o cizí zemi, kde nikdy neměli svůj domov. Určení Arménie (která je řazena mezi bezpečné země původu) jako státu jejich posledního trvalého bydliště žalovanému neumožnilo věc posoudit komplexně a správně zjistit skutkový stav. Žalobci zdůrazňují, že oblast Náhorního Karabachu je od 1. 1. 2024 součástí Ázerbájdžánu. Jelikož Arménii nelze považovat za zemi jejich posledního trvalého bydliště, jsou irelevantní tvrzení žalovaného, že v Arménii jim nehrozí pronásledování z důvodu národnosti, stejně jako že území Arménské republiky je pod kontrolou jejích orgánů a ázerbajdžánské státní úřady zde nemají žádné pravomoci. 5. Dále žalobci popisují historii Náhorního Karabachu a vývoj konfliktu v této oblasti. Zdůrazňují, že správní orgán se vůbec nezabýval situací na daném území a postavením arménského obyvatelstva, které neuprchlo. Žalobci též tvrdí, že nepřicházela v úvahu možnost vnitřního přesídlení jejich rodiny v rámci Arménie, což v žalobě podrobně odůvodňují. II.B Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že námitky žalobců nepovažuje za důvodné, pročež navrhl zamítnutí žaloby. Je přesvědčen, že státem posledního trvalého bydliště žalobců byla bezesporu Arménie. Žalobci totiž v této zemi před odchodem do České republiky pobývali poté, kdy byli nuceni opustit území Náhorního Karabachu. Byla jim zde poskytnuta pomoc a mají možnost požádat si o udělení arménského občanství. Tato fakta dle žalovaného nelze zpochybnit délkou pobytu žalobců na tomto území pouze v řádu měsíců. Žalobci svou argumentaci staví toliko na subjektivní nespokojenosti s pomocí poskytovanou migrantům v Arménii a na komplikacích provázejících pobyt jejich rodiny v této zemi. Žalovaný dále poukazuje na to, že Arménie je původní domovině žalobců bližší nejen teritoriálně, ale také z hlediska užívání arménského jazyka a příslušnosti k arménské apoštolské církvi, k níž se žalobkyně a) s rodinou hlásí. Z oblasti Náhorního Karabachu přitom do Arménie uprchla početná skupina čítající přes 100 tisíc osob. Žalovaný nespatřuje žádný důvod, proč by měli být žalobci nuceni navrátit se do Náhorního Karabachu ovládaného nyní Ázerbájdžánem. V Arménii jim nehrozí pronásledování ani nebezpečí vážné újmy. II.C Replika žalobců 7. Žalobci replikou reagovali na vyjádření žalovaného. Opakují v ní, že Arménie nebyla cílovou destinací jejich rodiny po útěku z Náhorního Karabachu, nikoho tam neznají, neplánovali se tam dlouhodobě usadit. Délka jejich pobytu v Arménii závisela na přípravách na cestu, navíc žalobkyně a) měla čerstvě narozené dítě. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nepojednává o tom, jaké „vazby trvalejší povahy“ ve vztahu k Arménii u žalobců shledal. III. Posouzení věci krajským soudem 8. Žaloba byla podána osobami oprávněnými (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě stanovené v § 32 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. 9. V souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ S ohledem na promeškání transpoziční lhůty ze strany českého zákonodárce se citované ustanovení procedurální směrnice vyznačuje (pro řízení zahájená na základě žádostí o mezinárodní ochranu podaných po 20. 7. 2015) vertikálním přímým účinkem a je povinností krajského soudu přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy. 10. Soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání. 11. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. 12. Ze správního spisu vyplývá, že dne 12. 12. 2023 podala žalobkyně a) jménem vlastním i svých tehdy nezletilých dětí žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V rámci údajů poskytnutých k této žádosti žalobkyně a) dne 21. 12. 2023 mimo jiné uvedla, že má arménskou státní příslušnos